Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-02-25 / No. 9

CESTA DO KRÁLOVSTVÍ B02IH0 SK 14, 22: ...potvrzujíce duší učední­ků a napomáhajíce, aby trvali u víře, a že musíme skrze mnohá souženi vejít do království Božího. Apoštol se vrací do míst, ze kterých musel prchnout před násilím, kde bez­mála přišel o život (13, 50; 14, 5, 19) Hledí posílit hloučky, pro které tato zlá zkušenost je nemalým nebezpečím: Sotva přijali evangelium, již jsou svěd­ky tísně a pronásledování, které bez­pochyby čeká také je. Nejenom strach začíná pracovat v takovou chvíli a touha po klidu; také pochybnost se ozve. Jak to, že mocný Bůh nechává na světě trpět právě ty své, a to za věrnost, se kterou při něm stojí? Jestliže je Pán světa, proč neza­kročí? Jak to, že neukáže, že jeho děti jsou jeho děti, a běda omu, kdo se jich dotkne? Takhle to přece dělají lidští rodiče! - Je tedy pravda, co se nám káže o Boží lásce, když pro něho máme trpět? A apoštolově odpovídají na tuto po­chybnost větou jednoznačnou: „Skrze mnohá souženi musíme vejit do krá­lovství Božího." Jejich Mistr, Pán Ježiš Kristus, mluvil přece také o úzké, ni­koliv o široké cestě. Málo je těch, kte­­ři nalézají cestu ke spaseni! A menšina je vždycky v nevýhodě. „Musíme." Soužení patří к věci. Vždyť svět je tolik plný bolesti; tolik je na světě utrpení, bídy, křivd - a ty bys neměl nést svůj díl? Ty by ses tomu všemu měl vyhnout a mít se dobře? Sám Bůh trpí hříchem světa, posílá vlastního Syna Ježíše Krista, aby pro hřích světa, zemřel na kříži - a ty by ses chtěl netrápit, ty bys to chtěl mít pohodlné a laciné? Ne, bolest je jedi­nou cestou protestu proti zvůli a násilí, kterou nám ukazuje Ježíš Kristus. Není jin£ cesty protestu. Neboť odpovědět na násilí násilím není žádný protest: to je souhlas s násilím. Odpovědět na křivdu křivdou nevykupuje: jenom pů­sobí nové zlo. Bezbrannost, pokora, smutek, utrpení — to je cesta ve sto­pách Kristových. Chceme-li být nazvá­ni jeho, musíme to riziko na sebe vžit. Smutek a bolest budou naším údělem, jestliže v něho věříme. A přece tato cesta bolesti a smutku má veliké zaslíbeni. To není slepá uli­ce. Široká a pohodlná cesta nikam ne­vede, jen do nových bolesti; ale úzká a nesnadná cesta má svůj cíl. Blaho­slavení plačící, neboť oni potěšeni bu­dou. Úzká cesta vede к životu, třebaže je málo těch, kdo ji nalézají. „Skrze mnohá souženi vcházíme do království Božího." Uhnout z této cesty znamená ve jmé­nu klidu ztratit pokoj. Neboť „mít od všeho pokoj" není totéž, jako „být na­plněn pokojem" - tím pokojem, který převyšuje každé pomyšlení. Kristův po­koj je jistota jeho pravdou, ať se děje cokoiiv. Ať přicházejí dny dobré nebo zlé, ať jsou lidé nakloněni evangeliu, anebo ať jsou proti němu, ať vítězí pravda a ušlechtilost, anebo zvůle a bezpráví: Co Kristus řekl, platí, i kdy­by s tím nikdo -lesouhlasil. Tato jistota je pokoj, který dává náš Pán. Jistota života uprostřed smrti. Milan Hájek Robinsonova Když vyšla Robinsonova knížka v angličtině r roce 1963, podařilo se velice záhy podat v Křesťanské re­­vul referát o ní í překlad Robinso­nova článku, ve kterém stručně vy­kládal pojetí víry a Boha, které v knížce rozvedl. To stačilo, aby se celá řada bratří — kazatelů i ne­­kazatelů — proti Robinsonovi posta­vila. Reakce na články v našich ča­sopisech nedocházejí do redakcí čas­to. Zpravidla se články přečtou, ně­co se prohodí v rodině, ve sboru, avšak redakcím se píší teprve v si­tuaci krajní. Nuže, Robinson tuto krajní situaci tehdy vyvolal. —Je proto obtížné vracet se к jeho knize a psát o ní. Nebo se snad za těch několik let situace už pozmě­nila? Co na Robinsonovi, anglikán­ském