Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-02-25 / No. 9
V evangeliu Lukášově máme svědectví, že se Ježíš přiblížil к městu Jeruzalému a rozplakal se nad jeho údělem. Přicházel přes horu Olivetskou, odkud je prý i dnes velmi pěkná vyhlídka na jeruzalémské Staré město, na jeho ulice i domy. Proč Vlastně nad tím městem Ježíš pláče? A proč je nám svědectví o jeho pláči zachováno? Poznáváme z tohoto pláče především to, že Ježíš necítil к tomuto městu žádné nepřátelství, jako mnozí jeho krajané z Galileje. Necítil nepřátelství ani proto, že ho v Jeruzalémě nepřijali a nepřijímali jeho učení. Nezatvrdli se proti tomuto městu. A co vůbec už bylo Ježíši cizí — to byla VíV O I r v Jezisuv plac LUKÁŠ 19,41—44 lhostejnost к osudům vlastního národa. ježíš velice dobře rozuměl událostem ve své době. Viděl však také pod povrch těchto událostí, nedal se mást tím, co bylo před očima. Podie evangelisty viděl, že se schyluje к vijíce, která bude jeho národu nebezpečná a ohrozí jeho existenci. Pokouší se vést svůj lid jinou cestou — ale bezvýsledně. „Přijdou na tebe dny, kdy tě nepřátelé obklopí náspem, obklíči tě a sevřou odevšad, srovnají se zemí tebe i tvé děti v tobě, nenechají v tobě kámen na kameni, za to, že jsi nepoznalo dobu, kdy tě Bůh přišel shlédnout.“ V Lukášově svědectví se již odráží i zkušenost z roku 70 po Kris-tově narození, kdy syn císaře Vcspasiana Titus oblehl Jeruzalém a rozkázal vybudovat val pět kilometrů dlouhý, což se stalo během tří dnů. Tento val byl opravdu Jeruzalému osudný. Po dobytí Jeruzalému následovalo rozvalení chrámu a přerušení bohoslužeb a obětí až do dnešního dne. Ježíš však původně chtěl tomu zabránit. Jeho úsilí bylo zaměřeno к tomu, aby jeho lid poznal, „které by věci jemu ku pokoji byly“. Z následujícího vyprávění o tom, jak vešel do chrámu a začal vyhánět prodavače a kupce, poznáváme, že Ježíšův pláč nebyl projevem rezignace. Nebyla to lítost, která se spokojí se slzami a čeká trpně, co přijde nebo si myslí, že to „musí“ přijít, a že se „nedá nic dělat“. U Ježíše je velmi silný motiv prorocký, varuje před chybnou cestou ke svobodě, varuje před spoléháním se na sílu a moc lidskou, stejně jako před skládáním naděje ve lživá slova nebo ve skutečnost, že zde stojí chrám Hospodinův. Skutečnou silou je poslušnost Božího zákona — třeba ve vnější bezmoci a bezbrannosti. Prorocká je také lítost nad těmi, kdo mu nevěří. Tak i proroci — třeba Jeremiáš — litovali, plakali, modlili se. Nešlo jim o to, že oni „mají pravdu“ a že jim lidé nevěří. Mysleli vice na druhé než na sebe, zapomínali na sebe — ale viděli, kam se jim drazí lidé ženou. Proroky i evangeliem jsme učeni к lítosti. Ježíši však nezastírají slzy, cit, lítost nutnost zápasit až do konce. Podle nejstarších záznamů je zřejmé, že Ježíš přes velké pochyby o svém národu, přes všechnu lítost nad ním, doufal, že se vzpamatuje a děla), co mohl, aby se vzpamatoval. Pláč není program, bychom mohli říci, změníme-li Masarykovo slovo, že „rozčilení není program“. Pláč není žádné řešení. Ježíš nás vede к pláči, vede nás к citu, soucitu i lítosti, ale bez rezignace, bez zoufalství, bez fatalismu. „Aspoň v tento den“ kéž by město poznalo, co je mu ku pokoji! Ježíš nevidí katastrofu jako neodvratnou. Slova děsivého viděni v proroctvích mají lidmi otřást, mají je upamatovat. Není to strašení a rozhodně to není nějaký „jízdní řád dějin“, ohlášení, co přijde teď a co potom, jak si jej někdy i křesťané z bible dělají — příliš lidsky! Ani slova Ježíšova, která evangelista již pod dojmem katastrofy Jeruzaléma interpretuje, nebyla strašením, ale zvěstováním milosti až do konce. Zvěstování milosti, která vyžaduje ovšem pokání a nápravu. Ježíš má rád i nás a naše města, stejně jako vesnice. 