Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1971 (LVI/1-33)
1971-01-13 / No. 3
Pohled na dějiny, jak se s ním setkáváme v líčení evangelisty Matouše o zavraždění betlémských nemluvňat, je krutý. Matouš nic nepřikrašluje. Líčí dějiny tak, jak vypadají Matoušův příběh o betlémských nemluvňatech je jen jeden z příběhů moci a krve. Na stránkách dějin je jich možno číst na stovky. Je ve světě, kde se odvíjejí takovéto dějiny, místo pro betlémské Dítě? Je v takovém světě místo pro lásku? Je místo pro církev jako obecenství lásky, oběti a odpuštění? Mnozí upřímní křesťané, zejména mladí, si tuto otázku nejednou velice vážně kladou. Svě- Věříme v anděly? Mat. 2,13 dectví Matoušovo přináší odpověď, která je realistická a odvážná. Přiznává, že je iluzí myslet si v rámci běžných dějinných předpokladů, že pro to Dítě, pro jeho nároky, pro jeho království je nebo bude ve světě místo. Neměli pro ně místa v hospodě. Syn člověka neměl, kde by hlavy sklonil. Kdyby se příběh o mudrcích o o betlémském Dítěti rozvíjel podle běžných zákonů a předpokladů lidské psychologie, musel by skončit likvidací betlémského Dítěte. Kde nechají bláhových nadějí v moc lásky, kdo dovedou u druhých udeřit na strunu jejich sobeckých zájmů, mohou počítat s tím, že se v životě prosadí a někam to dotáhnou. Láska, která nechává stranou vypočítavou hru osobních zájmů, která žije prostou solidaritou, končí podle Písma prohrou. To je cesta Ježíše Nazaretského. To všalk není celé Matoušovo svědectví. Velikost Matoušova je v tom, že má odvahu věřit v anděly. Věřit v anděly znamená věřit v nemožné možnosti. Věřit v anděly znamená věřit, že Bůh se sám v tomto světě ujímá lásky, ochraňuje ji a nedopustí, aby v lidských srdcích vyhynula. Aj, anděl Páně, ukázal se Josefovi. Bezbranné Dítě betlémské nezhynulo. Až dodnes nezahynulo, ačkoli zůstává stále bezbranné. Ti, kteří je měli zastávat, učitelé lidu, kněží, církev, sloužili jeho zahubení. Kolikrát v dějinách právě církev toto Dítě opustila a zradila. Neodsuzujme však samospravedlivě a příliš rychle farizeje a kněží. Spíše se zeptejme, zda při něm v jeho bezbrannosti stojíme my. Nebyli jste ještě nikdy na schůzi staršovstva, kdy to bezbranné Dítě zůstalo stranou, zatímco se osobní zájmy prosazovaly — třeba laskavě a skrytě — bez ohledu na ně. Pohoršuje nás ještě, když se to Dítě v církvi přehlíží? Anebo už nejsme schopni se pohoršit, poněvadž život bereme jak je a v anděly jsme přestali věřit. To bezbranné Dítě však přes mnohou zradu církve zůstává s námi. Sedává s námi, když se sejde několik starých, neduživých bratří a sester v shromáždění nad Písmem. Je všude tam, kde se děje láska. Všude tam se otvírá nebe a do světa pro to Dítě vstupují andělé. Když se v modlitbě ztišíš, když se tvé srdce pohne к pohotovému skutku oběti a služby, můžeš slyšet vanutí křídel andělů. Ba co víc: Smíš se stát andělem druhým. V Kalichu měli donedávna cedulku: Daenicken vyprodán. Je zajímavé, jak lidé hltají knížku o tajemných bytostech z kosmu, o kterých Daenicken píše. Mne však nezajímají létající talíře, nezajímají mě tajemné postavy z vesmíru. Mne zajímají andělé. Jestli nejsou andělé, jestli není Ten, který je posílá, který se lásky zastal nejen na kříži, ale zastává se jí i dnes — pak pro církev není naděje. Josef Smolík Rodiče, nezlobte děti! Věru, divný nadpis: Rodiče, nezlobte děti! Obvykle se to říká opačně. Bezpochyby má Pavel ve svém listu do Efezu 6, 4 na mysli něco docela zvláštního, dnes neznámého a neslýchaného. Píše к otázce autority a zapovídá dráždění dětí autoritou tyranskou. Odmítá jako falešnou kázeň pod strachem z metly, násilnickou. Jako z národů spravovaných holí a olovem vyrůstají potměšilci a pokrytci, tak i z dětí. Pod knutou