Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-07-15 / No. 26

t Je to i naše st (Nejen pro theology.) Připravili a uskutečnili pastorální konferenci, tedy sejití kazatelů. Bylo to loni, i když lhostejno, kde byla, po­zvali zcela konkrétní pracovníky, vy­pracovali velkolepý program, totiž že se bude mluvit o theologii Ducha svátého. Vyšli přitom ze stejnojmen­né knihy H. Berkhofa. Vypracovali themata, která asi zněla: změna služ­by ve světě nespravedlivě rozděle­ných hodnot; změna služby ve světě techniky, kybernetiky a moderního bádání; změna služby ve světě, v němž se uplatňuje moc; změna služ­by v zákonitostech moderního pra­covního procesu; změna služby pro svět dospívajících věkem (ve škole, vzdělávání, výchova); změna služby ve světě neproduktivních lidí, totiž nemocných a starých. Službou se tu míní ovšem služba církve. Suma vše­ho tedy byla: jak se má církev anga­žovat v různých oblastech života. jaká byla reakce u pozvaných, kte­ří nepřišli, i u těch, kdo se zúčastni­li? Jeden napsal: „Téma mne velmi lákalo. Protože je to Duch svátý, kte­rý působí víru v Ježíše Krista a věčný život, chtěl bych z toho něco mít pro svou práci ve sboru a pro sebe samotného. Doufal jsem proto, že témata budou znít asi takto: Duch svátý a bible, Duch svátý a dějiny církve, dějiny dogmatu a dějiny mi­sie; Duch svátý a kázání u nás i mezi jinými národy; po čem poznám, po čem poznáváme Ducha svátého my a po čem jiné církve? Místo toho do­chází na otázky sociologie a vývojové pomoci — dobrá to a zajímavá téma­ta, nikoli nedůležitá také pro misii ve všech kontinentech, ale mně je přitom jako když čtu na štítě: Pe­kařství. A mám hlad a chci koupit, ale pak vidím, že jde o atrapy. Ty Jsou dobře udělané a pro reklamu potřebné, ale já mám hlad. Působí to na mne bláznivě. Proto přicházím s naléhavým přáním, abyste uskutečnili pastorálku na téma „Duch svátý“ a mysleli přitom na můj hlad, a nejen na můj...“ Přesto se konferenc'e uskutečnila a do diskuse zasáhli právě mladí ka­zatelé. Téměř souhlasná tendence diskuse byla: nemáme nic proti nut­nosti poznávat svět jako oblast naší služby za pomoci sociologie, psycho­logie a jiných věd. Ale o tom přece čteme dneska v každém církevním plátku, o tom je ve všech knihách a článcích, a se vzrůstajícím patosem jsme odkazováni na naši odpověd­nost za svět, „ale jsme toho přesyce­ni“, neboť kdo vlastně jsme? Nemů­žeme stále jen vydechovat, aniž by­chom mohli nadechnout. Jsme vybíze­ni angažovat se ve světě — a kdo by chtěl nutnost tohoto angažmá popí­rat!? —, ale pozorujeme stále víc a víc, že к tornu nemáme sílu. protože nám к tomu chybí zmocnění, obrat­nost, věrohodnost. А к tomu: potře­bujeme pastýřskou péči na pastýřích. A do toho se ozvaly věty z uvede­né Berkhofovy knihy: „Na jedné Stra­ arost ně vidíme etablované velké církve bez vůle dbát na hybnou akci Ducha svátého. Víra je v nich v nebezpečí stát se intelektuální, tradiční a na instituci vázanou záležitostí. Na dru­hé straně vidíme rapidně vzrůstající letniční hnutí, v němž realita Ducha je často hledána v individualistic­kých extravagantních projevech a je­vech citově nabitých“. „Letniční hnu­tí je Božím trestem nad církví, která ztratila vnitřní růst i vli-v navenek, jinak řečeno: ztratila svůj charak­ter právě tak, jako možnost býtí