Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-07-15 / No. 26
t Je to i naše st (Nejen pro theology.) Připravili a uskutečnili pastorální konferenci, tedy sejití kazatelů. Bylo to loni, i když lhostejno, kde byla, pozvali zcela konkrétní pracovníky, vypracovali velkolepý program, totiž že se bude mluvit o theologii Ducha svátého. Vyšli přitom ze stejnojmenné knihy H. Berkhofa. Vypracovali themata, která asi zněla: změna služby ve světě nespravedlivě rozdělených hodnot; změna služby ve světě techniky, kybernetiky a moderního bádání; změna služby ve světě, v němž se uplatňuje moc; změna služby v zákonitostech moderního pracovního procesu; změna služby pro svět dospívajících věkem (ve škole, vzdělávání, výchova); změna služby ve světě neproduktivních lidí, totiž nemocných a starých. Službou se tu míní ovšem služba církve. Suma všeho tedy byla: jak se má církev angažovat v různých oblastech života. jaká byla reakce u pozvaných, kteří nepřišli, i u těch, kdo se zúčastnili? Jeden napsal: „Téma mne velmi lákalo. Protože je to Duch svátý, který působí víru v Ježíše Krista a věčný život, chtěl bych z toho něco mít pro svou práci ve sboru a pro sebe samotného. Doufal jsem proto, že témata budou znít asi takto: Duch svátý a bible, Duch svátý a dějiny církve, dějiny dogmatu a dějiny misie; Duch svátý a kázání u nás i mezi jinými národy; po čem poznám, po čem poznáváme Ducha svátého my a po čem jiné církve? Místo toho dochází na otázky sociologie a vývojové pomoci — dobrá to a zajímavá témata, nikoli nedůležitá také pro misii ve všech kontinentech, ale mně je přitom jako když čtu na štítě: Pekařství. A mám hlad a chci koupit, ale pak vidím, že jde o atrapy. Ty Jsou dobře udělané a pro reklamu potřebné, ale já mám hlad. Působí to na mne bláznivě. Proto přicházím s naléhavým přáním, abyste uskutečnili pastorálku na téma „Duch svátý“ a mysleli přitom na můj hlad, a nejen na můj...“ Přesto se konferenc'e uskutečnila a do diskuse zasáhli právě mladí kazatelé. Téměř souhlasná tendence diskuse byla: nemáme nic proti nutnosti poznávat svět jako oblast naší služby za pomoci sociologie, psychologie a jiných věd. Ale o tom přece čteme dneska v každém církevním plátku, o tom je ve všech knihách a článcích, a se vzrůstajícím patosem jsme odkazováni na naši odpovědnost za svět, „ale jsme toho přesyceni“, neboť kdo vlastně jsme? Nemůžeme stále jen vydechovat, aniž bychom mohli nadechnout. Jsme vybízeni angažovat se ve světě — a kdo by chtěl nutnost tohoto angažmá popírat!? —, ale pozorujeme stále víc a víc, že к tornu nemáme sílu. protože nám к tomu chybí zmocnění, obratnost, věrohodnost. А к tomu: potřebujeme pastýřskou péči na pastýřích. A do toho se ozvaly věty z uvedené Berkhofovy knihy: „Na jedné Stra arost ně vidíme etablované velké církve bez vůle dbát na hybnou akci Ducha svátého. Víra je v nich v nebezpečí stát se intelektuální, tradiční a na instituci vázanou záležitostí. Na druhé straně vidíme rapidně vzrůstající letniční hnutí, v němž realita Ducha je často hledána v individualistických extravagantních projevech a jevech citově nabitých“. „Letniční hnutí je Božím trestem nad církví, která ztratila vnitřní růst i vli-v navenek, jinak řečeno: ztratila svůj charakter právě tak, jako možnost