Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-09-16 / No. 32
Žalmy v novém rouše (3) Často slyšíme námitku, že žalmy Jsou těžké a dnešnímu člověku cizí. To jistě nelze popřít tam, kde je neumějí zpívat. Máme však i sbory, kde lidé zpívají žalmy rádi, a dokonce takové, kde zpívají ještě ze starých koncionálů, v nichž je obsažen celý žaltář. Kdo nezná žalmy a má štěstí, že přijde na shromáždění, které umí žalmy zpívat, bude určitě jejich velebností uchvácen. Bude mu snad poněkud vadit starobylá forma zvláště u žalmů Strejcových, ale zamyslí-li se nad jejich obsahem, jistě uzná, že duchovní hloubkou daleko předčí různé líbivé písně staré i novější. Nejde nám tu však o polemiku, tím méně o to, upadnout z jedné krajnosti do druhé. Jsou lidé, kteří by /pívali jen žalmy, a druzí, kteří by je nezpívali vůbec. Církevní zpěvník nesmí propadnout žádné krajnosti. Církev je živý organismus, nikoli strnulý mechanismus. Každá doba má jiné potřeby a jiné úkoly. Proto nemůže být živá církev bez nových písní, ale nebude ani lehkovážně opouštět poklady zděděné po otcích. Ovšem jako je nezbytné i samu biblí vždy nově přetlumočit do živé řeči současnosti, nemá-li se jen skvět ve vitrínách muzeí nebo nanejvýš uspokojovat libůstky několika mála lidí zahleděných do dávné minulosti, tak je nezbytno také žalmy básnicky oživovat a přibližovat řeči a vnímání dnešního člověka. Po tisíciletí se udržely žalmy v bohoslužbě lidu staré i nové smlouvy. Tc je nejlepší doklad jejich nesrovnatelné hodnoty. Vnější formy bohoslužebné se měnily, vznikaly dokonce nové církve, ale žalmy zůstaly. Dnes se přirozeně nikdo nebude oblékat jako staří Orientálci ani jako reformátoři. Právě tak nelze žalmy zpívat trvale v jejich staré podobě, ale jako se snažíme naslouchat Písmu sv. vždy nově, tak naslouchejme i zvěsti žalmů. Dovedou oslovit člověka i dnes a neměl by je proto odmítat nikdo, kdo je pořádně nezná a nedal si prácí aby vnikl do jejich hlubin. Ve všech oborech denního života se musíme učit a školit, chceme-li to někam dopracovat. A bibli chceme rozumět bez učení? Pro nový Zpěvník chystáme mj. i zbásnění některých žalmů pro mládež a pro děti. Jestliže Ježíš chválí nebeského Otce, že zjevil svou moudrost nemluvňátkům (Mt 11,25), proč by jim měly zůstat uzavřeny právě žalmy? Máme málo vhodných a hodnotných písní pro děti. Uvádím tu dva žalmy v podání J. B a t e 1 к y, kterým jistě budou dobře rozumět a které budou rády zpívat — as nimi, jak doufáme, i jejich rodiče. rý -7 1 1 Blaze mnít, který radu svévolníků nehledá, nestojí na cestě hříchu, s posměvači nesedá. Ale zákon Boha svého nade vše má rád, dnem i nocí vůli jeho chce se učit znát. 1 Jako strom, jenl při potůčku živých vod je štípený, , , ovoce vždy dobré vydá, Itst má stále zelený. Odplaty a požehnání se mu dostane, bezbožné však jako plevy vítr rozvane. 3 Nemohou na soudu obstát ti, kdož Bohem zhrdají, v shromáždění spravedlivých také místa nemají. Nebot zná Bůh cestu věrných, ta cíl nemine, ale cesta svévolníků navždy zahyne. Ž 23 1 Mým pastýřem je Pán Bůh sám, já ovečkou jsem jeho, ' а к zeleným jdu pastvinám za hlasem Pána svého. On к živým vodám vede mne * a dává duši znavené svým svátým slovem sílu. 3 On spravedlnosti cestičkou mne pro své jméno vodí; i kdybych měl jít smrti tmou, nic mi tam neuškodí, již zlého bát se nemusím,, když on je se mnou a já s ním, když jeho prut mě chrání. 