Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1972 (LVII/1-44)
1972-11-08 / No. 37
Bývá tomu tak dodnes, že před návštěvou významné osobnosti přijíždí někdo, kdo návštěvu a příjezd připravuje. Stává se připravovatelem cesty vyšší, významnější osobnosti. Sám však už svým postojem poslušnosti a oddanosti zásadám svého pána se stává jeho svědkem třebas ve zcela odlišném prostředí. Pán a jeho služebník, král a jeho vyslanec, jsou si v mnohém podobni — a přece jeden je král a druhý jen vyslanec, posel. Ve vystoupení Jana Křtitele v izraelské společnosti duchovně řízené farizeji bylo také něco z toho vztahu pána a posla, krále a vyslance. Svůj životní smysl viděl Jan ve volání к pokání а к odpuštění hříchů. Chtěl promlouvat к srdcím všech — kdo hřešili a toužili po odpuštění, ale i těch, Anděl připraví cestu (Mal. 3,1; Mat. 11,10) kdo ve svém duchovním pokrytectví a pýše nenašli cestu к pokání a lásce. ]an se dal do Božích služeb. Velice dobře cítil a chápal, jak svět je plný zla a nená visti, plný titanismu a pýchy. Ale stejně jasně věděl, že takovým svět zůstat nesmí, protože by byl zralý к záhubě I svět má svoji naději — a tou je Bůh, který přijde, aby přinesl do světa pokoj, lásku, smíření, aby přemohl zlo a hřích. Tomuto Pánu se dává i Jan do služeb, poněvadž chce, aby v lidské společnosti už přestalo násilí, bezpráví a zloba. Dává se к dispozici, aby si v něm Bůh připravoval svou cestou к lidem hříšným i pyšným. Jedinečná velikost Janova byla v tom, že byl tím bezprostředním poslem (andělem), kťerý připravoval svět na vstup království Božího, které přišlo v osobě a díle Ježíše Krista. Byl tak ztotožněn s očekávaným druhým Eliášem, který mel přijít před příchodem Mesiáše (Mal. 4,5—6). Proto čteme ve všech evangeliích, že Jan je připravovatel cesty Páně, předchůdce Kristův, který předejde Pána v duchu a moci Eliášově (Luk. 1, 17). Jan sám sice odmítá sebeztotožnění s Eliášem (Jan 1,21), ale přiznává, že chce být připravovatelem cesty Páně, hlasem volajícím na poušti lidské mdloby, tvrdosti a sobectví к radikální duchovní proměně. Pán Ježíš ve svém kázání, které následovalo po setkání s Janovými učedlníky (Mat. 11,1 nn), však zcela jednoznačně vztahuje zaslíbení ž Mal. 3,1 o andělu—poslu připravujícím cestu Páně na Jana Křtitele. Jan je poslem, vyslancem Kristovým, který připravuje společnost Izraele na příchod a návštěvu Pána pánů. Snaží se odstraňovat všechny překážky, aby vstup Krista krále byl očekáván, aby lidé pozvedli srdce к naději, aby se těšili na odpuštění vin, aby se zamysleli nad svými životy a činili pokání, aby začali vytvářet mezi sebou obecenství solidarity a služby tak, aby je přicházející Pán nalezl připravené, dychtivé a oddané. Bůh vždycky posílal své posly, aby oznamovali jeho vůli, jeho soud i potěšení. Poslal i Malachiáše, aby ve své generaci se stai andělem, poslem Božím, který všem blahobytníkům a prospěchářfim, sobcům a modlářům nepočítajícím již s Boží spravedlností, připomenul Boží příchod к soudu, к účtování. Malachiáš navíc hledí přes svou dobu až к Božímu příchodu v těle a zvěstuje, že tento příchod bude míť svého připravovatele, posla. Stejně tak Písmo připomíná, že i pro konečné své navštívení má Bůh připraveny anděly, aby před jeho konečným příchodem shromáždili vyvolené Boží (Mar. 13,27). V každé generaci mívá Bůh své posly, kteří připravují církev a lidskou společnost na příchod Božího království, kteří odstraňují z lidských srdcí všechny překážky ve vztahu к Bohu a lidem, kteří rovnají vše křivé, zmatené a bezcílné. S každým z nás se Bůh chce setkat, vejít do rozhovoru, do úzkého osobního kontaktu. Ani nás nechce mít nepřipravené, dezorientované, plné zla a nenávisti. I nám posílá své posly, kteří nám vyřizují, že království Boží je blízko, a kteří nás volají к radikální nápravě našich vztahů к Bohu i bližním. Buďme těmto poslům vděčni, že chtějí obrátit — jako Jan (Luk. 1,17) — srdce otců к synům, aby z nich vychovali ryzí lidi a věrné Boží svědky; že chtějí obrátit neposlušné ke smýšlení spravedlivých, aby tak zavládla