se sice sklání, avšak s tajeným vztekem. Tato zlost jen čeká na příležitost ke vzpouře. Již malé dítě odpírá člověčí tyranii. Již ono tuší, že člověk je stvořen к svobodě, a to к svobodě královské, syna a dcery Pána všech pánů. Člověk patří nestvořenému a věčnému Bohu, svému Učiniteli, a jen v něm a s ním má svobodu a slávu lidství. Proto žádný smrtelník nemá nad člověkem poslední autoritu a moc. Ani otec a matka. Rodiče konají svou svátou povinnost, když od malička ukazují dětem nad sebe, když se již před nejmenšímí nestydí za modlitbu, když se sklánějí před Pánem života i smrti a vyznáváním své neposlušnosti i chválením jeho věrnosti mu vzdávají čest. Pak nepotřebují nad dětmi tyransky panovat a silnou rukou je к hněvu dráždit. Pak se i za děti zástupně Boha bojí, za ně se přimlouvají, 0 milost prosí, a tak si důvěru, úctu i lásku malých získávají. Hraje-li si otec či matka na posledního pána dítěte, pozná jeho odboje Stejně jako rodiče, které v dětech hledají smysl života a modlářsky je uctívají. Dříve či později doplatí pohrdáním těch bůžků. To, že své malé připravili o jejich čest a že jim nedali, co otec a matka předně mají dětem dát. Pavel přece velí: „Otcové, nedrážděte svých dětí к hněvu, ale vychovávejte je v kázni a v napomínání Páně.“ Místo „vychovávejte“ by se mohlo doslovněji dát: živte, krmte (sr Ef 5, 29) je v kázni a napomínání Páně. Dnes rodiče většinou děti živí a šatí, případně jim hledí opatřit co nejlepší vzdělání, aby to v životě co nejdál dotáhly. Ovšem živení, šacení a vyškolení dětí není to hlavní, co otec a matka dítěti dluží. Oni mají znát, co ještě o sobě neví svěřený jim drobeček. Oni mají znát svou i jejich niternou zkázu. Člověk jen z těla a krve zrozený je Pravdě, tj. Bohu a životu z něho, zcela odcizený. Věří v sebe a ve své slavné, hrdé poslání bez Boha i proti němu. Je rozený neznaboh a sebezbožňující titán. To je podstata smrtící hříšnosti, do níž ho strhla lež: budeš bohorovný pán (Gn 3, 5). Před tímto ohrožením svedeného lidství mají rodiče předně chránit děti. Sloužit jim к poznání pravého poslání člověka: hledat Pravdu a její vládu nad sebou. Tak slouží к probuzení touhy po proměně srdce а к navrácení první podoby. A ne až vyznavačským slovem, když povyrostou. Již před jejich narozením, když otec a matka žijí pod stráží Kristova Ducha, cestou jeho zákona učí se chodit, takže dítky pak s mateřským mlékem již vsávají jeho řád. A vdechují jej s ovzduším rodiny a vidí jeho odlesk na svých rodičích. Až posléze slyší pravidla tohoto Rádu přímo z úst otce či matky, když začnou chápat. Tuto službu jsou rodiče především dlužni dětem. Pokud ovšem sami Cestu к životu znají a po ní chodí. Neznají-li, nemohou ani dětem к poznání sloužit. Ale pak marně usilují tuto službu dětem nahradit rozlišnými dárky (od hodinek a šperků až po motorky a auta). Ničím nezaplatí svůj hlavní dluh! Děti vytuší své ošizení i oklamání a odplatí se pohrdáním, panovačností, drzostí. Rodičům, kteří pro své vlastní zotročení neukazují dětem nad sebe к darům Ducha, sám Soudce spravedlivý odnímá jejich čest a autoritu až i ty děti. — Proto vyzývá apoštol: Vychovávejte je v kázni a v napomínání Páně! Někdo se může zeptat: A co tedy máme dětem říkat? Máme jim vykládat život, jeho smysl. К tomu byl dán lidstvu Kristus, aby odhalil člověku smysl jeho existence, aby mu podal světlo к otázce, odkud jsem přišel a kam jdu. Od Boha odpadlému člověku je pomoc jen u Boha. A on člověku již svou ruku podal ve svém Synu. V něm učinil počátek nového lidgtví Duchem svátým. A podobně svým Duchem začíná život u každého jeho bratra, u každé jeho sestry. A do služby této proměny jsou povoláni rodiče ve smyslu apoštolské výzvy. JIŘÍ RUML ZIMNÍ KYTICE Z KRKONOŠ SNÍMEK E. S. JANOVSKÉHO> 3 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ^ TÝDENÍK 13. LEDNA 1971 - ROČNÍK LVI - CENA 70 HAL. ALBERT SCHWEITZER Z mého života Psát nebu mluvit sám o sobě má v sobě cosi povážlivého. Kdo se toho odváži, musí se vždy ptát, činí-li tak správně. Nevyhne se obavám, že se to druhým bude jevit jako vynášení sebe. Vůči sobě musí překonat pocit, že vydává na pospas lidské zvídavosti ze svého nejvnitřnějšího to, co si člověk jinak nechává čistě pro sebe, nebo oč se sdílí jen se svými nejdú věrnějšími přáteli. A tak bych chtěl i já raději mluvit o myšlenkách, než o svém vlastním životě. Na druhé straně však upřímně doznávám, že jsem měl odjakživa zvláštní zájem na knihách, které nějak patří к memoárové literatuře, protože jsem vysoce oceňoval vidět, jak spolu těsně souvisejí lidské myšlenky s lidským životem. V tomto smyslu překonávám svou vlastní předpojatost a odvažuji se sdělit něco o sobě samém. Prosím vás, abyste to přijali tak, jak je to míněno. Můj život — z vnějšku hleděno — vypadá poněkud dobrodružně, ale ve své podstatě je hodně prostý. Pocházím z učitelského a varhanického rodu. A kdykoli jdu kolem nějaké vesnické školy, v níž učitel nacvičuje s dětmi národní píseň Kdo vás, krás né lesy stvořil. ., nebo kdykoli v: dim vesnického varhaníka za jehi nástrojem, přepadá mne stesk po po volání, které nosím v krvi po svých předcích. Laskavost mého prastrýce, který mne pozval к sobě do Mylhúz, umožnila mému otci, aby mne poslal na gymnasium. Potom jsem studoval ve Štrasburku theologii, filosofii a hudbu a později jsem studoval ještě krátkou dobu v Paříži a v Berlíně. V roce 1901, když mi bylo 26 let, začal jsem přednášet theologii na universitě ve Štrasburku. Jako varhaník jsem byl činný již ve svých studentských letech. Moje hlavní vědecká práce byla určena zkoumání problémů života Ježíšova a vůbec vzniku křesťanství, jakož i vzájemným vztahům mezi náboženstvím a filosofií. V umění jsem byl puzen к tomu, věnovat se obzvláště Bachovi, protože povahou své existence jsem se cítil přitahován jak к jeho ve své nesmírné niterné živosti přece tak vyhraněnému a formálně dokonalému umění, tak i к jeho nesložité osobnosti. Po úspěchu, kterého dosáhly mé knihy o bádání o životě Ježíšově a o Bachovi, očekávali mí přátelé, že mohu v kariéře universitního profesora a umělce lecčeho dosáhnout, a byli proto překvapeni a nelibě nesli, když jsem jim na podzim 1905 sdělil, že hudu studovat medicínu, abych jed nou v krajině kolem Lambarenevzá padni rovníkové Africe sloužil domorodcům /ako lékař. Moje svéhlavost a dobré zdraví, kterým jsem byl od nřirozenosti vybaven, shoda šťastných okolností a pomoc, kterou jsem mohl od milých lidí přijmout, umožnily mi uskutečnit tento plán. Zároveň se však ukázalo jak к mému překvapení, tak i к překvapení mých přátel, že se vedle svého povolání budu moci dále věnovat vědě i umění. A tak žiji teď dvojím životem: dvě třetiny svého času strávím jako lékař ve své ne mocnící v Lambarene, kde se s jedním nebo dvěma kolegy podílím na velikém díle, třetinu svého času strávím v Evropě, při čemž jednak pracuji v tiché odloučenosti na několika vědeckých a filosofických pracích, které bych ještě rád dokončil, jednak hraji trochu na varhany Bacha skoro po celé Evropě. A ted, jak chápu souvislost mezi myšlenkami, které zastávám, a svým životem? Základní předsvědčeni, kterým je nesen celý můj život, je to, že duchovní život jednotlivcův, ale i národů a lidstva vůbec se nemůže správně rozvinout proto, že se dost neoddáváme přemýšlení. Už jako chlapec jsem nedovedl pochopit, že lidé chtějí opřít své přesvědčení a své ideály, v nichž se má projevit člověkovo duchovní vyšší pojetí života, o něco jiného, než o