1 když jsme zatvrzelí, pláče nad námi. Pláče i nad nepřáteli své věci, к nimž často chtíce nechtíce patříme. Tento pláč je však též zvěstováním lásky a milosti. Vede nás к tomu, abychom si nezoufali. Pláč sám ještě není řešení. Nemusíme si zoufat ani nad sebou ani nad našim národem. Ježíš nás vede к poznání toho, co se ve světě děje, odnaučuje nás lhostejnosti. Vede nás к naději ve své království. Skutečně v dějinách světa není úkrytu pro nikoho z nás, pro žádný národ, všichni stojíme stále na pokrají své existence — a přece je pro nás cesta — cesta pokání, cesta milosti, cesta naděje. JAN SfMSA Prostor pro sebeuplatnění V anketě o nejpalčivějších problémech mladých se objevily tyto otázky: jak se mohu prosadit, abych nebyl zbytečný? Kde je mi dán prostor, abych se uplatnil pro veřejný život, pro společnost? Jak mohu vyniknout nad průměr? Jsou to svěží otázky, které se liší od starostí střední a starší generace. Navíc lidé už zabydlení jsou zatíženi strachem, protože se bojí o svoji existenci a pokud vystoupili na společenském žebříku nad svoje okolí, žijí v obavách, aby nespadli. Jiní jsou posedlí kariérstvím a po nahrbených hřbetech těch ustrašených lezou bezostyšně nahoru, prostě jen proto, aby se měli ďbbře a byli „velicí“. Mladí jsou zbaveni jak strachu, tak kariérské posedlosti. Hledají prostor pro sebeuplatnění a to nejen jako součást obrovské pracovní mašinérie, nýbrž jako spolutvůrci nového pospolitého života. Protože mnozí z nich nenalézají odpověd, unikají do extrémů chuligánství, nebo se pohybuji na hranicích revolučnosti a anarchie a mávají Maovými červenými knížkami, jako ve Francii, Mexiku a jinde. Za doby Ježíšovy by v anketě o prvořadých problémech byla na prvním místě otázka, která by se v současnosti nedostala v pořadníku ani na poslední místo: A přece Ježíšova odpověď na ni otevírá prostor pro uplatnění každého, kdo chce být spolutvůrcem nového, lepšího světa. Otázka zní: Kdo zaujme přední místo v Království nebeském? Přáli še o to učitelé v synagógách, zákonici a farizeové a ještě pod vlivem této diskutované otázky se ptali i učedlníci svého Mistra: „Kdbpak jest největší v Království nebeském? Ježíš ukázáním na důvěřivé dítě provokativně odsoudil názor, že by si člověk mohl tam zajistit důstojné místo přeexponovanou nábožností a hromaděním chvályhodných skutků. Se stejně obnaženou prosbou přišla к Ježíši matka Jakuba a Jana: „Rci, ať tito dva synové moji sedají jeden po pravici tvé a druhý po levici tvé v království tvém“. Učedlníci na to reagovali — se skrytou dávkou prestižnostt? — podrážděně. Ježíš matčinu starostlivost, která překročila až přes hranice smrti, vrací a uzemňuje poukazem, že to není Jeho věc', ale nebeského Otce a odpovídá: „ .. .kdožkoli chtěl by mezi vámi být velikým, budiž služebník váš.“ Nepronášf nějakou knižní poučku. Nevychází z filosofických úvah. Jeho slovo má váhu, protože Je vyslovuje on, „Syn člověka“, který „nepřišel, aby Jemu slouženo bylo, aie aby on sloužil a aby dal život svůj mzdu za vykoupení za mnohé.“ Tím, že sebe označuje jako služebníka a zve ke službě člověka, vytyčuje trojúhelníkový prostor, jehož vrcholy: Bůh—já—-ty — jsou vzájemně takto spojené: Bůh má vztah ke mně a bližnímu stejný. „T а к Bůh miloval svět, ža Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný,... slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.