býtí hnutím vertikálním i horizontálním směrem. Ve světle toho, co učí Pavel, máme dary vinterpretovat do forem a požadavku dnešního života. Abychom toho dosáhli, máme před sebou dlouhou cestu společného myšlení a společných modliteb. Na tuto cestu se máme dát pohotově, třeba se i učit od letničního hnutí.. Účastníci kladli stále praktičtější a konkrétnější otázky: jak se to má s modlitbami farářů? Jak je to s jejich osobní věrohqdností? Jak to vypadá s jejich studiem bible? S časem, který by měli mít pro sebe? S pastýřskou péčí o ně? S jejich sebekázní i svobodou? Jak své svobodě rozumějí? Jak vypadá v podstatě jejich láska к lidem? Copak vytvořili z bohoslužeb? Máme právo na to, abychom nadále intelektuálně znásilňovali své posluchače v kázáních způsobem, který se nám stal vlastním? Může naše kázání být skutečně jen informací uvolňující myšlenkový proces? Je nám jasné, co znamená být svědkem aktivního Krista? Je správné, kaceřujeme-li nadále zbožnost ze strachu před možnými blouznivými výstřelky? Hodnotíme Pietismus skutečně kriticky a objektivně? Stalo se nám slovo „obrácení“, jak je známe z Nového zákona, jen předmětem exegese? Přemýšleli jsme již, co pro nás má znamenat osobně? Když toto vše uvážíme, co jsme jinde slyšeli a zažili od bratří, kteří plně prošil moderními exegetickými školami, kteří jsou kovaní v Barthově, Moltmannově, Ebelingově, Bultmannově, Marxsenově a ovšem Braunově theologii, kteří toto vše i neodmítají, nýbrž pečlivě naslouchají tomu, co se zde slyší, ptáme se, je-li toto i naše starost, jak v theologické práci, tak i v práci církevní. A pak: říkáme, že theologie je v krisi, že je v krisi církev. Pravda však je, že jsou v nich skryty neuvěřitelné možnosti, vezmeme-li theologii a církev vážně v celé jejich podstatě. A zde alespoň ještě toto: theologie má theologa přímo íascinovat a existenciálne ho podmanit. To mezi jiným znamená, že jí musí být stržen i „laik“. Církev přece není zdaleka jen záležitostí theologů. Ne, pro toho, kdo ví o nezměrné dimensi Slova a Ducha svátého, pro toho není theologie a církev v krisi. Tam teprve začíná jejich nový a další život a služba pro celý svět. J. B. Jeschke V knize Přísloví čteme: Žádostiv jest bezbožný obrany proti zlému, ale kořen spravedlivých způsobuje ji. To není příliš jasný výrok. Zvláště jeho druhá půle potřebuje výklad. Ta první je ještě poměrně srozumitelné, jen to slůvko „bezbožný“ se nám tu možná jeví jako přebytečné. Však také kdo by nebyl žádostiv obrany proti zlému? jen považme, kolik toho sami podnikáme, kolik úsilí vynakládáme, abychom se uchránili před zlými věcmi. Život mnoha lidí se omeíuje na to, ba leckdy přímo vyčerpává v tom, že se snaží uchránit se před zlem. Je tato touha a snaha Obrana proti zlému Př. 12,12 opravdu tak zlá, že je možno připsat ji bezbožným jako jejich typický rys? Zdá se, že kniha Přísloví to činí. Ale podívejme se nejdříve do pů- - rodního hebrejského textu. Ukáží se nám tam zajímavé věci. Slůvko, které Kraličtí přeložili „obrana“, se může také přeložit „lovecká síť“, takže významný židovský vykladač Martin Buber přeložil tento verš docela jinak: „To, po čem bezbožník touží, je (lapací) síť (na) zlý osud“. Taková síť byla vedle meče, kopí a štítu ve starověku běžnou