hnu­tím vertikálním i horizontálním smě­rem. Ve světle toho, co učí Pavel, má­me dary vinterpretovat do forem a požadavku dnešního života. Abychom toho dosáhli, máme před sebou dlou­hou cestu společného myšlení a spo­lečných modliteb. Na tuto cestu se máme dát pohotově, třeba se i učit od letničního hnutí.. Účastníci kladli stále praktičtější a konkrétnější otázky: jak se to má s modlitbami farářů? Jak je to s je­jich osobní věrohqdností? Jak to vy­padá s jejich studiem bible? S ča­sem, který by měli mít pro sebe? S pastýřskou péčí o ně? S jejich sebe­kázní i svobodou? Jak své svobodě rozumějí? Jak vypadá v podstatě je­jich láska к lidem? Copak vytvořili z bohoslužeb? Máme právo na to, abychom nadále intelektuálně znásil­ňovali své posluchače v kázáních způsobem, který se nám stal vlast­ním? Může naše kázání být skutečně jen informací uvolňující myšlenkový proces? Je nám jasné, co znamená být svědkem aktivního Krista? Je správné, kaceřujeme-li nadále zbož­nost ze strachu před možnými blou­znivými výstřelky? Hodnotíme Pietis­mus skutečně kriticky a objektivně? Stalo se nám slovo „obrácení“, jak je známe z Nového zákona, jen předmě­tem exegese? Přemýšleli jsme již, co pro nás má znamenat osobně? Když toto vše uvážíme, co jsme jinde slyšeli a zažili od bratří, kteří plně prošil moderními exegetickými školami, kteří jsou kovaní v Bartho­­vě, Moltmannově, Ebelingově, Bult­­mannově, Marxsenově a ovšem Braunově theologii, kteří toto vše i neodmítají, nýbrž pečlivě naslouchají tomu, co se zde slyší, ptáme se, je-li toto i naše starost, jak v theologické práci, tak i v práci církevní. A pak: říkáme, že theologie je v krisi, že je v krisi církev. Pravda však je, že jsou v nich skryty neuvěřitelné mož­nosti, vezmeme-li theologii a církev vážně v celé jejich podstatě. A zde alespoň ještě toto: theologie má theologa přímo íascinovat a exis­tenciálne ho podmanit. To mezi ji­ným znamená, že jí musí být stržen i „laik“. Církev přece není zdaleka jen záležitostí theologů. Ne, pro toho, kdo ví o nezměrné dimensi Slova a Ducha svátého, pro toho není theolo­gie a církev v krisi. Tam teprve za­číná jejich nový a další život a služ­ba pro celý svět. J. B. Jeschke V knize Přísloví čteme: Žádostiv jest bezbožný obrany proti zlému, ale kořen spravedlivých způsobuje ji. To není příliš jasný výrok. Zvláště jeho druhá půle potřebuje výklad. Ta prv­ní je ještě poměrně srozumitelné, jen to slůvko „bezbožný“ se nám tu možná jeví jako přebytečné. Však ta­ké kdo by nebyl žádostiv obrany pro­ti zlému? jen považme, kolik toho sami podnikáme, kolik úsilí vynaklá­dáme, abychom se uchránili před zlý­mi věcmi. Život mnoha lidí se ome­­íuje na to, ba leckdy přímo vyčerpá­vá v tom, že se snaží uchránit se před zlem. Je tato touha a snaha Obrana proti zlému Př. 12,12 opravdu tak zlá, že je možno připsat ji bezbožným jako jejich typický rys? Zdá se, že kniha Přísloví to činí. Ale podívejme se nejdříve do pů- - rodního hebrejského textu. Ukáží se nám tam zajímavé věci. Slůvko, které Kraličtí přeložili „obrana“, se může také přeložit „lovecká síť“, takže vý­znamný židovský vykladač Martin Buber přeložil tento verš docela ji­nak: „To, po čem bezbožník touží, je (lapací) síť (na) zlý osud“. Taková síť byla vedle meče, kopí a štítu ve starověku běžnou zbraní. Užívali