Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-09-16 / No. 32

Pravost víry so pozná z ochoty sdí­let se. Sbor je živý, pokud se v něm jeden s druhým sdílí. Každému je svěřen dar, jaký nemá druhý. Tento svěřený talent iná jako správce roz­množit. A rozhojní |Kj tím, že se s ním sdílí, že z něho rozdává druhým. To je smysl apoštolské vyzvy: Komu se dostává vyučováni v Slovu, ať se s tím, který vyučuje, sdílí o všecky své statky (Žilka). Vždyť co je cír­kev? Duchovní tělo Kristovo, říká apoštol jinde. Tedy organismus po­dobný našemu tělu. Každý sebemenší orgán je pro život celku potřebný. Vykonává službu sobě svěřenou tak, Sdílej se! Ga 6, В f.e jej po pravidle nemaže nahradit orgán jiný. Pokud není párový jako ruka, noha, oko, ucho, jest jedinečný a nezastupitelný. Tato nenahraditel­nost platí i ve sboru: Každá duše jest jedinečná ve svém zvláštním obdaru vání. Tak jedinečná, že ji nikdo jiný nemůže zastoupit ve služně, kterou plní třeba jen pouhou přítomností ve shromáždění. Snad ч ani nenapadne, že již pouhá tichá účast ve shromáž­dí ní je svědecký čin pru jinou duši. Pouhá přítomnost ve sboru je služba, ani možná netušíš. V čase, kdy jmé­no Kristovo je v pohrdání, jít či zů­stat doma je dvojnásob na pováženou. Jde přec i o službu Kristovu mé duši a o poslušnost jeho rozkazu: Pama­tuj ...! Za Kralickým „naučení“ tají se řec­ký výraz, který jinde překládají „vy­učovat“ (L 1, 4). Do nedávna se ho užívalo v církvi pro vyučování dětí — katechese. Odtud i název učebnice biblického učení: katechismus. Však se někde z něho ještě děti učí říkat: Bůh žádá, aby bylo zachováno kázání a vyučování slova Božího a abych já zvláště v neděli do shromážděni Boží­ho pilně chodil, Slovu se učil..Člo­věk je takový tvor, že se potřebuje stále učit, vzdělávat. lo vědí i filoso­fové. Nevědí však, že člověku nestačí být vyučován lidmi. On jest učiněn pro Boha, aby jen s mm a v něm na­šel spokojení a naplnění života. Jen v jednom nestvořeném a nesmrtelném nalezne spočinutí a rovnováhu. S ním a v něm je šťastný, bez něho je ne­šťastný, i kdyby mu patřil celý svět, ha vesmír. Ztrati li tuto Pravdu, hledí ve stvoření nalézt obraz subě podob­ný, v němž by došel naplnění. To ie grunt modlářství, pramen všech kul­tů, všeho uctíváni. Tak hledá muž spočinutí v ženě a žena v muži, oba v dětech, v národu, v lidstvu. Nebo v díle svých rukou, v strojích a stav­bách, v umění a vědě hledá člověk, co by ho převýšilo a čemu by se od­dal v tichém uctívání jako svému bo­hu. Tak člověk moderní jako starově­ký oddaně otročí věcem. Dii rána do noci pracuje, ne|en aby mě. co jíst, ale aby si mohl koupit nějaký skvost či div techniky. Na pořízení těchto věcí obětuje čas, sílu i nervy, tře­bas babičku a děti. To je hrubá modlařina. A Bůh sám zakrocuje. aby v ní člověk zcela neuhynul. Nařizuje čas к úplnému zastaveni lidského dí­la, aby mohl na člověku prací vat sám svým Duchem, kletý dýchá z jeho učení. К proměně našeho lidství mod­lářského, nesdílného v štedré. Sdíl­nost je dílo Ducha Božího, pranic nám vlastního, vrozeného. A to jak sdílnost kazatelů, tak po­sluchačů. Sám od sebe by kazatel dě­lal vše jiné raději, než znovu a zno­vu mluvil, bez ohlasu a etektu. Ale musí to dělat. Byl к tomu vyučen