5 Stůl bohatý ml prostírá, sám si mne posvěcuje, a kalich můj vždy/ oplývá, když on jej naplňuje. Všechny dny mého života provází jeho dobrota — můj domov и něho je. Obě tyto ukázky současně mohou a chtějí podnítit všechny, kterým je svěřen dar básnického vyjadřování i hudebního ztvárnění, aby se dávali inspirovat žalmy a svou hřivnou posloužili mnohým. I známé texty (Ž 1 ve Zpěvníku č. 241, Ž 23 č. 224) je možno vyjadřovat nově a tím jim dávat novou naléhavost a údernost. Miloš B i č Půl století metodistické církve V srpnu uplynulo padesát let od první stanové misie v Praze-Vinohradech, z níž později vznikla evangelická církev metodistická v Československu. Církev si ve vší tichosti a s vděčností připomíná toto výročí. Člověk čte s pohnutím vzpomínky dr. Josefa Dobeše, zakladatele této stanové misie. Od svého vystěhování do Ameriky roku '1907 neustále mysli na vlast a modlil se za ni. Po první světové válce napsal několikrát misijní radě tehdejší metodistické episkopální církve jižní, aby započala práci v Československu (v Rakousku to nebylo možné). Měla by splatit dluh českým a moravským bratřím, od nichž světový metodismus přijal tolik požehnání přes ochranovskou jednotu, která rozhodným způsobem ovlivnila Johna Wesleye. Roku 1920 se misijní rada rozhodla, že bude sloužit v Belgii, Polsku a Československu. Původní záměr práce u nás, v pohnutých dobách přestupového hnutí, byl čistě evangelizační. Nešlo o založení nové církve. Bratr Dobeš postavil svůj stan u Olšanských hřbitovů a začal kázat. V neděli míval osm set až tisíc lidí ve stanu a kolem stanu. Píše, že denně kázal Ježíše Krista ukřižovaného, zmrtvýchvstalého, Spasitele i Soudce, к něpiuž máme přístup pokáním a vírou. Brzy se ukázalo ovoce této práce. První lidé přicházeli a v pokání se rozhodli následovat Ježíše Krista. Bratr Dobeš tyto lidi odkazoval do dosavadních evangelických církví. Až jednoho dne kdosi povstal a řekl: „Proč nás nepozvete, abychom se připojili к vaší církvi? Nikdo se o nás nestaral, když jsme žili ve tmě. Nyní jsme uvěřili skrze vás, a proto si přejeme stát se členy vaší církve.” Tak vznikla evangelická církev metodistická v Československu. šla Za padesát let svého trvání procírkev mnohými radostnými i strastiplnými úseky. Mezi ty radostné patří, že na mnohých místech, kam se evangelizace rozšířila, lidé nalezli Krista jako svého Pána a Spasitele. Tento vliv daleko přesáhl rámec církve. I v jiných církvích lidé vzpomínají na požehnaný vliv této evangelizace, při níž uvěřili. Kazatelé jiných společenství byli povzbuzeni ve své práci. Mnozí mladí lidé se hned v prvních letech rozhodli pro službu slovem a s nadšením nesli poselství evangelia dál. Mnozí zkušení bratři věnovali své síly této práci, jmenujme jenom dr. J. P. Bartáka a bratra Václava Vančuru. Lze mluvit o jakési řetězové reakci, která vedla к zakládání sborů na celém území republiky, a to v poměrně krátké době. Přišli však i těžkosti. Hned na počátku to byl odpor katolické církve — metodističtí evangelisté se zaměřili hlavně na katolické kraje — a lidí, kteří nebyli církvi nakloněni. Pak přišla hospodářská krize třicátých let a církev odkázaná na misijní podporu, byla téměř bez prostředků. Za okupace a v druhé světové válce církev ztratila mnoho sborů v pohraničí a na Slovensku, které už se nepodařilo obnovit v plné šíři. Pak