myšlení, nebo předsudek, že myslící člověk musí být vyprahlý rozumář. Naopak byl jsem přesvědčen, že všechno, co nám bylo předáno jako hodnotná duchovní pravda, se musí v myšlení prokázat jako pravda, a že v něm jedině to může být jako pravda pochopeno, ano prohloubeno. Tato spolehlivá víra v pravdu, která je myšlením poznatelná, mne provázela celým životem. Tvoří fundamentální zkušenost mého živoa. Jsem přesvědčen, že člověk nyšlením přiváděn к etickému postn je i i ke zbožnosti, protože jsem to za knsil sám na sobě. Tím. že jsem se bez jakýchkoliv úzkostí oddal myšleni a šel cestami, po nichž mne vedlo, došel jsem к tomu pochopit veliký příkaz lásky, který stojí v samém středu Ježíšovy zvěsti, jako myšlenkově nutný. Kdo upravdu začne přemýšlet sám o sobě, o svém vztahu к lidem a ke všemu živoucímu kolem sebe, ten nemůže nedojít к poznání, že nejhlubším způsobem musíme mít spoluúčast na osudech života, který vstoupil do našeho okruhu, a že musíme obětavě pomoci v každé nouzi, pokud jen je v našich silách. V myšlení dospějeme к úctě před životem a poznáme jako svou povinnost všude, kde jen můžeme, život zachovat a životu pomáhat a vyhýbat se ničení nebo poškozování života — i tehdy, jde-li o život nebo utrpení jakéhokoli ubohého tvorečka, jehož význam ve světě nám zůstává utajen. Proto vyhlašuji zcela obecně jako základní princip mravnosti: dobré jest život zachovávat a podporovat, zlé jest život ničit nebo životu stát v cestě. Podle této zásady se pokouším žít а к témuž přesvědčení přivést i druhé lidi. Přitom jsem naplněn jistotou, že čím více bude převládat myšlení mezi lidmi, tím více bude ve světě lásky. Jiná myšlenka, která ovládá můj život, je ta, že štěstí, se kterým se у životě setkáváme, nesmíme přijímat jako něco samozřejmého, nýbrž že za ně musíme přinést oběť vděčnosti, ať už ve formě pomoci, nebo služby druhým. Touto myšlenkou jsem byl už jako malé dítě zaujat. 2e jsem ve své otcovské faře při milujících a poro'umění projevujících rodičích smě! ?rožít mládí v každém směru přešťastné, to se mi jevilo jako cosi nepochopitelného, když jsem viděl jiné děti, které to měly doma zlé, trpěly bídou nebo byly choré, a když jsem později ve vědě a v umění díky přijatým darům, energii a zdraví, které mne neopouštěly, směl něčeho dosáhnout, rostlo ve mne vždy silněji přesvědčení, že tajemná moc, která vládne nad naším životem, mne, kterému dopřála zakusit tak veliké štěstí, určila к tomu, abych se za to vše odvděčil v službě a seheodevzdání, Z tohoto štěstí v myšlení zakoušeného vyrostlo potom ve mně rozhodnutí stát se lékařem, abych nebohým v pralese, kterým se lékařské pomoci nedostávalo, mohl přinést zmírnění jejich nouze a bídy. Vším, co jsem od té doby prožil, byl jsem v této myšlence o tajemném smyslu štěstí ještě více utvrzen. Když bylo po světové válce a já jsem zůstal na živu, kdy mnozí, kteří byli se mnou ve škole a na universitě, zahynuli nebo byli na svém zdraví těžce poškn -eni, přicházelo mi na mysl, že jsem svůj život obdržel jako dar, že mně již nepatří, jak tomu bylo dříve. A když jsem při první slavnosti na památku mrtvých ze světové války měl kázat, byla tato myšlenka základem mého kázání. Tak jsem se stal člověkem, který je pro druhé poněkud nebezpečným, protože mezi nimi zastávám myšlenku, že všechno štěstí, které zakoušíme, znamená, že za ně musíme něco dát ze svého života. A mým přáním je, aby mnozí pochopili význam této myšlenky. Jak docela jinak by vypadal svět, kdybychom místo slov o spravedlnosti na obě strany něco pro tuto spravedlnost na obě strany udělali a kdyby se každý sama sebe otázal: Co si smíš ze štěstí, jehož se tl dostalo více než jiným, ponechat prs sebe? Při tom pod slovem štěstí МИ (Dokončení na str. 3)