a povolán. Nutí ho však i sama věc, učení, jež má podati dál. Duch toho učení nutí člověka, aby si poznanou pravdu nenechal pro sebe, nutí ho ze samoty do sboru, aby se sdílel. To je známka životu. Jako zase je ve mně duch záporu, když se učeni Kristovu odcizím a do sboru chodit přestávám. Vhod i nevhod údem, včas i nevčas je povinnen kazatel toto učení slyšet i rozhlašovat. A nesmí inu vadit ani posměch a pohrdání společnosti. К tomu je povolán, aby nezmlkl. A byl tak i příkladem druhým. Nejen slo­vem, ale i přilezením roky a jedná­ním, kde je třeba (ěio nasadit. Pak se lze nadít, že i posluchači odpoví sdílností, rozdáváním talentů sobě svěřených. S kazatelem sdílí se před­ně duchovními dary a zkušenostmi, které kazatel nemá, zvláště když je tn mladík, Může ho zbavit mnohých vad, umí-li starší radit mladšímu tak, aby on ani nepozoroval, že mu bratr slouží к růstu. Je vzácný dar od Bo­ha mít ve sboru aspoň jednu duši, která umí při kazateli slát. Ne ho po straně kritisovat a jeho vady zveličo­vat, ale jít pokorně a mluvit s ním. A nadto na něho pamalovat v pří­mluvné modlitbě. Vždvť přímluvou za kazatele podílí se posluchač i na jeho službě Slova a tak na shromáždění. Cčtn kázání roste přímluvnými mod­litbami posluchačů. Mít aspoň jednu duši, která by se pravidelné u Boha přimlouvala za dar mocné pravdy! Pak může dojít í na sdílení se s ka­zatelem ve věcech svědomí. Jít za svým farářem, hledám li světlo v ně­jaké otázce, jsem li v těžkém posta­vení nebo v poklesku. Přijít a sdílet se se svým břemenem, ahy mi je pas­týř pomohl nést či složit na Skálu věků, to je vrchol obecenství. К zdra­ví duše vyznávat se bratru, sestře. To je zatím převzácné koření mezi ná­mi. Spíše možno zažít, že se tu a tam někdo rozdělí se svým kazatelem o výsledky zdárné práce. Na toto sdíle­ní myslí ovšem apoštol také, když vyzývá ke sdíleni sc celým statkem, doslova „dobrými věcmi“. Jinam pře­ce napsal, že právem patří sluhovi Slova zaopatřeni tělesnými potřebami (R 15, 27) jako v Izraeli služebníkům svatyně a strážcům obětní služby. Jde tu o výměnu hodnot a o zákon vzá­jemné služby. Jeden druhému slouží z hřiven a užitků, jež dostal Na svě­dectví, že je dostal, aby je množil rozdáváním. Kdo se svěřenými slatky sdílí, ten tímto rozdáváním bohatne. Cím více předá dál, tlili víc přibývá jemu. A chudne ten, kdo jen užívá svěřené hřivny pro sebe, svou rodinu, a tak jako zakopává. Výměna hodnot spojuje v jedno tělo a vzájemnou zá­vislost v nouzi i v dostatku. Proto má být církev hospodársky nezávislá. Nám zatím není dánu vidět v majet­ku svěřenou hrivnu, kterou se mám sdílet s těmi, jimž jsou svěřeny hřivny jiné. Přesto veřmo v neome­zenou možnost a moc Ducha i nad našimi skrbnými srdci, jak nás Pán Bůh učiní účastnými svého Krista. To­ho Syna, který sebe sama rozdal, aby nás chudé zbohalíl. Jiří Ruml SVETLA A STfNY (ZE ŽACLÉŘE) SNÍMEK. F. S. JANOVSKÉHO Nevyčerpatelné reservy V našich sborech je mnoho poslu­chačů a kazatelů, kteří si uvědomuji vnitřní nedostatky církve. Táží se, co chybí současnému křesťanskému Zvěstování a obecenství. Starostlivě mluví o vyznavačské nevyhraněnosti Sborů jako celků, jejich členů a pře­devším o své vlastní duchovní ma­látnosti. Dnes mluví se zájmem