nastaly potíže poválečného vývoje. Po odstupu let se také ukázalo, že rychlý počáteční růst měl jednu nevýhodu: evangelizace neposkytla čas na budování sborů, církev vyvinula určitý typ evangelisty a opominula typ učitele, který by evangelistu doplňoval. Výročí církve nás ovšem nevede jenom к zamýšlení nad minulostí, ale obrací náš zrak také do budoucnosti. Má toto poměrně malé církevní společenství zvláštní poslání, které mu mezi ostatními církevními celky dává právo na vlastní existenci? Jistě, evangelická církev metodistická Československu je součástí světového v hnutí, které pomáhá vidět celosvětové souvislosti a je lékem proti krátkozrakému provincialismu. Avšak i církevní celky se udržují jenom z principů, z nichž vznikly. Při založení měla evangelická církev metodistická své místo v rodině našich církví jako misijní hnutí. Zůstala misij-. ním hnutím, anebo se stala institučním společenstvím podobným ostatním skupinám? Padesátileté výročí je okamžikem zamýšlení nad těmito otázkami. Je třeba nabrat dech do dalšího půlstoletí. Bude-li to dech misijní horlivosti, jistě církev vyplní místo, které jí Bůh určil. VI D. Schneeberger Sjednocující koncil v Africe (Dokončení ze str. 1) radostně nám naši hostitelé zazpívali! Z těch jejich písní mluvilo srdce žádostivé Boha, radost v Božích věcech a vděčnost za Boží svět a Boží věrnost к člověku. STALA SE RADOST VELIKÁ V TOM MESTE (Sk 8, 8) Nairobi, město, к němuž po řadu měsíců byly soustředěny zraky evangelického světa, je městem květú, moderní architektury, stojící dnes na rozloze asi 430 km2 s půlmiliónovým obyvatelstvem. Od rovníku jest vzdáleno pouhých 130 km Jeho nadmořská výška jest přes 1800 m. Nezná ani zimu ani léto. Má dvě období dešťů v květnu a listopadu. Má svou universitu, na 200 profesorů, asi 900 studentů, krásné, účelně a dobře vybavené budovy s knihovnou, postavenou к uctění památky Gandhiho se 105 000 svazky. Byli jsme přijati v nádherné radnici s dvěma ohromnými sály: jeden určený pro recepce a bankety a druhý s 900 sedadly a vedlejšími sály pro konference. Parlament má novou budovu, otevřenou v roce 1965 s řadou nových architektonických prvků. Vedle universitní knihovny má město také svou knihovnu, čítající přes 70 000 svazků, museum, park v rozloze 480 kilometrů čtverečních a pověstný národní park v rozloze asi 70 knr, ohrazený ze tří stran plotem a jednou stranou otevřený, aby zvěř měla možnost volného pohybu. Jsou zde kostely i mešity, z nichž největší je katolická katedrála ze železobetonu, ve které jedinou ozdobou je prostý kříž. V tomto městě vonných květú, které svým rozmachem volá lid celé země к probuzení а к nástupu do nového života, jsme prožívali chvíle radostných setkání a vážných rozhovorů o smíření v novém světě. Nové pro nás nebyly diskuse o vážných theologických problémech. A byl to dobrý chléb, který nám byl bohatě rozdělován významnými bohoslovci ze všech kontinentů. Černí, hnědí a žlutí bratří nezůstávali v ničem pozadu. Stejně tak mladá bohoslovecká generace, zvláště americká, podala důkaz své připravenosti pro všecku tu bolavou problematiku našich dnů. Nešlo jim tolik o výklad a rozklad problémů, ale převážně o to, aby evangelium smíření se stalo hybnou silou všeho života. A právě rozhovory s těmito lidmi z Konga .Kamerunu, Madagaskaru, Nigérie, Súdánu, Sýrie, Egypta, z Brazílie, Koreje, Japonska, Iránu, Pákistánu, zrovna