jí nejen gladiátoři v římském cirku, nýbrž i bobové v různých mythických bojích. Tak třeba staří Babyloňané si vyprávěli, že bůh Marduk užil sítě při svém boji s chaotickou příšerou Tiámat. Z toho vyplývá: Člověk, kte­rého tu kniha Přísloví nazývá bez­božným, je žádostiv takové lovecké šíte, do která by zachytil a spoutal zlý osud, mocnosti zla, všecko, co na něho útočí a co ho ohrožuje. Ale totéž hebrejské slůvko se také někdy překládá výrazem „pevnost, opevnění, útočiště“, a v tomto význa­mu může být názvem boha. Takže prvou půli vykládaného verše lze ta­ké přeložit: Bezbožný chce mít proti zlu útočiště, opevnění, bůžka, amulet, který by ho uchránil a pojistil, že se mu nemůže nic zlého stát. Vida, jak tu kniha Přísloví odhaluje, demasku­je víru mnohých z nás! I my toužíme po takovém bohu, který by nás uchrá­nil před vším, co považujeme za zlé, co se nám nelíbí. Hledáme takového boha třeba i v církvi a ve shromáž­dění, na modlitbách a v bibli. Ale ně­jak ho nemůžeme najít. Zlo zůstává mocné — v nás i kolem nás. A větši­nou si přitom ani neuvědomujeme, že právě tato touha po bůžku — dárci laciného štěstí a laciné jistoty, touha po talismanu a fetiši je podstatou bezbožnosti. Bezbožnost riení přede­vším v tom, když lidé Boha neznají a z neznalosti popírají, nýbrž když si ho chtějí podmanit, když ho chtějí postavit do služeb svých zájmů a cí­lů, své sebezajištěnosti a svého štěs­tíčka. Můžeme si to shrnout: Víra a zbožnost není obrana — nebo přes­něji dostatečná, samočinně úspěšná obrana proti zlému, taková obrana, jako si většinou přejeme a žádáme. Stane-li se nám taková obrana a ta­kové sebezajištěni smyslem života a cílem všeho úsilí, jsme na cestě bez­božných. A přece boj proti zlu — v nás 1 kolem nás — je posláním člověka a smyslem života. Z jaké pozice má být tedy veden, jaké jsou jeho pravé předpoklady? To naznačuje druhá půle našeho verše: , Ale kořen spra­vedlivých způsobuje ji:“ To není — alespoň na první pohled — příliš srozumitelné. O jaký kořen tu jde? Snad nějaký kouzelný kořen, jako je mandragora nebo žeň—šeň? Byli li­dé, kteří takové kořeny hledali a vě­řili na ně. I dnes je mezi lidmi mno­ho pověry, asi víc, než si běžně při­pouštíme a nežli se to veřejně proje­vuje. Ale takový kořen ovšem není kořen spravedlivých. Kořen spraved­livých v biblickém pojetí je to, od­kud spravedliví rostou jako výhonky či ratolesti. Jak daleko a nač všecka tu myslil spisovatel knihy Přísloví, není docela zřetelné. My si ovšem pod vazbou „kořen spravedlivých“ vzpomeneme na to, co říká prorok o kořenu Izai (Iz. 11,1—10) a v Novém Zákoně pak apoštol и kořenu Davido­vu (Řím. 15,12 Zjev. 5,5 22,1B). To je ten kořen, ze kterého rostou ti oprav­du spravedliví. Možná, že ani všich­ni nevědí, odkud rostou, jaký kořen je nese, kde leží nejhlubší základy jejich života. A přece, jak říká jinde apoštol, základu jiného žádný polo­žití nemůže (1. Ker. 3,11). Zvláště zřetelně to napsal Pavel Římanům (11,16b—18); Je-li kořen svátý, i ra­tolesti. Nechlub se proti ratolestem. Věz, že ne ty kořen neseš, ale kořen tebe ... Kristova láska, Kristova obě­tavost, Kristova spravedlnost nás ne­se, je pramenem naší lásky, obětavos­ti a spravedlnosti. A tato „spravedl­nost“ — nebo možná ještě lépe a rovnou — Kristus „dává“, totiž obra­nu proti