a uz náním o připravovaném novém cír­kevním zřízení českobratrské církve evangelické, ale přece jen se ptají, zda je neseno vírou v závažnost evan­gelijního poselství. Zkoumají příčiny nedostatečné návštěvnosti a kladou si otázku, proč vlastně naši posluchači stávkují. Dávno jíž přišli na to, že nestačí se odvolávat na statečnost víry našich předků. Zjišťují, že letoš­ní jubileum Komenského je sice uži­tečné a povzbudivé, ale nám při­pomíná duchovní závazky a nabádá nás к tomu, abychom byli pokračova­teli jeho díla a nositeli odkazu, jejž nám zanechal. Obávají se však, že po jubileu to bude zase takové, jako to bylo před ním. Zajímají se o kontak­ty a konfrontaci křesťanů se svě­tem a vyjadřují pochybnosti nad tím, zda z duchovních a theologic­­kveh předpokladů v přítomnosti vy­tvářených jsme s to oslovit člověka současné společnosti a pomoci mu najít správnou orientaci. Lupa jejich zájmu je zaměřena více než se nám Zdá i na náš křesťanský a církevní tisk. Při všem kladném a uznávajícím '’hodnocení tvrdí, že je jen věrným odrazem celé naší neurčité duchovní situace. Jejich pozornosti neuchází ani theologická práce na našich i ci­zích fakultách, Mají к ní úctu, ale 1 zde cítí, že něčeho je zapotřebí. Všímají si —: zase více, než tušíme našich studentů bohosloví a sleduií zaměření jejich studia. Jejich zájem je snad ještě širší a hlubší než možno vypsat. Souhrnně řečeno: jejich zájem jc opravdový, jednou kladný, jednou kritický, jednou bezradný, jednou je provázen obavami před budoucností církve, jednou se jeví jako přešlapo vání na místě a jako málo přínosný. V tomto zájmu probleskuje často beznadějnost, pocit bezvýchodnosti, které infikují i ty, kdož se takto pří­mo netáží. Ať je církev kritisována zvnějšku nebo zvnitřku — a mnohdy zcela právem —, ať je zneúznávána, ať se o ní říká, že dohrála svou roli, není tu důvodů к beznaději. Nad ní se nik­dy nedá udělat kříž. Ovšem za jed­nou velmi důležitou podmínkou, totiž jestliže se všichni nespokojenci v ní a všichni její kritikové a ovšem v první řadě všichni její znudění a ochablí posluchači a členové a před nimi ještě všichni její kazatelé a kně­­ží uvědomí, že církev má za sebou nevyčerpatelné reservy. Je až s podi­vem, jak si to neuvědomujeme a s tím nepočítánje.­Jeden z nevyčerpatelných foniů je samo slovo Boží tlumočené nám Písmem svátým. Celé dějiny theologie, zvláště dějiny exegese a všechno in­terpretační úsilí od rabínských škol až po naše nejmodernější školy jsou stále novým pokusem o vystižení slo va Božího. Někdy, jsou to pokusy sice Scestné, ale i tehdy mnohdy pozoru­hodné. Jindy se trefují do černéhó. 0 nevyčerpatelnosti tohoto fondu svěd­čí dějiny kázání, dějiny nauky o ká­zání, o tom svědčí kázání až do naší přítomnosti. Kdo ví o nezměrné di­mensi slova Božího, může, smí a musí všechny pokusy o jeho vystižení kriti­­sovat, ale slovo Boží nakonec nemůže odbýt, likvidovat, i kdyby chtěl. A ten, kdo kritisuje z dlouhé chvíle ne bo proto, že je to jeho kapřic, mluví naprázdno. Každý, kdo takové kritiky poslouchá, nemůže prostě propadat beznaději. Co by se mezi námi jen dělo, kdybychom se jako posluchači 1 kazatelé uměli ponořit do nezměř­­nosti této dimense slova Božího! Jen to čiňme, uměle nebo