zbraní. Užívali jí nejen gladiátoři v římském cirku, nýbrž i bobové v různých mythických bojích. Tak třeba staří Babyloňané si vyprávěli, že bůh Marduk užil sítě při svém boji s chaotickou příšerou Tiámat. Z toho vyplývá: Člověk, kterého tu kniha Přísloví nazývá bezbožným, je žádostiv takové lovecké šíte, do která by zachytil a spoutal zlý osud, mocnosti zla, všecko, co na něho útočí a co ho ohrožuje. Ale totéž hebrejské slůvko se také někdy překládá výrazem „pevnost, opevnění, útočiště“, a v tomto významu může být názvem boha. Takže prvou půli vykládaného verše lze také přeložit: Bezbožný chce mít proti zlu útočiště, opevnění, bůžka, amulet, který by ho uchránil a pojistil, že se mu nemůže nic zlého stát. Vida, jak tu kniha Přísloví odhaluje, demaskuje víru mnohých z nás! I my toužíme po takovém bohu, který by nás uchránil před vším, co považujeme za zlé, co se nám nelíbí. Hledáme takového boha třeba i v církvi a ve shromáždění, na modlitbách a v bibli. Ale nějak ho nemůžeme najít. Zlo zůstává mocné — v nás i kolem nás. A většinou si přitom ani neuvědomujeme, že právě tato touha po bůžku — dárci laciného štěstí a laciné jistoty, touha po talismanu a fetiši je podstatou bezbožnosti. Bezbožnost riení především v tom, když lidé Boha neznají a z neznalosti popírají, nýbrž když si ho chtějí podmanit, když ho chtějí postavit do služeb svých zájmů a cílů, své sebezajištěnosti a svého štěstíčka. Můžeme si to shrnout: Víra a zbožnost není obrana — nebo přesněji dostatečná, samočinně úspěšná obrana proti zlému, taková obrana, jako si většinou přejeme a žádáme. Stane-li se nám taková obrana a takové sebezajištěni smyslem života a cílem všeho úsilí, jsme na cestě bezbožných. A přece boj proti zlu — v nás 1 kolem nás — je posláním člověka a smyslem života. Z jaké pozice má být tedy veden, jaké jsou jeho pravé předpoklady? To naznačuje druhá půle našeho verše: , Ale kořen spravedlivých způsobuje ji:“ To není — alespoň na první pohled — příliš srozumitelné. O jaký kořen tu jde? Snad nějaký kouzelný kořen, jako je mandragora nebo žeň—šeň? Byli lidé, kteří takové kořeny hledali a věřili na ně. I dnes je mezi lidmi mnoho pověry, asi víc, než si běžně připouštíme a nežli se to veřejně projevuje. Ale takový kořen ovšem není kořen spravedlivých. Kořen spravedlivých v biblickém pojetí je to, odkud spravedliví rostou jako výhonky či ratolesti. Jak daleko a nač všecka tu myslil spisovatel knihy Přísloví, není docela zřetelné. My si ovšem pod vazbou „kořen spravedlivých“ vzpomeneme na to, co říká prorok o kořenu Izai (Iz. 11,1—10) a v Novém Zákoně pak apoštol и kořenu Davidovu (Řím. 15,12 Zjev. 5,5 22,1B). To je ten kořen, ze kterého rostou ti opravdu spravedliví. Možná, že ani všichni nevědí, odkud rostou, jaký kořen je nese, kde leží nejhlubší základy jejich života. A přece, jak říká jinde apoštol, základu jiného žádný položití nemůže (1. Ker. 3,11). Zvláště zřetelně to napsal Pavel Římanům (11,16b—18); Je-li kořen svátý, i ratolesti. Nechlub se proti ratolestem. Věz, že ne ty kořen neseš, ale kořen tebe ... Kristova láska, Kristova obětavost, Kristova spravedlnost nás nese, je pramenem naší lásky, obětavosti a spravedlnosti. A tato „spravedlnost“ — nebo možná ještě lépe a rovnou — Kristus „dává“, totiž obranu