biskupu, kterému se dostalo označení ateista, tolik dráždí? Odpo­­věd se dá rozdělit do dvou úvah. Mnohé členy našich sborů na něm bude dráždit předně jeho přístup. Tradice, která stále ještě platí v na­šich sborech, je taková, že o věcečh víry kriticky nediskutujeme. Pio značnou část členů našich sborů je vzdálena myšlenka diskutovat o ká­zání. Od kázání čekají, že bude slo­vem napomenutí, potěšení. O tom se přece nediskutuje. Skutečné obsahy víry nejsou přece předmětem disku­se, nýbrž zdrojem posvěcení. Ve víře jde o vztah k Bohu а к bližnímu, o vztah takové hloubky a intimity, že že se o něm nemluví. Zvlášť výrazné je to v otázkácli vztahu muže a že­ny. Způsob, jak se o těchto intimních otázkách mluví a píše, považuje evangelík, vyrostlý v naší sborové tradici, za znevažující, ba znesvěcu­­jící. Mluvit otevřeně kriticky o Bohu, o víře, o lásce znamená rušit nej­hlubší intimitu víry, znesvětlt poslední zbytky „posvátností“, které ještě zů­staly v tomto moři světskosti. Pro většinu členů našich sborů takový zá­žitek znamená těžký šok. I kniha Robinsonova u nich může к tomuto šoku vést. Nechtěl bych ji beze vše­ho, nepřipraveně dávat do ruky brat­řím a sestrám v našich sborech. Avšak to je jen jedna stránka věci, základní přístup. Anglické prostředí, které je nepochybně industrializova­nější, a tedy 1 sekularizovanější než prostředí naše, na něj reagovalo klad­ně i záporně. Jde však ještě o další stránky. Zejména o stránku obsahovou. Křes­ťanská víra přece není jen prožitkem hluboké intimity. Víra má také svůj obsah, o kterém může mluvit. Tento obsah je možno sdělit. Záleží nám na tom, abychom jej sdělili svým dě­tem, mládeži. Když se o to pokouší­me, jak jsme se tomu učili na kon­firmačních cvičeních, nedaří se nám to. Ani sl sami při tom často nejsme jisti obsahem, který z tradice dě­tem předáváme. Víra není jen hlu­boký lidský prožitek intimity, není jen posvěcením života. Víra má ob-­­sah, o kterém je možno a je nutno přemýšlet. К víře totiž patří nejen oddanost, upřímnost, nýbrž také ro­zumová poctivost, zejména u těch, kteří pracují intelektuálně. Robinson před nás klade veliče ne­příjemné otázky. Slýchali jsme je v minulých letech i z jiných úst. Jsou to jakoby otázky pochybovačné. К víře však patří poctivá pochybnost. Neozývají-li se v nás vůbec žádné pochybnosti, pak asi proto, že jsme si víru omezili na chvíli v kostele nebo nad biblí, že ji však nevnášíme do zápasů svých dnů. Robinson nám klade otázku, zda opravdu v Boha věříme. Neudělali jsme si z Boha modlu, která vyhovuje našim před­stavám? Je nám víra závazkem lásky к bližnímu? Modlíme se vůbec? Jaké jsou naše modlitby? Co pro nás zna­mená víra v našich všedních dneťh, v manželství. To jsou otázky, které nás pálí, jak bylo patrno z živé re­akce na druhou část Zásad česko­bratrské církve evangelické, která se věnuje těmto problémům. Nemyslím, že Robinson je přínosný v odpovědích na otázky, které otev­řel. Jeho význam spočívá spíše v kla­dení otázek než v odpovědích. Jeho odpovědi jsou kusé, sám si je toho vědom, nečiní si nárok na defitiv­­nost. Jsme jako církev i jako jednot­livci uprostřed věroučného chaosu. Jsme všichni na cestě, všichni hle­dáme. Odpovědi nejsou v naši moci. Jsou v moči Ducha. Robinsonova knížka může posloužit, abychom si situaci víry neidealizovali, abychom si uvědomili vážnost krize a abychom tím toužebněji hledali v Písmech a volali: Veni, Sancte Spiritus. Josef Smolík kniha Čestně o Bohu česky Petr Pokorný: Jádra kázání na hoře. Pod tímto titulem vloni vydal odb. asis­tent Komenského fakulty dr. Petr Pokor­ný, CSc., v evangelickém nakladatelství H. Reich v Hamburku