Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-01-14 / No. 3
,.Byl Ondřej, bratr Simona Petra... I nalezl ten první bratra svého vlastního Simona, a řekl jemu: Nalezli jsme Mesiáše, což se vykládá Kristus. I přivedl jej к Ježíšovi. — Na druhý den chtěl Ježíš vyjít do Galilee, i nalezl Filipa, a řekl jemu: Pojď za mnou. — Nalezl Filip Natanaele. I dí jemu: O kterémž psal Mojžíš v zákoně a proroci, nalezli jsme Ježíše, syna Jozefova z Nazaréta.“ Skromný apoštol JAN 1, 41—43 Ze Čtyř mužů tu jmenovaných jen Jediný je v Novém Zákoně zmiňován i dál. Jméno Šimona Petra Čteme pokaždé v Cele seznamu Ježíšových u- Cedníků. On kázal v chrámě po seslání Ducha svátého, kdy v odpověď na jeho kazatelskou výzvu tři tisíce lidí uvěřilo naráz v Krista, byl pak jedním z vůdců jeruzalémského sboru a nakonec jej pozdější legenda u- Cinila křesťanským kalifem — Kristovým nástupcem a viditelnou hlavou veškeré církve. Naproti tomu o ostáních třech se v bibli — kromě tohoto místa — téměř už nemluví. Známe tedy jen jeden Ondřejův apoštolský Cin, že se obrátil na jednoho dalšího Člověka a pověděl mu o Kristu. Patrně poněkud obšírněji, než jak Čteme zde, ale přece jen prostými slovy, postrádajícími přesvědčivé výmluvnosti. Zřej-mě muselo přesvědčovat něco jitiého: vnitřní zaujetí a zápal a bezvýhradnost, s jakou se sám podrobil Ježíšovu příkazu к následování. Takové prostředky nejsou vhodné pro masovou evangelizaci. Tam se naopak uplatňují strhující a pohotový projev, volba správné metody, znalost psychologie. К tomu všemu je třeba mít jednak vrozené nadání, jednak odbornou přípravu — obojí nám většinou po pravidle chybí. Však se také od nás stejnou většinou nečeká, ani Pán Bůh od nás nečeká, že se budeme podobat Šimonu Petrovi v jeho skvělých, závratných úspěších. Docela stačí, když si vezmeme za vzor skromný apoštolský přínos Ondřejův. Anebo Filipův. Jmenujeme jej současně proto, abychom si připomněli, že Ondřej vůbec nebyl mezi učedníky ojedinělým typem. Z nich se mohou řadit vedle Šimona Petra vlastně jen dva bratři Zebedeovci, Jakub a Jan. Kdežto všichni ostatní jako by tvořili stejnou skupinu s Ondřejem. A do této skupiny patříme také my, obyčejní členové církve. Klademe si otázku, co my můžeme ve službě Kristově udělat. Klademe si ji zvlášť, když se nám opět otvírá nový rok, období nových předsevzetí, nových plánů a nových příležitostí. Nemusíme se trápit, že nedokážeme udělat něco velkého. Nechrne se poučit právě Ondřejem a Filipem, že lze udělat také něco malého. Teprve malé a velké věci dohromady tvoří plný celek. Bez malých ty velké zůstanou pouze velkým torzem, které snad je úchvatné na pohled, ale ničemu užitečnému neslouží. Všimněme si ještě, jak si Ondřej počíná. Vyhledá nejprve svého vlastního bratra. Tento jeho výběr si dnes zejména zdůrazníme. Žijeme totiž v situaci, která nás přímo volá к ob-dobnému kroku. Církev je dnes jiná, než byla ještě před pár desetiletími. Přestala být církví rodin, stala se církví jednotlivců. Tito jednotlivci však přece žiji v rodinách — odcizených, lhostejných, ztracených rodinách. V mnoha případech řeší nezbytný rozpor tak, že se ovzduší svých rodin do krajnosti přizpůsobují. Ale Ondřej vybízí к jednání úplně opačnému. Připomíná, že právě zde máme svůj apoštolský úkol. Nerozhlížejme se do šíře, co bychom měli udělat. Dnes je čas začít od vlastního bratra, sestry, matky, syna, vnučky. Na rozdíl od evangelizace navenek jsou zde všechny efektní prostředky neúčinné. Zde se uplatní jen jedno: jak my sami si ke Kristu stojíme, co znamená pro nás, zda je pro nás vskutku tím prvním a nejvyšším. A to není věc ani talentu, ani odborné přípravy, nýbrž duše, mysli a srdce. Toho, co má každý — čili jde o úkol a příležitost pro každého. Nazvali jsme to, udělat něco malého. Avšak malého možná jen co do vnějšího zdání. Právě z Ondřejova malého činu se zrodila rozsáhlá činnost Petrova. Ani při nás nelze něco podobného předem vyloučit. Dejme tomu však, že nám připadne zůstat skromnými až do konce. Tehdy přichází na řadu Filip. Ten nalezl a přivedl Natanaele. O Natanaelovi neslyšíme už z bible vůbec nic, jen to, co zde o něm řekl Pán ježíš, že je právě Izraelský, v němžto lsti není. To znamená jeden z těch, z nichž sestává jádro Božího lidu, které žalmista blahoslaví a evangelista Matouš připomíná, že jejich je království nebeské. Pro ně také má naději na království nebeské i všechen svět. A všechna začalo málem — nalézt jednoho člověka a přivést jej k Ježišovi. Bedřich B. Bašus Velmi rozdílné jsou naše životní úděly. A nesnadné je v mich hledat smysl a spravedlnost. Jednou zkušeností však musíme projít v životě všichni bez rozdílu — smrtí. Co jí předchází, patří к těm najmarkantnejším rozdílům životních prožitků. Ne umírání, teprve smrt je údělem společným. Existence či neexistence, do které se smrtí přestupuje (transcendentno), naplňuje lidi obavami z nejistoty a nezodpověděnými otázkami. Co je smrt? — Tečka za životem? Anulování všeho? Přechodem do jakési říše stínů? Odloučením nesmrtelné duše od smrtelného těla? Odplatou za hřích — trestem? Božím zásahem i- i .smrt ve, formě vraždy a sebevraždy? Přechodem do života věčného? Čekáním na vzkříšení a soud? Jaké odpovědi nalézáme v bibli? — Těchto 66 knih obsahuje náznaky všech uvedených otázek. Bible svědčí a usilovném hledání pravé Odpovědi. Na půdě Starého zákona bývá smrt přijímána jako Boží rozhodnutí, i když zůstává otazník za smrtí Ábelovou či Saulovou. Předčasná smrt je v povědomí starozákonního věřícího projevem Boží nepřízně a trestu. Představa o životě posmrtném je zde neurčitá a mlhavá. V mladších starozákonních knihách se objevují CO JE SMRT? náznaky viry v život věčný, který se stává na novozákonní půdě podstatnou součástí křesťanské víry a vyznání. Novozákonní víra v bezprostřední přechod smrti do nbvé formy života (např. ve smyslu Ježíšových slov „ještě dnes budeš se mnou v ráji“) a očekávání vzkříšení v den druhého příchodu Ježíše Krista daly 1 v křesťanské církvi prostor к vytvoření nejednotných a rozporných představ posmrtné existence. Jak se dívá na smrt člověk našeho věku? — Zná mnohem lépe příčiny nemoci i smrtí. Nespojuje je zpravidla ani s ďábly ani s Boží vůlí. Přijímá smrt jako zákonitost, již podléhá všechno živé. U dnešních věřících se však často staví i tyto vědecké příčiny nemoci a smrti do Boží režie. Pán Bůh to zařídil, aby bacily vyvolaly tu infekční smrtelhou chorobu právě u toho, a ne u jiného. Pán Bůh to zařídil, či aspoň dopustil, aby milióny nevěřících i věřících — a jistě ne náhodou zrovna Židů!? — zahynuly v koncentračních táborech. Jen málokdy dovede í dnešní křesťan upustit od této běžné náboženské manipulace s prapríčinou všeho dění a obrátit např. otázku „proč zrovna mne to postihlo?“ v otázku „proč zrovna mne by to postihnout nemělo?“, jak to učinil podle svědectví Kostnických jisker jeden farář postižený ochrnutím. Jek se staví ke smrtí Pán ježíš? — Neklade a odmítá otázky po příčině smrti. Nepřistupuje na vžitou představu, že smrt je vždy zřetelným Božím zásahem ve formě trestání a výrazem jeho spravedlnosti. Ti, na něž padla věž v Siloe, nezemřeli proto, že byli horší, hříšnější než jiní. Sám se staví pod zákon tohoto posledního pozemského zla — trpi a umírá, aby vysvobodil jiné a ukázal, že ani smrt není posledním slovem, poslední skutečností. Podrobme se smrti, avšak vítězí nad -ní. Poslední skutečností