tak jako setkávání s delegacemi z Maďarska, Německa, Jugoslávie, Polska, Švýcar. Rakouska, Anglie a Holandska, Kanady a Spojených států, bylo pro nás nesmazatelným zážitkem. Byla tu však i naše delegace, několikrát denně pohromadě, hodnotící pečlivě a kriticky průběh jednání. Dobře a pohotově si vedli všichni naši bratři v sekcích i v plénu. Dr. Varga, biskup Křesťanské reformované církve na Slovensku, byl opět pro vážnost a opravdovost svého vystupování zvolen do exekutivy nové aliance. Senior Maťašík z téže církve a dr. Sita z Církve bratrské si vedli pohotově v komisích, kde to neměli nikterak snadné. Největšího vyznamenání se však dostalo prof. dr. J. M. Lochmanovi, který byl zaslouženě naprostou jednomyslností a s mnohým očekáváním zvolen předsedou Theologické komise. Je to pocta nikoliv jed osobní, jistě plně zasloužená, protože prof. Lochman opravdu dorostl ve formát světového významu ale je tím poctěna i církev, jejímž jest synem. Je to právě celá naše minulost husitská, bratrská a toleranční se vším nepřeberným bohatstvím reformace světové, spojení s vedoucími duchy naší doby a v neposlední řadě jeho hluboká láska к církvi — to všechno se v něm harmonicky spojuje a vytváří jeho osobnost uznávanou a milovanou. RADOVATI SE BUDE SRDCE VASE (Iz 66,14) Pramenem pro nás, celou osvěžující radosti byld delegaci z Československa, přijetí panem velvyslancem ing. Pučíkem. Nejprve nás přijal V nové budově velvyslanectví a podruhé vě své residenci spolu se svou chotí. Obě budovy jsou velmi krásné uprostřed zeleně a květú. Byly to vzácné chvíle radostného a osvěžujícího obecenství, jaké jest možno vytvořit snad jen daleko od domova. Vzpomínky na domov jsou vzácné perly skryté na dně duše když se na ně člověk důvěrně soustředí. Pan velvyslanec byl prvním, kdo nám otevřel pohled do duše Afričana a do vší složitosti rostoucího a tvořícího se nového svobodného státu. V posledních pěti letech bylo zde založeno 5600 základních škol a 1200 škol středních. Vzájemné naše styky s tímto novým státem jsou velmi dobré a vzájemně prospěšné. Potěšilo nás, když jsme slyšeli, jak církve v této zemi dobře plnily své poslání nejen po stránce náboženské, ale i výchovné a sociální, jakým potěšením bylo pro nás slyšet z úst tohoto svědomitého diplomata slova uznání, kterými charakterizoval činnost syna naší církve, misionáře Lányho. POZDRAVUJI? VAS CÍRKVE KRISTOVY (ftím 16, 16) Nebylo snad jediného z delegátů, který by nekončil rozhovor s přáním, abychom tlumočili pozdrav jeho církve naší církvi. Kolikrát zaznělo: „Myslíme na vás a modlíme za vás. My také stojíme vašimi modlitbami!“ Ale nám se dostalo ještě zvláštního pozvání к návštěvě rodiny Waverovy, hospodařící na kávové plantáži asi 50 km od Nairobi, jeden člen této rodiny byl po 6 let prvním náměstkem ministra školství, druhý je dnes poslancem parlamentu. V prostorném pokoji nás bylo devatenáct v živém rozhovoru. Dívky této rodiny hrály na klavír skladby evropských mistrů i písně svého kmene. Zazpívali jsme si i písničky pobožné, které oni i my zpíváme při shromážděních. Ukončili jsme modlitbami v řeči české, anglické a jejich kmene. Tu byla církev bílých i černých na neznámé samotě plantáže. Nebylo jiného pojítka nežli evangelium Ježíše Krista Ale jaké to pouto a jaká to síla v něm! Pozdravuje vás církev v domě tohoto afrického bratra. Byla tu