zlému. Ale docela jinak, než si to lidé představují. Lidé si myslí, že Kristus nebo víra v něho chrání nebo by měla chránit proti zlu tak, že by zbožného, věřícího člověka už nemělo a nemohlo nic zlého potkat. Ale my víme, že ty, kdo jdou za Kris­tem, potkává mnoho zlého, leckdy možná mnohem víc, než lidi nevěří­cí a lhostejné, kteří nezápasí o prav­du a spravedlnost, a proto to mívají v životě lehčí, nebo si to alespoň leh­čí dělají. V tomto smyslu není víra obrana před zlem. A přece j e víra zároveň obranou před zlem i zlými, tím totiž, že dává sílu, abychom to zlé, které nás potkává, vnitřně unesli, abychom je přemáhali i v dobrém a abychom ve světle věčného Božího slova viděli dočasnost a pomíjivost všeho zlého na tomto světě, a tak se mohli těšit na to, až mu Báli učiní konec. Unést zlé věci, to je ta pravá obrana proti zlému a to je zároveň něco, čemu se můžeme naučit u trpí­cího Ježíše. Kdo je mu vnitřně blízko, kdo bo následuje, kdo mu patří, kdo je jako ratolest vštípen do kořene dobré révy, toho i tříbení nožem vi­naře jen posiluje a tak začíná nést v síle kořene dobré ovoce. Třeba za­tím jen docela maličko, takže lidé kolem něho to sotva vidí a on sám n sobě nejednou zapochybuje. Ale v jednom se takový člověk pře­ce jen zřetelně liší od těch „bezbož­ných“, o nichž se mluví v prvé půli vykládaného verše. VI, že jsou na světě důležitější věci, než aby se on sám obránil a zajistil proti zlému. Ví, že v zápase se zlem nejde o je­ho pohodu, ale o Boží království. A jedná podle toho. Prostě mu nejde jen nebo nejdřív o sebe sama. A to je to první ovoce, které přinášejí ra­tolesti, vštípené v kořen spravedli­vých. Není to lehká. Všichni jsme plni touhy polapit do sítí všecko zlé, co na nás číhá, a tak se zabezpečit, aby­chom v životě nedostali ani jednu rá­nu. Ale když padáme a troskotáme, když se nám zdá, že zla je tolik, že už už zvítězí, přichází Boží slovo se zprávou o kořeni spravedlivých, kte­rý dává toto vítězství nad zlem nebo jak se dříve řikávalu: nad ďáblem, peklem a smrtí. I nám a dnes. A to je evangelium. Jistě, žádostiv jest bez­božný obrany proti zlému, ale kořen spravedlivých způsobuje ji. J. Heller Ve staršovstvech českobratrské církve evangelické má v těchto měsí­cích přijít na pořad návrh nového církevního zřízení. Jednou ze základ­ních otázek je otázka poměru ordi­novaného kazatele a presbyterů. Té­měř se ml zdá, že jsme se měli nej­dříve zabývat otázkou ordinace, která je dělítkem mezi laiky a kaza­teli, i když stále říkáme, že nikoli. Na několika synodech byla položena otázka, kterou byl vyjádřen pocit, že mezi laiky a kazateli je podstatný rozdíl: Proč laici, kteří mají pověření ke kázání, nemohou vysluhovat svá­tosti, proč nejsou ordinováni? Jsem plně pro to, aby se všechny přehrady Laici v církvi JOSEF SMOLÍK mezi laiky a kazateli, které vznikly, rozbořily. Přesto však hned na za­čátku napíši — trochu provokativně — že si nemyslím, že by ordinací všech, kdo mají pověření ke kázání, došlo к rozbití systému „muže v talá­ru“ а к zrovnoprávnění laiků, к „do­spělým sborům“. Vyložím hned, proč si to myslím. Myšlen! v kategoriích Slova, chá­paného jako slovní projev v taláru na kazatelně a svátostí v jejich běžném pojetí je myšlení staré až scholastic­ké, není to však myšlení novozákon­ní. V