jemu, a podle zaslíbení všem jeho věrným, se stává život. Přemožení smrti v Ježíši Kristu je zdrojem křesťanské naděje. I křesťan se smí dívat na smrt jako na přírodní zákonitost všeho živého a smí spolu s ostatními proti ní vědeckými prostředky bojovat. Ani jeho víra však nemá moci, aby ho -uchránila před nemocí a smrtí a spolu s ostatními musí jednou vyjít stejnou branou ze své pozemské existence Na rozdíl od jiných však ví, že v tom všem je Bůh s ním a že i smrt patří jen к věcem předposledním. Toto radostné vědomí by se nám mělo stát jediným zdrojem nejen naděje vlastní, avšak i potěšování nemocných, umírajících a nad hrobem truchlících. Frant. Tyralík KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK KOSTELÍK NA ČESKO'AVSKŽ VYSOČINĚ NÍK LV - CENA 70 HALÉŔ0 SVt"FŠ я' sXpílka a ustydla láska mnohých“ V knize Zjevení sv. Jana čteme, dnes stejně jako před staletími, o zosobnění zla, o šelmě, Antikristu, a jejím boji s následovníky Beránkovými. „Dána jí moc nad všelikým pokolením, nad jazykem i nad národem. Protož klaněti se jí budou všichni, kteříž přebývají na zemi, jejichžto jména nejsou napsaná v knize života Beránka, toho zabitého od počátku světa“ (13,7-8). Sloužit zlu, klanět se šelmě, nebýt zapsán v knize života to je jistě skličující představa. Zvláště když nám Zjevení Janovo ukazuje druhou možnost — přetěžký, obětí plný, ale nakonec vítězný boj se zlem, s Antikristem. Pro kterou cestu se tedy rozhodnout, přijmout záruku pohodlného života, zajištěného službou šelmě, či vstoupit na nejistou a riskantní půdu zápasu se zlem? Je možné, aby v něm člověk nakonec zvítězil, či je odsouzen к nikdy nekončícímu boji se stále novými a novými překážkami? Křesťané v nejrůznějších obdobích lidských dějin si kladli podobné otázky, snažili se o jejich zodpovědění i o důsledky z toho plynoucí pro praktický život. V různých historických situacích vystupovali lidé, kterým mravní i sociální zlořády doby ležely na srdci a nutily je ke kritice současnosti, což je věc vždy nepopulární. а к úsilí o nápravu poměrů. Krize druhé poloviny 14. století dala podnět к vystoupení muže, právem nazývaného „otcem české reformace“ — Jana Miliče z Kroměříže. Z Apokalypsy slyšel neodbytný hlas vyzývající do boje s hříchem a slibující tomu kdo zvítězí dát „jisti se stromu života, jenž jest v zahradě Boha mého“. Pochopil, že má-li okusit z chleba života, totiž „vyrozumění svátému písmu“, musí přemoci v sobě hřích. A pohled na morální úpadek doby, na sociálni bezpráví, mu připomněl slova z evangelia Matoušova o příchodu Antikristově. Tehdy „rozmnoží se příliš nepravost, totiž pro mamon nepravosti, a ustydne láska mnohých“. Milič si s hrůzou klade otázku — „zdaž neustydla láska a nerozmnožila se příliš nepravost?“ Rozhlíží se, zrakem zostřeným poznáním získaným z Písma, po současném světě a co vidí? Vidí Antikristovo „vojsko, společnost a jiná tyrany a utiskovatele chudých, kteříž tak utiskováni jsou, že bývají nuceni s mnohými hříchy lichvy, zlých obchodů, lží, křivých přísah atd. výživu hledati, bořitelé klášterů a katani mocní, kteří kladou a klásti dávají křesťany pro peníze na mučeni“. Ano, Antikrist je již zde na zemi! Milič při svém hloubání v bibli slyši v duševním rozechvění hlas, který mu oznamuje, že „Antikristové mnozí jsou, a kdo rozvazuje a zapirá Krista, Antikrist jest“. Je toho na světě mnoho, přemnoho, v čem se projevuje působení Antikristovo, uvědomuje si Milič do krajnosti skličen tímto poznáním. Vždyf křesťané se odvracejí od božích přikázání, odvracejí se od víry a lásky! Tolik lidí nepřijímá lásku pravdy, ale věří lži! Syn Boži je stále znovu křižován! Milič tedy začíná uvažovat, „co by bylo činiti pro dobro a