proti zlému. Ale docela jinak, než si to lidé představují. Lidé si myslí, že Kristus nebo víra v něho chrání nebo by měla chránit proti zlu tak, že by zbožného, věřícího člověka už nemělo a nemohlo nic zlého potkat. Ale my víme, že ty, kdo jdou za Kristem, potkává mnoho zlého, leckdy možná mnohem víc, než lidi nevěřící a lhostejné, kteří nezápasí o pravdu a spravedlnost, a proto to mívají v životě lehčí, nebo si to alespoň lehčí dělají. V tomto smyslu není víra obrana před zlem. A přece j e víra zároveň obranou před zlem i zlými, tím totiž, že dává sílu, abychom to zlé, které nás potkává, vnitřně unesli, abychom je přemáhali i v dobrém a abychom ve světle věčného Božího slova viděli dočasnost a pomíjivost všeho zlého na tomto světě, a tak se mohli těšit na to, až mu Báli učiní konec. Unést zlé věci, to je ta pravá obrana proti zlému a to je zároveň něco, čemu se můžeme naučit u trpícího Ježíše. Kdo je mu vnitřně blízko, kdo bo následuje, kdo mu patří, kdo je jako ratolest vštípen do kořene dobré révy, toho i tříbení nožem vinaře jen posiluje a tak začíná nést v síle kořene dobré ovoce. Třeba zatím jen docela maličko, takže lidé kolem něho to sotva vidí a on sám n sobě nejednou zapochybuje. Ale v jednom se takový člověk přece jen zřetelně liší od těch „bezbožných“, o nichž se mluví v prvé půli vykládaného verše. VI, že jsou na světě důležitější věci, než aby se on sám obránil a zajistil proti zlému. Ví, že v zápase se zlem nejde o jeho pohodu, ale o Boží království. A jedná podle toho. Prostě mu nejde jen nebo nejdřív o sebe sama. A to je to první ovoce, které přinášejí ratolesti, vštípené v kořen spravedlivých. Není to lehká. Všichni jsme plni touhy polapit do sítí všecko zlé, co na nás číhá, a tak se zabezpečit, abychom v životě nedostali ani jednu ránu. Ale když padáme a troskotáme, když se nám zdá, že zla je tolik, že už už zvítězí, přichází Boží slovo se zprávou o kořeni spravedlivých, který dává toto vítězství nad zlem nebo jak se dříve řikávalu: nad ďáblem, peklem a smrtí. I nám a dnes. A to je evangelium. Jistě, žádostiv jest bezbožný obrany proti zlému, ale kořen spravedlivých způsobuje ji. J. Heller Ve staršovstvech českobratrské církve evangelické má v těchto měsících přijít na pořad návrh nového církevního zřízení. Jednou ze základních otázek je otázka poměru ordinovaného kazatele a presbyterů. Téměř se ml zdá, že jsme se měli nejdříve zabývat otázkou ordinace, která je dělítkem mezi laiky a kazateli, i když stále říkáme, že nikoli. Na několika synodech byla položena otázka, kterou byl vyjádřen pocit, že mezi laiky a kazateli je podstatný rozdíl: Proč laici, kteří mají pověření ke kázání, nemohou vysluhovat svátosti, proč nejsou ordinováni? Jsem plně pro to, aby se všechny přehrady Laici v církvi JOSEF SMOLÍK mezi laiky a kazateli, které vznikly, rozbořily. Přesto však hned na začátku napíši — trochu provokativně — že si nemyslím, že by ordinací všech, kdo mají pověření ke kázání, došlo к rozbití systému „muže v taláru“ а к zrovnoprávnění laiků, к „dospělým sborům“. Vyložím hned, proč si to myslím. Myšlen! v kategoriích Slova, chápaného jako slovní projev v taláru na kazatelně a svátostí v jejich běžném pojetí je myšlení staré až scholastické, není to však myšlení