německou práci (str. 82), která podává nový pohled na kázání na hoře. je to mimořádně důleži­tý oddíl Písma. „Vždy, když se církev Ježíše Krista zabývala poselstvím kázáni na hoře, dostaly se dějiny světa do pohy­bu,“ píše prof. Wegenast úvodem. Když se autor ptá po jádru kázání na hoře, dostává se к otázce nejstarších vrstev tohoto oddílu Písma, aby jejich srovná­váním s nejstaršími vrstvami jiných pe­rikop vystopoval tendenci autentických výroků Ježíšových, neboť kázání na ho­ře v dnešní podobě už představuje vý­sledek určité redakční práce evangelisty. Tímto srovnáváním pak dochází к závě­ru, že vlastním tématem blahoslavenství a v určitém smyslu i celého Ježíšova poslání jsou chudí a přicházející králov­ství Boží. Druhý pól tvoří láska к ne­přátelům, formulovaná na pozadí nená­visti, zdůvodněná apokalyptickým očeká­váním konce a odplaty nevěřících. Toto nápadné spojení blahoslavenství chu­dých a lásky к nepřátelům odlišuje ká­zání na hoře od současného židovstva a tvoří nejstarši vrstvu tohoto kázání. Jeho jádro pak autor spatřuje v pokusu o sku­tečnou změnu lidských vztahů v ději­nách. Dějiny výkladu kázání na hoře jsou pestré. Jedni v něm vidí nerealistic­ký program snilka, druzí zákon usvědču­jící lidi z hříchu, další vykládají lásku к nepřátelům jako lásku к bratřím neho činí z příkazů kázán! na hoře příkazy pro učedníky. Dr. Pokorný vidi těžiště výzev kázání na hoře ve volání po změ­ně světa — v perspektivním jednáni ve prospěch nenásilné změny světa z hle­diska lásky. Nejedná se tedy o zákon, ale o stanovení směru našeho jednání, který smíme vzhledem к přicházejícímu Království Božímu uskutečňovat. Svou prácí pak končí slovy L. Ragaze: „Krá­lovství Boží v biblickém smyslu není tam, kde Bůh vládne bez vůle svého stvo­řeni, nýbrž tam, kde se jeho vůle vítězně uskutečňuje v poslušnosti stvoření.“ • vds Kalendář Blahoslav 1970. Obsah letoš­ního rodinného kalendáře Českosloven­ské církve Je určen padesátinami, kte­­rch dosáhla tato církev 8. ledna letoš­ního roku. Tomuto jubileu je především věnováno poselství patriarchy a bisku­pů, několik pojednání odborných i pří­spěvků beletristických. Nejzávažnější z celého obsahu je bez­pochyby úvaha prof. Z. Trtíka: „Padesát let klopýtání.“ V sebezpytujícím pohledu ohlíží se autor po ideovém hledání a boji uplynulých padesáti let církve. Katolický inodemismus, liberální evangelická theo­logie, Masaryk, Farský, pravoslavná kri­ze, prof. Spisar, liberální orientace círk­ve legalizovaná „Učením“ z roku 1931, osobnost a dílo prof. Kováře, na výrazně blblioké základně postavené „Základy viry“ oficiálně vydané 1958 až po součas­né úsilí o novou křesťanskou misii, an­gažovanost a obnovu vpravdě husitské tradice československé církve. Takové je půlstoletí její cesty. Prof. M. Kaňák přispěl historlckýnj ohlédnutím „Padesát let služby Čsl. círk­ve“ a úvahou „TGM — náboženství — CCS“. Církev čsl, se dlouho hlásila к Ma­sarykovi jako svému učiteli, který měl Ideově silný vliv na vznik a první dese­tiletí této církve. Letošnímu výročí „Učitele národů“ pat­ří studie prof. Horského „J. A. Komen­ský a církev československá“. Autor od­povídá v řadě bodů na otázku, čemu se jeho církev od Komenského naučila a stále učí. Dcera sochaře a věrného pří­slušníka čsl. církve Berta Mildová-Bílko­­vá se zamýšlí nad Komenského Všená­pravou a připomíná zároveň výtvarné práce svého otce věnované tomuto vel­kému exulantovi. Kalendář přináší také kázáni Martina Luthera Kinga s krátkým úvodním člán­kem Borise Merhauta: „Martin Luther King — apoštol rasového smíru“. Čtenáře bible dobře poučí populárně psaná studie prof. Mánka „Židé v čase