neuměle pluj­me, dejme se přímo uchvátit prou­dy. Stále znovu a znovu spouštějme okov do hlubin této studnice! Je ne­převážená. Pak poznáme stále nově všechnu aktuálnost slova pro každou nově se rodící a přítomnou existenci lidského bytí. Hus a reformátoři (vý slovně) věděli, že slovo Boží nemůže být zmařeno. Věděli o jeho přítomné moci. К tomu přistupuje moc Ducha svátého, s kterou stále ještě dost troufale, odvážně a živě nepočítáme. Přece: kam chce, věje. Ze z jeho mo­ci rozuměli slovu nejrůznější národy (Skut. 2, 9 11) není nejistou his­torkou, nýbrž faktem nabízejícím se pro přítomnost. Přiznejme si, že jsme na moc Ducha svátého zapomněli a zapomínáme. Má neomezenou moc. Nemožné činí možným. Před jeho průvanem, kterého je nám v našich modlitebnách a kostelích tolik třeba, nechtějme zavírat dveře a zacpávat skuliny. Jeho moc je časově i místně neomezena a neomezitelná. Jen ho skutečně chtít! Jde ruku v ruce se slovem. Bez něho je slovo mrtvou poučkou — na kteréžto poučky stů­něme!—, a duch bez Slova je blouz­něním. Chtít! To znamená dát chtění naje­vo. A tu je třetí nevypočitatelný fond —* m o d 1 i t b a. To je bolavá záležitost soukromé zbožnosti nás posluchačů i nás kazatelů, i naší bohoslužebné pospolitosti. Naše modlitby často vy­nikají povldavostí a krasořečněním nebo je zase bezduše á bezmyšlenko­vitě odříkáváme. Kdo však se pročte biblickými zmínkami o modlitbě, do­vídá se o neuvěřitelných skutečnos­tech manifestujících se v lidském ži­votě. Modlitba působí divy, modlitba so zřetelem к slovu Božímu а к Du­chu svátému obnovuje, přetváří sbo­ry a církve. Oprosťme se v ní od užitkovosti, vypočítavosti, samolibos­ti, do nichž jsme ji uvěznili, pokud se vůbec modlíme a uzříme, co jsme možná mezi sebou ještě nespatřili. Patří mezi naše nedočerpané mož­nosti. Víme-li toto vše, dovíme se nešpor ně i další. Přestaneme naříkat nebo sc dokonce dívat zoufale na stav církve. Ano, co do naříkání mnohé­ho? ,,Co Bůh mluví, chci rozvažovati, (onť poskytá svým všeho dobrého,) ... Aj, jde čas, že divná sláva Páně (zjeví se v této naší krajině“) (Žalm 85. v Strejcově zběsnění). J. B. Jeschke 32 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK 16. ZÁŘÍ 1970 - ROČNÍK LV - CENA 70 HALÉŘO Sjednocující koncil v Africe SEŠLO SE MNOŽSTVÍ A UŽASLI SE (SK 2, B) Prostorný sál keňské universitní . koleje v Nairobi se stal svědkem ne­obyčejné události. Zde se dne 20. srpna 1970 shromáždili zástupci dvou světových reformovaných sva­zů, presbyterního a kongregačního, aby usnesli své rozpuštění a vyjádři­li svou vůli к jednotě, kterou po­tvrdili slovem Božím, modlitbou a svátou večeří Páně. Tak na africké půdě, daleko od zemí, kde tyto re­formační církve vznikaly, se shro­máždilo 341 delegátů ze 127 církví, sloužících věci Kristově v 75 zemích, aby jednomyslným hlasováním uza­vřeli jednání celého desetiletí a vy­tvořili Světovou alianci reformova­ných církví. К těmto řádným delegá­tům bylo připojeno 45 dopisujících členů těchto svazů, 20 poradních členů, 27 bratrských delegátů, 62 po­sluchačů, 37 překladatelů a 24 zá­stupců tisku, radia a televize. Cel­kem tedy 556 osob. Přiletěli ze všech světadílů, různě odění, různých barev, odchováni růz­nými světskými kulturami, ale