novozákonní. V rámci tohoto myšlení nabývá požadavek ordinace nebezpečně sakramentálnf a klerikální povahu. Zavedení ordinace pro všechny, kdo mají právo kázat, zdaleka nemusí vyústit ve vytvoření ovzduší rovnoprávnosti laiků. Naopak se obávám, že může vést ke klerikalizaci laiků, к tomu, že z laiků vzniknou kopie farářů i s jejich chybami. Utvrzuje mne v tom rozhovor při práci nad církevním zřízením, kdy jsme se museli zabývat tak „důležitými“ otázkami, jako kdy laici mohou nosit talár a tabulky. Nevidím prostě v rozšíření ordinace na všechny kážící laiky cestu к překonání systému „muže v taláru“. Služba Slova se tak institucionalizuje jako by výkon presbytera, který pozdraví něk^e sbor na základě verše z Písma nebo vyloží něco z bible mládeži byl kvalitativně nižší než když laik s kazatelovým schválením přečte kázání ze Sbírky na kazatelně v taláru. Svátosti by se tímto rozšířením ordinace zbavily sborotvorného charakteru, který к nim podstatně patří. Jen si představme: V diasporním sboru je několik laických kazatelů, kterých je tam potřebí a kteří konají dobrou službu. Při večeři Páně však by se měl sbor sejít к jednomu stolu, a ne se tříštit do vzrůstajícího počtu skupinek. Tak večeři Páně rozuměl Karafiát ve Lhotě a ovšem i Kalvín v 2enevě. Pověření к svátostem by se mělo udělat tam, kde je ho vskutku potřebí. Nebylo by třeba začít uvažovat o ordinaci docela z jiného konce než od institučního kázání a ze svátostného aktu vytrženého ze sborového života? Kalvín a Jednota chápali ordinaci jako pověření, kterého se dostává těm, kdo mají charismat a. Charismata jsou různá: učit, kázat, být pastýřem, řídit a spravovat sbor, pečovat o chudé aj. Ke všem těmto službám by měli být bratři a sestry pověřováni — ordinování, Měli by být pověřováni presbyteři a diakoni, jak tomu je v reformovaných církvích téměř všude ve světě. Proč by neměli být pověřováni nejen kazatelé, nýbrž i laici stejně důstojným způsobem ke svým úkolům v církvi? Proč by neměly být sliby staršovstev proměněny v pověření, v ordinaci presbyterů? Proč by neměl být stejně slavnostně jako synodní senior uváděn v úřad synodní kurátor; jen jejich povinnosti by měly být v pověřovacím formuláři formulovány různě. Pověření ke svátostem bylo v církevní tradici bratrské a je v reformované tradici (např. holandské) dodnes spojováno s posláním pastýře. Bojím se, že se nám pro řadu vnějších důvodů nebezpečně vytrácí představa pastýře. V Praze dochází z bytové tísně někdy к tomu, že pastýř sboru bydlí daleko od svého sboru, že se tam objeví při sborových shromážděních, v úředních hodinách, jinak však je mimo. Fara neexistuje. Jinde fary existují, avšak lidé tam nechodí. I když jim zemře otec nebo matka či dítě, jdou dříve do pohřebního ústavu než za svým pastýřem, pokud za ním vůbec jdou. Jak pak v takové situaci mohou vznikat jádra sborů jako místa hluboké důvěry nesená vírou, láskou a nadějí a posilující se a šikující se u stolu Páně. Mechanickým rozšířením ordinace by se tento neblahý trend rozdrobovánf sboru a postupné likvidace pastýřského charismatu posílil. KOSTNICKI JISKRY EVANGELICKY TÝDEN íК JAKO POUTNÍK ROZHLÍŽÍ SE Z KOPCEDO půvabného kraje českomoravské vysočiny jiz sedm staletí kostelík VE ViTOCHOVE FOTO; BEDŘICH SADILEK