rámci tohoto myšlení nabývá požadavek ordinace nebezpečně sakra­­mentálnf a klerikální povahu. Zave­dení ordinace pro všechny, kdo mají právo kázat, zdaleka nemusí vy­ústit ve vytvoření ovzduší rovnopráv­nosti laiků. Naopak se obávám, že může vést ke klerikalizaci laiků, к tomu, že z laiků vzniknou kopie fa­rářů i s jejich chybami. Utvrzuje mne v tom rozhovor při práci nad církev­ním zřízením, kdy jsme se museli za­bývat tak „důležitými“ otázkami, ja­ko kdy laici mohou nosit talár a ta­bulky. Nevidím prostě v rozšíření or­dinace na všechny kážící laiky cestu к překonání systému „muže v talá­ru“. Služba Slova se tak instituciona­­lizuje jako by výkon presbytera, kte­rý pozdraví něk^e sbor na základě verše z Písma nebo vyloží něco z bible mládeži byl kvalitativně nižší než když laik s kazatelovým schvále­ním přečte kázání ze Sbírky na kaza­telně v taláru. Svátosti by se tímto rozšířením or­dinace zbavily sborotvorného charak­teru, který к nim podstatně patří. Jen si představme: V diasporním sboru je několik laických kazatelů, kterých je tam potřebí a kteří konají dobrou službu. Při večeři Páně však by se měl sbor sejít к jednomu stolu, a ne se tříštit do vzrůstajícího počtu sku­pinek. Tak večeři Páně rozuměl Kara­fiát ve Lhotě a ovšem i Kalvín v 2e­­nevě. Pověření к svátostem by se mě­lo udělat tam, kde je ho vskutku po­třebí. Nebylo by třeba začít uvažovat o ordinaci docela z jiného konce než od institučního kázání a ze svátost­ného aktu vytrženého ze sborového života? Kalvín a Jednota chápali or­dinaci jako pověření, kterého se dostává těm, kdo mají charisma­­t a. Charismata jsou různá: učit, ká­zat, být pastýřem, řídit a spravovat sbor, pečovat o chudé aj. Ke všem těmto službám by měli být bratři a sestry pověřováni — ordinování, Měli by být pověřováni presbyteři a dia­koni, jak tomu je v reformovaných církvích téměř všude ve světě. Proč by neměli být pověřováni nejen kaza­telé, nýbrž i laici stejně důstojným způsobem ke svým úkolům v církvi? Proč by neměly být sliby staršovstev proměněny v pověření, v ordinaci presbyterů? Proč by neměl být stejně slavnostně jako synodní senior uvá­děn v úřad synodní kurátor; jen je­jich povinnosti by měly být v pově­­řovacím formuláři formulovány růz­ně. Pověření ke svátostem bylo v cír­kevní tradici bratrské a je v refor­mované tradici (např. holandské) do­dnes spojováno s posláním pas­týře. Bojím se, že se nám pro řadu vnějších důvodů nebezpečně vytrácí představa pastýře. V Praze dochází z bytové tísně někdy к tomu, že pas­týř sboru bydlí daleko od svého sbo­ru, že se tam objeví při sborových shromážděních, v úředních hodinách, jinak však je mimo. Fara neexistuje. Jinde fary existují, avšak lidé tam nechodí. I když jim zemře otec nebo matka či dítě, jdou dříve do pohřeb­ního ústavu než za svým pastýřem, pokud za ním vůbec jdou. Jak pak v takové situaci mohou vznikat jádra sborů jako místa hluboké důvěry ne­sená vírou, láskou a nadějí a posilu­jící se a šikující se u stolu Páně. Me­chanickým rozšířením ordinace by se tento neblahý trend rozdrobovánf sboru a postupné likvidace pastýřské­ho charismatu posílil. KOSTNICKI JISKRY EVANGELICKY TÝDEN íК JAKO POUTNÍK ROZHLÍŽÍ SE Z KOPCEDO půvabného kraje českomoravské vysočiny jiz sedm staletí kostelík VE ViTOCHOVE FOTO; BEDŘICH SADILEK

Next