však i celá presbylerní církev východní Afriky, která nás pozvala a připravila nám nezapomenutelné chvíle, čírkev, ta má dnes 11 presbyteři, 178 sborů, 430 kazatelských stanic, 155 farářů, 25 460 dětí v nedělních školách, přes 2000 učitelů a 13 478 sester v odborech žen. Je to církev pochodně, která svítí v této zemi. Bylo nám dobře mezi nimi! Obnovení církve kvůli světu Komenský rád užíval ve svých spisech autostylizací. Tak se už mladý autor Retuňku proti Antikristu ztrácel jako neznámý stařec v zástupu^ .„vyznavačů Kristova kříže a světla' a zdůvodňoval své výzvy к jezuitům poukazem na své poslání: „Já, co činím, z nucení svědomí svého činím a vůli Pána svého v tom konám.“ V Listech do nebe psal stížné dopisy za chudé i za bohaté a jménem Kristovým jim odpovídal, ano měl nejspíš i autorský podíl na „nebeském listu", který Kristina Poňatovská směle doručila na Valdštejnův zámek v Jičíně. Podobnou autostylizací se Komenský po čtyřiceti letech ohlásil anglickým a nizozemským diplomatům, jednajícím v Bredě, jako anděl míru. Zvláštní místo a význam měli v tomto ohledu pro Komenského starozákonní proroci. Z jejich výroků sestavil na rozmezí let 1631 a 1632 svou jásavou Polnici milostivého léta, zvěstující vyhnaneckým krajanům brzký návrat v dědičnou zemí. A přední budovatelské úkoly, od nichž se neměli dát rozptýlit ani péčí o domy a paláce, ani starostí o role a vinice, jim potom připomněl jako znovu oživlý prorok Aggeus. Sedmihradského knížete Zikmunda Rákocziho hleděl přimět r. 1651 к tomu, aby se postavil do čela společnosti, usilující b nápravy světa a o podlomení moci a vlivu jezuitského řádu. Učinil tak Tajnou řečí Nátana к Davidovi, vmýšleje se do úlohy proroka a naděje se, že se kníže Zikmund zachová jako někdy král David, muž podle Božího srdce. К německým knížatům а к řezenskému říšskému sněmu se v roce 1663 obrátil varovnou Poslední polnicí nad Německem. Dovolával se v ní příkladu prorockých zásahů do politiky starozákonních králů, drcených mezi mlýnskými kameny válčících velmocí: „Dávám si jméno tajně lkajícího Jeremiáše,“ napsal tam, „nebot vševědoucí Bůh, který vidí vše, co je skryté, ví, že v dnešní čas /e mé srdce sevřeno jako srdce proroka Jeremiáše, jenž chtěl zachránit svůj lid před strašným blížícím se hněvem a trestem a konečnou záhubou, ale bylo mu naříkat: Potříno jest srdce mé ve mně, pohnuly se všecky kosti mé.“ Danlelovského pak původu je známé Komenského sebeoznačení jako muže touhy, označení, jímž se definoval jako osobnost, žijící se zvláštním pověřením v době „těhotné čímsi obdivuhodným". Když v roce 1668 znovu připomínal anglickým učencům pracovní projekt, který před šestadvaceti lety v jejich zemi odvážně nastínil svou Cestou světla, mohl s patrným uspokojením konstatovat, že za ta léta věru nezahálel. Vypracoval zatím Poradní dílo, prospěšné zejména tím, že odbornickému snažení dílčích disciplín, hlavně přírodovědeckých, předkládá „nový univerzální cíl, nápravu věcí lidských všech, ve všech a veskrze“. Poradní spis měl včas varovat před zklamáním, к němuž by mohlo vést jednostranné „vyhledávání pravdy ve věcech přírodních", kdyby se totiž dálo bez ohledu к „věcem týkajícím se spasení světa". A vykládaje motiv, který ho к osnování Poradního díla přiměl a napořád podněcoval, Komenský přiznal, že mu ustavičně tanul na mysli sladký sen Jeremiášův „o podivuhodném