spásu křesťanů“. Jde mu o to, aby byl vytrhán koukol a pšenice věrných shromážděna do stodoly církve svaté, aby se „tak stal jeden ovčinec a jeden pastýř, a aby v takové lásce žili, a ne-li všichni, přece mnozi, aby jim vše bylo společno, pudle toho, jak tehdy Duch sv. vnukne“. Vyzývá papeže, aby svolal všeobecný snem к poradě, jak zachránit svět a navrhuje, aby byli vysláni po celém sváté kazatelé, působící к nápravě poměrů. Těžká cesta bude před těmi, kdo se taknvé ho úkolu ujmou. Čeká je boj, nikoliv však vedený zbraněmi. „Meče slov božích“ budou v rukou těchto bojovníků. A nebude to boj, jaký známe z tohoto světa. Odmítá-li Milič zbraně, mocenské prostředky, jako nástroje zápasu, pak vidí i způsoby jeho vedení ve zcela jiné rovině. Následovníci Kristovi, kteří se rozejdou do celého světa, aby vymýtili zlo a hřích, musí být „připraveni spiše umírati než zabíjeli pro Krista“. Jejich ásili však bude korunováno úspěchem — „ti přemohou šelmu a Antikrista pra krev Beránkovu a bezpečný přistup otevrou do země zaslíbení věčného“. Co je tím hlavním, co by měli mít bojovníci Beránkovi a co by je mělo podpírat na jejich těžké cestě? je to především čistá láska, prostá, holubičí víra a z toho plynoucí zachovávání přikázání milosrdenství a spravedlnosti. Takto vyzbrojeni mohou se křesťané pustit do zápasu se zlem. A je ho kolem nich mnoho. Druhá polovina čtrnáctého staletí s výraznými krizovými jevy mohla deprimovat a srážet kritického pozorovatele poměrů. Ale Milič byl příliš Eliášem své doby, než aby mohl zavírat oči před „ohavností zpuštění stojící na miste svátém“ a neukazovat na antikristství, jímž je mu mnohoobročnictvf, kupčení se svátostmi, ale i vedení válek a zabíjení. Miličův žák Matěj z Janova pak rozšířil a prohloubil ideu Antikrista a specifikoval antikristství jako pokrytectví všeho druhu, jako směšování Boha se světem, jako lidskou pýchu a lačnost hmotných věcí. Nadto Matěj z Janova promítl svou ideu Antikrista i do minulosti a budoucnosti, jež pozoroval chmurným prismatem apokalyptických symbolů a proroctví. Zdrojem a příčinou lidských hříchů je Miličovi i janovovi protiklad lidské vůle к vůli Boží, protiklad Boha a světa. Jak vyřešit takovou situaci, jak potlačit lidské sklony к hříchu? Jedině spojením vlastní bytosti s Bohem, a to pomocí a prostřednictvím večeře Páně. Svátost oltářni, její časté přijímáni, je Miiičovcům základním východiskem к povzneseni mravního a náboženského života, vyjádřením návratu к praxi prvotního křesťanství. Milič a jeho žáci tedy nezavírají oči před špatnostmi doby, ve které žiji. Poznání lidského hříchu, nedostatek lásky mezi lidmi, je nesrážf к pasivitě a beznaději. Naopak, z biblické zvěsti slyší zcela jasně a zřetelně výzvy k úsilí o nápravu poměrů v lidské společnosti, к boji se zlem. Že to bude zápas těžký, vyžadující si oběti? S tím musí křesťané počítat, ale z Pisma svátého mohou čerpat naději pro všelijak chmurné a beznadějně vyhlížející životní situace. Zjevení Janovo, jež bylo Milíčovi tak významným východiskem uvažování, hovoří i o těch, kteří se nezalekli utrpení na cestě Beránkově. Ano, prošli těžkým utrpením, ale nakonec „přišli z velikého soužení, a umyli roucha svá, a zbílili je ve krvi Beránkově!“ Kristus je a bude se svými věrnými v každém okamžiku jejich života, a to i ve chvílích nejtěžších. Nikdy nejsou a nebudou sami, bez pomoci a bez lásky. Před Miličem i před křesťany v jakékoliv době září nadějné zaslíbení: „Nebudnuf lačněti více, ani žízniti vice, a nebudet biti na ně slunce, ani žádné horko. Nebo Beránek, kterýž jest uprostřed trůnu, pásti je bude a dovědět je к živým studnicím vod, a setře Bůh všelikou slzu s očí jejich“ (7,16-17). Michal Flegl