Ježíšově“. Nový překlad žalmu 124 od V. Kubáče přebásnila J. Kubáčová, která v kalendáři uveřejnila několik pozoru­hodných próz 1 báseň. Z odborných pojednání připomeňme ještě Zelenkův článek „Italští biskupové v církvi podobojí“, Prokopovo „Čtení o starém Táboře“ a Kadeřávkův „Kostel sv. Mikuláše — kolébka církve čsl,“. Autor seznamuje s historii tohoto památného staropražského chrámu, v němž bylo 11. listopadu 1920 vyhlášeno založeni nové církve. Dvousté výročí narozeni Ludwisa vah Beethovena připomíná Jaromír Me­­tyš. Několik próz věnovaných počátkům čsl. Církve a řada kreseb církevních budov uzavírá tradičně už pěkně upravený a čtenáři dobře srozumitelný jubilejní ka­lendář. J. Výborný • „A biblia má predsa pravdu“ od ně­meckého autora Wernera Kellera vyšla ke konci roku v bratislavském naklada­telství Tatran. Překlad V. Kubovčáka a j. Letza po odborné stránce přehlédl a rejstříky (biblickým a jmenným - věc­ným) opatřil profesor Slovenské evange­lické bohoslovecké fakulty dr. K. Gábriš. — je to kniha, o které je skoro zbytečné psát. Kdo o ní ještě neslyšel? Za 15 let od prvního německého vydání vyšlo tolik dalších nákladů a překladů, že to do dnešního dne činí přes pět miliónů vý­tisků. Keller není theolog ani historik, ale vědecký publicista, který prostudoval odbornou literaturu biblické archeologie a poutavým způsobem shrnul výsledky této vědy v pořadí biblických knih, čímž vznikla něco Jako čítanka dobového po­zadí. Nešťastný podtitul „Vedci dokazu­jú historickú pravdu“ rozuměj historic­kou pravdou ЫЫе, vyvolala mnohou dis­kusi. Co je „historická pravda bible“? Prokazuje se věrohodnost bible historic­kým důkazem? Archeologie může doká­zat snad to, že biblický svět byl skuteč­ným světem, že děje bible se neodehrá­vají ve vzduchoprázdnu. Jestli toto zjiš­tění někomu je důkazem, potom podtitul je oprávněný V knize najdeme mnoho materiálu, Ilustrujícího život o<d doby patriarchů přes říši faraónů, putováni po poušti, boj o zaslíbenou zemi až к Izrael­skému království a Novému zákonu. — Je zajímavé, že kniha vyšla v necírkev­ním nakladatelství a že po této knize ne­sáhla některá církevní edice. Zájem o tento druh literatury je velký, když 50 C00 výtisků slovenského nákladu bylo Ihned rozebráno! vds Obrázky z Anglie II. WESTMINSTER J\BBEY sousedí s parlamentem a centrál­ními úřady a není daleko od králov­ského paláce. Tím se podobí našemu svatovítskému chrámu, fe však mno­hem honosnější vnitřními ozdobami, složitosti stavby, koncentrací náhrob­ků slavných jmen; také po desce nad Darwinovými kostmi tu přešly milióny nohou. Avšak svatovítská po­měrná prostota je pro českého vlas­tence vznešenější. Vlastencům britským připomínají tlusté svazky seznamů obětí válečné­ho bombardování rub současného přá­telství a udržují t pod zdvořilou ko­rektností ostražitou střízlivost к ná­valům německých turistů. Připomíná mi to epizodku z Norimberku. U ná­dražní pokladny se starší muž horlivě domáhal místenek na cestu do Lon­dýna, t když úředník tvrdil, že je za­jistit už nemůže a že nejsou bni nut­né. „Jen si nemyslete! Což nevíte, jací jsou Angličant na Němce?