“ Je-li můj protějšek „ty“ zahrnut do Boží záchranné služby, jako Já, jsem povinen zaujmout к bližnímu vztah služby a to tím angažovaněji, čím beznadějnější je jeho postavení. Nemám právo uvažovat o tom, zda je toho hoden či nikoliv, neboť mne samého zahanbuje Boží láska, kterou si nezasluhuji. Jen z takového výchozího postavení mohu mít к svému protějšku vztah svobodný,tj. neovlivněný sympatií a antipatií, vždy pohotový ku pomoci. Službě se meze nekladou. Nikde v bibli není recept, j а к bližnímu sloužit, neboť na to: j a k? odpoví láska, která citlivě otevírá fftznání, co právě nyní v dané situaci můj bližní a společnost, ve které žiji, potřebuje. Taková je tedy odpověd na otázky uvedené v anketě mladých: Nejsem zde sám pro svoje blaho, ale jsem tu pro druhé. Život není zbytečný, neboť je zde dán Ježíšem pozitivní prostor pro sebeuplatnění; služebnost života ,je měřítkem pro velikost člověka. Nový svět služby se tiše zrodil v Betlémě a od tohoto začátku nového věku krok za krokem odklízí starý svět moci, násilí, panování jednoho nad druhým — do zmetků: „Víte, že knížata národů panují nad nimi, a kteříž velicí jsou moci užívají nad nimi. Ale ne tak bude mezi vámi.“ Záleží opravdu na každém z nás, abychom věděli, zda patříme do starého či nového světa a pokud jsme přijali Ježíšovu výzvu, budeme napořád u sebe vybojovávat to nové: Sloužit bližnímu a neslužbičkovat starému odumírajícímu světu ani se mu nepřizpůsobovat vlastní nadřazeností a povýšenectvím nad svým bližním. PAVEL NAGY ZANEDLOUHO ZDE VYROSTE CHLEB 8NIMEK F. S. JANOVSKÉHO 9 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK Je veliká skupina lidí se sníženými schopnostmi. Společnost má zájem umožnit i takovým svým členům plnoprávné zařazení mezi ostatní a chce jim připravit stejné možností, jako mají jiní lidé. To jsem si uvědomil při své návštěvě Severu a při studiu švédského církevního života. V časbpisech se objevují články kritizující stavby církevních budov, kostelů, které nezapomínají na budování vhodných přístupů i pro „vozíčkáře“. Jenže budují tyto vstupy po straně nebo v zadní části budovy, poněvadž se předpokládá, že vstup do těchto budov musí být vždy po monumentálním schodišti. Je nejvyšší čas, aby se od této diskriminace nemohoucích upustilo a umožnil se jim vstup stejným směrem jako ostatním účastníkům shromáždění. V některých kostelech jsem viděl zařízení pro sluchově postižené. V lavicích jsou zástrčky, do kterých je možno zasunout vedení sluchátek, visících к volném upoužití na sloupech. Tyto zástrčky jsou к disposici v lavicích po celém kostele, takže nevzniká u používatele dojem určitého vyřazení. Sedí normálně mezi ostatními účastníky bohoslužeb. Kostely, v nichž jsou tato zařízení, bývají v denním tisku vždy v pátek a v sobotu zvláště vyznačeny v přehledu bohoslužeb. Účastnil jsem se i bohuslužeb pro hluchoněmé v letničním kostele v Lundu. Celá země je rozdělena do čtyř obvodů, každý má svého zvlášťního duchovního státní luterské církve, který se věnuje pouze této službě. Objíždí pravidelně místa ve svém okrsku a shromažďuje к odpoledním bohoslužbám hluchoněmé ze všech církví. Bohoslužby v jednotlivých místech se konají střídavě ve všech kostelech různých církví. Jsou to bohoslužby podobného způsobu, jako konáme u nás. Kázal starší kazatel, bez liturgického roucha a současně kázané slovo doprovázel posuňky./ Účinkoval také pěvecký kroužek místi, ního sboru letniční církve. Kazatel a ještě dva členové tlumočili posuňky zpívané slovo a bylo docela zajímavé pozorovat, jak se všichni tři v posuftcích shodovali. Ve Švédsku je velice rozšířeno lidové školství. Jsou to v podstatě dlouhodobé kursy, konané po zaměstnání nebo ve volnou sobotu. Ale kromě toho je možné navštěvovat tyto školy i internátně za podpory státu. V sebevzdělání je možno pokračovat také formou korespondenčních kursů. Jejich podstata je v tom, že žáci doma studují zaslanou látku, odpovídají na otázky a postupují podle 2 5. ÚNORA 1970 - ROČNÍKLV-CENA70 H A L é SEVERSKÉ JISKŘIČKY svých možností. Na závěr dostávají osvědčení, diplom, který nemá sice žádnou veřejnou platnost, ale dokazuje majiteli, že něco dokončil. Takto je možno studovat nejrůznější obory. Pořadatelem těchto kursů jsou nejrůznCjší veřejné i církevní organizace, V zemi misijně působí také