obnovení církve, a to kvůli světu samotnému". Jeremiášovské snění přelíbezných věcí pro církev, sen Bohem darovaný pavzdory tomu,'že se právě církev zmítala v nejtruchlivějším stavu, se Komenskému vskutku podmanivě vnutil už v Cestě světla roku 1641, a to, stejně jako v pozdějším připíše londýnské učené společnosti, s odkazem na 31. a nejblíže další kapitoly Jeremiášovy prorocké knihy. Jeremiáš se v těch místech obracel к vyhnancům z někdejší severní izraelské říše. Hospodinovým jménem jim přisliboval po staré zrušené smlouvě smlouvu zcela odlišné povahy. Jestliže dřívější vyžadovala zachovávání Zákona, který svou náročností doléhal zvnějšku svým autoritativním příkazem, nová smlouva bude zapsána přímo do lidských srdcí a dá vyrůst novému člověku, jemuž se bude správné jednání volně a bez přinucení /odvinovat z jeho spontán ního souhlasu a souladu s Boží vůlí. Jako málokterý z proroků se Jeremiáš soustředil na člověka osvobozeného к dobrovolnosti v podmínkách Boží budoucností. To je sen, který právě touto svou polohou budoucnostního obrazu člověka se sbíhal s Komenského touhou po době, „kdy všechno poplyne samo a nebude násilí v ničem". Vždyt Komenského snahou bylo ukázat lidem jejich dobro a cesty к němu, přivést je к tomu, aby pochopili, že dají-li se obnovit к obrazu Božímu a tak navrátit к svému pravému lidství, „všechno, co je může učinit blaženými, je v nich", „aby každý chtěl, mohl a uměl být svůj a radovat se z toho, co má." Na Jeremiášově snu vyzdvihl Komenský okolnost, že jeho bezprostředním předmětem byla církev, předmětem prostředkovaným pak svět. I zde tedy Komenskému programově platila zásada, že nestačí „zkoumání věcí, které jsou mimo nás, nýbrž bude třeba hledat věci v každém ohledu vyšší, totiž pravdu věcí v nás a pravdu království Božího, vztahující se к nám". Právě -ro tento svůj základní a nepromlčitelný vztah к pravdě Božího království, pro skutečnost, že jeho tlaku a jeho přitažlivosti neodolává, je Komenskému církev vyvolený ostatek, předbojnický pracovní sbor posledních dní, přeďobrazící o jedenácté hodině světa konečnou nápravu. Tato náročná předobraznost církve je ovšem darem a požadavkem zároveň. Komenský si nezastíral bědný stav pozemských dvorců Kristových, tedy církevních jednot a denominací, zaneřáděných, jak dobře viděl, jaka prasečí chlívky hned trojím hnojem, nesprávného cíle, porušených prostředků a špatného užívání. Nespokojený s malou pohotovostí církví pro úkol, к němuž byly povolány, sahal Komenský к ostré kritice, jakou kdysi proroci stíhali zpohodlnělý a znevěrnělý lid staré smlouvy, Má-ll církev zůstat hybnou silou všeobecné nápravy, musí se od základu obnovit zatím aspoň v rozdělených ještě jednotách. Ale zrady, nezdary a ochromující zvykovost dílčích jednot nic nemění po Komenského soudu na historické skutečnosti, fe církev byla v minulosti první zbrojnicí nápravných prostředků pro svět a že všechny pomůcky světla, cokoli jich dosuď byla nalezeno, byly nalezeny v církvi. Na druhé straně ovšem dějiny ukazují, že poslání, jež bylo církvi svěřeno, ji vždycky přesahovalo. Ačkoli z ní vzešla osvěta, nikdy jí církev nestačila pojmout celou, ano po dlouhé dějinné časy stavěla své světlo nedovoleně pod kbelec. V celém spisovatelském odkazu Komenského jasně převládá výzva nad každým jiným literárním žánrem. Prorocký sen nutil к prorockému slo•> vu. Amedeo Molnár