“ — Když jsem stejně neúspěšně žádá' místen­ku do Prahy, spustil na mě starý pán plynnou češtinou a zahrnul mě tesklivýml vzpomínkami na Sudety. Anglikánská liturgie a ceremoniál je pro našince komplikovanější a for­málnější než katolická a to platí ještě v umocnění o liturgii vo West­minster Abby. O řádný tradiční prů­běh pečovali gentlemani o žaketech. Anglické komorníky a i lordy znám jen z filmů, ale tito štíhlí stárnoucí muži mi obojí připomínali Gentlema­ni nás nejen vedli na volné sedadlo, ale i v pravý čas organizovali sbírku do bohatě vyšívaných pytlíčků. Kněží v těžkých ornátech, minstran.V. a zpě váci ve starobylých talárech jakoby ve věčném řádu a s přirozenými dů­stojnými pohyby v přesném načaso­vání sloužili Uiurgii až je vystřídal kazatel, který se svou brilantní sou­časnou theologií připadal a tom kon­zervovaném středověku jako holicí strojek na bradě Karla IV. CANTERBURSKÄ KATEDRÄLA Je centrem anglické církve od ra­ného středověku, sídlem arcibiskupa a ozdobou universitního města, Jež vyniká více starobylostí než velikostí v jihozápadním cípu země. I když sama katedrála je velíce rozlehlá, je jen zbytkem ještě rozsáh­lejšího komplexu staveb. Stáří jejich trosek i vlastní katedrály pečetí ze­lená plíseň a mnohé šrámy volají po restaurátorech. Náklady jsou vel­ké, a tak mládež organizovala sbír­ku, jež měla ve dnech mé návštěvy vynést snad 10 mil. mincí. Přispí­vatelé je řadí do úzkých vlnovek na trávnik před chrámem. Víkendový proud návštěvníků pomáhá rychlému růstu vlnovky. Vnitřek katedrály je vyplněn schodišti, složitými průcho­dy a ochozy, jež snad vznikly přístav­bami a nadstavbami nad původním menším chrámem. Z probíhající mše zahlédáme jen zlomky zajímavými průhledy mezi pilíři. Můžete to také vidět v anglickém historickém filmu Tomáš Becket. Svatost tomuto arcibis­kupovi přineslo zavraždění připomí­nající nám smrč svátého Václava, avšak uvnitř chrámu. Příčinou konfliktu bylo to, že trval proti králi na soudní církevní pravo­moci — tedy stanovisko, proti němuž protestovala česká reformace o tři staletí později. Ta staletí časového rozdílu snad ospravedlňují pro svou dobu a situaci obojí. Benketův hrob se stal po dlauhá staletí poutním mís­tem i jako protest vůči normandské okupaci. Ze vzdálených koutů země se sem valily proudy poutníků po cestách vedoucích na hřebenech pa­horkatiny, v jeňm okolí by! pro ně řetěz hospod. Jeden z těch staroby­lých domečků pod hřebenem и jezír­ka si pro svou rodinu upravuje jedno­nohý válečný Invalida a ředitel to­várny na zeleninové konzervy Mr. Clark. Podmínkou kvality plechovek se značkou Smedley's je také tradice rodiny Mr. Čiarka, jež čerpala v tom­to oboru zkušenosti po dvě generace v jižní Francii. Nocoval jsem po dva dny v Lake Cottage — Jezerní cha­loupce a mám dojem, že jsem se tak stal přes půl tisíciletí společníkem současníků Canterburskýah příběhů tehdejších poutníků. SVATOPAVELSKÄ KATEDRÁLA vévodí horizontu středu Londýna svou renezanční kopulí, jež působí ještě mohutněji zevnitř nad rozleh­lým prostorem chrámu. Tam 1 v sute­rénu ve zbytcích původní středověké stavby — opět shromažďuje slavně náhrobky včetně pohřebního kočáru W ellingtonova. Pobožnost jsem tu sice nestihl, zato v průčelí před vchodem vyhrávala ka­pela leteckého pluku. Prostor chrámu je používán pro koncerty f výstavy. Na druhý pokus jsme tu zg vysoké divadelní vstupné stihli noční „před­stavení“ složené z reprodukovaného slova, hudby, drastických světelných a zvukových efektů, jež měly vyvolat iluzi účasti na historických událos­tech spojených s tímto místem, včet­ně požárů a leteckého bombardování. Tyto i jiné slavné chrámové prosto­ry jsou tak přeplněny historií, až se zdá, že zabarvuje i deformuje Slovo, jež by tu mělo být domácím pánem. COVENTRY Vlak uháněl rychlostí 120 km v ho­dině к severozápadu. Mladík na pro­tějším sedadle prohlížel se zaujetím Janouška motoristický časopis. Měl se svou matkou stejný cíl jako naše skupinka: Coventry a především jeho katedrály. Má to být památka na vefkě váleč­né hrůzy. Jako jejich malá ukázka tu byly ponechány pahýly gotické katedrály к napomenutí: „Otče, od­pust nám“, vtesali vybombardování i za