různé americké společnosti, zaměřené na vzdělání v bíblíclřých otázkách. Také svobodné církve mají své lidové internátní školy, v nichž připravují za státní podpory své misionářské kandidáty. Po absolvování této lidové školy přecházejí někteří absolventi do zvláštních misijních škol. Myslel jsem při tom na mnoho různě postižených lidí u nás, kteří jsou odsouzeni к nečinnosti pro svou chorobu, úraz apod. Nepatřila by zvláštní pastýřská péče i těmto osobám? Neměla by se církev, respektive všechny církve společně, zabývat touto otázkou? Nemohlo by toto být i praktickým posláním Kostnické jednoty? .....»• C. Rychetský Společné křesťanské vyznání Před dvěma lety (1968) se dohodly všechny křesťanské církve mluvící německým jazykem na společném znění modlitby Páně. Nezůstalo jen u dohody. Dnes prakticky se modlí Otčenáš katolíci i evangelíci v chrámech i mimo chrám zcela Shodně. Začátek tohoto roku přinesl novou dohodu a to návrh na společný text Apoštolského vyznání víry. Textový rozdíl se netýkal jen katolíků a evangelíků; ani luterský katechismus neměl stejné znění jako Heidelberský (reformovaný). Příslušná pracovní komise nevytvořila nové vyznání, nýbrž na základě závazného latinského textu Apostolika předkládá německé znění tak, že zachovává původní text, v němž byla vždycky jednota. Avšak výrazy dnes nesrozumitelné nebo obtížně srozumitelné mají být náhraženy jinými při zachování původního smyslu. Na čtyřech místech navrhuje komise nové znění: 1. Místo „Syna jeho jednorozeného“ — Syna jeho jediného, jak české znění vždycky říkalo. 2. Místo „sestoupil do pekel“ — sestoupil do hlubin smrti. Slovo peklo v dnešním užívání míní zpravidla místo trestu, kdežto smyslem textu bylo říci, že Kristus nejen zakusil nejhlubší ponížení člověka, ale že přemohl i samu smrt. 3. Místo „sedí na pravici Boha Otce všemohoucího“ — vyvýšen je к pravici ... aby bylo vysloveno, že sedět na pravici není žádné prostorové označení, nýbrž výraz pro panování Kristovo. 4. Místo „těla z mrtvých vzkříšení“ — vzkříšení mrtvých. Slovo „tělo“ v biblickém smyslu znamená všichni lidé a také „celý člověk“. To jest i jeho tělesná, nikoli jen duchovni součást. Největší obtíž však zůstala v článku o církvi. Zde se nepodařilo dojít к společné shodné formulaci. Když bylo Apostolikum ve 4. stol překládáno do latiny, ponechala latinská církev slo.vo „obecná“, řecký katolická, nepřeložené. Slovo „katolická“ vyjadřovalo plnost spasifelného daru, který církev skrze evangelium Kristovo nabízela celému světu. Zatím co český text Apostolika vyznání v katolické i evangelické podobě měl shodně věřím svátou církev obecnou, německý text měl obecnou nebo obecně > křesťanskou anebo prostě křesťanskou. I katolické katechismy německé měly až do poloviny 19. stol. „svátou církev obecnou“, ale asi před sto lety počalo se říkat „svátou církev katolickou“. Obtíž vzniké proto, že slovu „katolický“ se dnes obecně rozumí ve smyslu konfesijním, nikoli ekumenickém, ač pro tento smysl na straně protestantismu od vystoupení F. Heilera na poěátku století až po světovou konferenci v Uppsale roste větší a větší porozumění. Kafďická církev nechce se přirozeně vzdát tohoto slova a tak návrh společného textu ponechávé na vybranou alternativu: svátou církev katolickou vedle svátou církev „všeobséhlnu“ „allumfassende). Do 1. dubna se majf jednotlivé církve к předloženému textu vyjádřit. Při našich českých ekumenických shromážděních také dochází nejednou к recitaci stejného liturgického textu, modlíme se modlitbu Páně, vyznáváme Apostolikum. A tu je nejednotnost už v Otčenáši více než mrzutá. Neměli bychom i my vytvořit takovou společnou komisi, která by se pokusila předložit společný návrh? Možná, že by nám ekume nické úsilí v jiné jazykové oblastí ušetřilo a usnadnilo cestu к dohodě. F. M. Dobiáš