spo­jeni vírou v Ježíše Krista, rozhodnu­tím naplnit modlitbu Kristovu, aby všichni jedno byli a touhou sloužit Kristu a jeho království jedním ra­menem. Samotný pohled na toto pes­trobarevné shromáždění byl výmluv­ným svědectvím o slávě a moci evangelia, které se vpravdě zvěstuje mezi všemi národy světa. My, syno­vé země Husovy, jsme na toto množ­ství hleděli s užasnutím. Zde se se­tkávali bratři a sestry vedeni Du-chem svátým, aby pro zvýšení Kris­tovy slávy manifestovali jednotu je­ho církve! Slyšeli jsme řeči významných vůd­ců protestantského světa o poslání a úkolech církve v dnešním světě. Ale nejmocněji snad ze všech nás zasáhl pozdrav, který proslovil zástupce presidenta republiky Keni, ministr informací a rozhlasu J. J. M. Nyagali v prostorném chrámu v Kikuyu. Je charakteristický, výmluvný, osvětlu­jící a přesvědčující. Vyjímám z ně­ho: „Je to významné, že jste pozvali našeho pana presidenta M. J. Ke nyattu, aby se zde setkal s vámi na tomto vrchu, odkudž pokoj a světlo vycházelo do všech končin Keni po mnoho let. Bylo to zde v této církvi, ve které architekti a bojovníci nové Keni ztratili svá mladá léta v získá­vání vzdělání a v přípravě pro bu­doucí službu v této zemi. Tento chrám tedy může být zcela právem označen jako kolébka moderní civi­lizace v Keni. Náš milovaný presi­dent Mzee Jonio Kenyatta zde získal základy vzdělání a nikdo nemůže probiematizovat to, co do základu svého života obdržel v této církvi. To, co zde získal, díky Skotské cír­kvi, učinilo z něj velikého humanis­tu, vychovatele, státníka našich dnů. Byla to právě tato církev, která stá­la pro všecko dobré v Keni. Tu si skotští misionáři postavili úkol: Uzdravovali nemocné tělesně i du­chovně a vychovávat muže a ženy podle západních pojetí výchovy i ci­vilizace. Důsledky této výchovy jsou patrny v každém koutě této země. Učitelé, evangelisté, politikové, ad ministrátoři, zemědělci, průmyslníci a prostý obecný lid, na jehož práci závisí budoucnost spojené Kenie. Kéž býste zde v tomto chrámu pochodně rozžehli pochodeň smíření pro celou východní Afriku a Afrika i celý svět aby následoval vašeho příkladu cír­kevní jednoty. Dny, ve kterých žije­me, jsou vskutku těžké. Bojuje se všude. Rasismus, války a přízraky války, hlad a hladomor, nenávist mezi lidmi a národy, to všecko na nás doléhá. Církev musí nalézt no­vé cesty к službě v tomto světě. Va­še přítomnost zde na prahu nového desetiletí je velmi významná. Dějiny nás učír že zde v Africe náš Pán našel útočiště před despotickým krá­lem Herodesem, a tak jeho evange­lium bylo zachováno celému lidstvu. Nechť tedy Afrika opět, zde v Nairo­bi, dá podnět к sjednocení různých církví ve' světě, až zde skutečně bu­de jedna církev, tak jak to chce náš Stvořilel.“ . Hlas tohoto bratra, představitele vlády, mluvčího hlavy státu, nejmoc­něji zasáhl naše srdce. Je to vý­mluvný hold práci Skotské evange­lické misie v Keni. V této nezapome­nutelné řeči byla vlastně otevřena náruč země, která nás к sobě přivi­nula. Stalo se tak v památném chrá­mě v Kikuyu, kam jsme byli dopra­veni deseti autobusy. Shromáždění se zúčastnilo na 4000 osob. Celý tento zástup byl pohoštěn na zele­ném trávníku před chrámem. A jak (Pokračování na str. 2) VÁCLAV KEJŘ

Next