bombardujíc: do zbytku čelních zdi za křiž z ohořelých trámů. Odtud vane něco jiného než z vyčítavého nápisu na kostele o jiné čisti Evropy: „Pobořeno americkými pumami“. A ji­né pobořené katedrály tam stoji údaj­ně jako „kulturní ostuda“. Z oněch trosek jako by dýchalo Ještě nepřá­telství. Stejně jako v Drážďanech, Londýně, Berlině a jinde je většina trosek starého Coventry tiž nahraze­na moderními obytnými a obchodními budovami. Jejich sloh je nápadně po­dobný těm, jež vyrostly na rumištích Kolína nad Rýnem. Tedy i v Coventry nechtějí ui ostouzet, ale jako ruku na usmíře­­nou vedle trosek bývalé katedrály, jež měla podle fotografie vnitřek trž­ní haly, postavili monumentálnější katedrálu побои. Místo popisu této moderní krásy by byly třeba aspoň barevné fotografie, slovy bych zby­tečně plýtval. Účastnil jsem se jed­noho z pravidelných shromáždění v kruhoué kapli věnované sblíženi církví. Hrstka r:ňs stála i seděla ko­lem bible a krátkého výkladu. Mladý kazatel neměl ani kolárek. Za našimi zády se valily davy, s nimiž jsme později i my s otevřenými ústy, zdvi­ženými nosy a vyvalenýma očima udiveně klouzali po vysokých klen­bách a barevných oknech. Při všem resjíektu к upřímným úmyslům stavitele а к je/ich výtvar­nému vyjádření, křiví se ml přece všechny ty afekty moderního uměni v otazník: К či slávě? „NA KONCI SVETA“ V převážně dělnické čtvrti Chel­sea s populárním fotbalovým stadió­nem, tam, kde se otáčí zpět na sever autobusová linka 31, je náměstíčko „Na konci světa“, dávno už pohlcené mnohem dál se rozpínajícím Londý­nem. Tvoří je tři budovy, uprostřed presbyteriánský nevýstavný kostel, vlevo činžák, v Jehož přízemních ob­chodních místnostech je usazena spo­lečnost pěstyjící nějakou z. indických filosofii — a pak stodolavitá budova kosodélného půdorysu — Armáda spásy. Toto adaptované skladiště je roz­děleno na dvě části: v přední se ko­nají nedělní shromáždění hrstky dů­stojníků a ženských příslušnic, za ve­dení dobře theologicky školené, po­hledné, energické, obrýlené slečny, jež zná i manžele Burešovy]. Biblic­ké výklady sympaticky siHz-livé, bez sentimentality, s kritickým odstupem к hlučné pouliční propagaci, se kte­rou obvykle spárujeme své předsta­vy o Salvation Army. Zpívá se vesto­­je, ještě svižněji než v jiných círk­vích v Anglii a s elánem za dopro­vodu aspoň bubnu či tamburín. Další písně jsou zpestřovány vložkami čte­ných slok, bez melodie. Roztomilé bývalo, když se ve čtení stMdal usmě­vavý, kudrnatý černošský klouček a upejpavá bílá dívenka, Na jedné straně visí tištěné obráz­ky se zjednodušeným textem desatera přikázání pro děti, prý amerického původu a na druhé náborové plakáty do Armády spásy, svědčící, že mají rovněž problém se získáváním mladé generace.’ Snad. proto nově zvolený světový velitel slíbil zavést otevřené límce uniforem. Můžeme Lýt zvědavi na účinek této reformy. Druhá část baráku slouží ve všed­ních dnech jako útulek a provizorní léčebna pro mladé lidi propadlé dro­gám, kteří jsou ochotni přijít. Léčeni vedou padle instrukcí lékaře. Je to ubohá místnost s potrhanými lenoš­­kami, s pingpongovým stolem a se stěnami pokrytými strašidelnými kres­bami, jež připomínají někdy dětské, jindy mediální výtvory, A přece se tomuto kumbálu dostalo té cti, že jej navštívil královnin manžel a strávil tam za asistence smečky žurnalistů a fotografů půd hodiny v srdečném rozhovoru s chovanci. Nazítří byly o tom reportáže s fotografiemi na ti­tulních stranách seriózních londýn­ských deníků. Kolik katedrál v Londýnů ve Velké Británii — i и nás — si větším právem zaslouží královskou návště­vu než tento žebrák mezi chiámy? Josef Vydrář

Next