mezi lidmi láska a pokoj; že chtějí přichystat Pánu lid připravený, který se neděsí budoucnosti, ale radostně vítá každý den jako příležitost ke službě a pomoci. A ještě větší radost bývá tam. kde nejen se necháme zformovat hlasem Božího posla, ale kde i my sami se dáme Bohu к dispozici, abychom byli lidmi připravujícími cestu Páně v této generaci dnešního světa. Jaroslav Ondra 1. REFORMACE POKRAČUJE Krátce po vydání Lutherova Nového zákona v němčině napsal Hans Sachs báseň o wittenber skám slavíkovi, který ohlašuje svítání nového dne. Dlouho tápal lid pod vedením nevěrné církve ve tmách jako při bledém svitu měsíce; nyní však znovu v plné kráse vychází slunce evangelia, nastává nový den. S podobným nadšením pozdravil v minulém století památný den reformace Ján Chalúpka. „Plesejte, noc pominula, — světlo se к nám přiblížilo! — Ono tu, jež již hynula, — pravdu opět osvítilo! — Chvaltež Pána!“ Avšak čas a dějinný odstup teto nadšení zatím značně oslabily. Slavný boj reformace byl vybojován a ustoupil nově vzniklé církevní tradici, jež se spokojuje s uchováním odkazu reformační minulosti. V tom je její síla i slabost. Může být uchovatelkou starého dědictví, nikoli však živé církve a probuzené víry. Tíží-li nás starost o budoucnost církve, připomeňme si Lutherovo slovo naděje: „My nejsme s to zachovat církev, stejně jako naší předkové 1 potomci; její záštitou však byl, jest a bude ten, který praví: Já s vámi jsem po všecky dny!“ Pravá evangelická tradice, bez níž se neobejdeme, je ta, která nás vede a staví do přítomnosti Ježíše Krista, na cestu následování, do usilovného zápasu o plnější poznávání evangelia jako moci ke spasení, o stálou obnovu církve i osobního života jejích údů. Neboť odkaz a závazeK pokračující reformace zůstávají stále v platnosti. To vyznívá ze svědectví reformátorů, čteme li jejich spisy. Potvrzuje to i zjištění, že ani jejich myšlení a dílo, ač je formováno evangeliem, není prosto omylů, mezer a stínů. Z částky zajisté poznáváme! Luther na sklonku života výslovně prosí své čtenáře, aby četli jeho spisy s kritickým rozmyslem. Setkání s evangeliem bylo jistě nejpřevratnější událostí v jeho životě. Ale i potom jej opětovně strhoval do vážných krizí víry náboženský názor, který chápe Boží všemohoucnost jako neodolatelnou osudovou moc, jež beze zbytku determinuje všecko dění i lidské jednání, včetně věčného předurčení jedněch к vykoupení a druhých к zatracení. Je toto pojetí v souladu s evangeliem? Podle 1 Tim. 2,4 Bůh zajisté chce, aby všichni lidé spaseni byli а к známosti pravdy přišli. Avšak dogma o predestinaci je zakořeněno hlouběji. A Luther svým překladem i výkladem oslabuje radostné poselství citovaného verše, když říká, že se vztahuje pouze na hrstku vyvolených, protože Kristus prý zemřel jen za ně, nikoli za všecky lidi. Jestliže se však takto zúží obzor a dosah evangelia, pak vlastně nikdo nemůže mít plnou iistotu, že Kristovo dílo spásy, smíření a odpuštění platí jemu, že skutečně je zahrnut do počtu vyvolených, vykoupených. Tato pochybnost Luthera často trápila a doháněla až к zoufalství. „Jak si stojíš s Bohem? Je laskavý nebo rozhněvaný? To jsou hrozné otázky a nápory pochybností. Jako bych seděl v propasti pekla, zavržen na věky. Tak se cítí člověk, když hloubá o predestinaci.“ Často ho svírala úzkost: „Jsem zavržen IŽalm 31,23), Bůh mne zamítá... Tato bolest je nadmíru těžká, až nesnesitelná.“ Ale právě tato bolest nutila pronikat ještě víc do hlubin evangelia a z něho čerpat jistotu, že platí skutečně všem hříšným, že z dosahu Kristovy odpouštějící, zachraňující lásky na kříži, není nikdo vyloučen. „Zemřel za hříchy všeho světa: proto je zcela jisté, že zemřel i za mne.“ Poslední slovo v těchto zápasech víry s pochybnostmi náleží vždycky vítězné písni evangelia. KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK MRTVÝ ARFX OD QU1DA KOCIÄNA V HOŘICÍCH V PODKRKONOŠÍ Věrou lepit ubět Bohu obětoval Abel, nežli Kain skrze kterou suědectvi obdržel, že fest spruvedliuS, jakž sám Bůh darům jeho suědectvi vydal. A skrze tu, umřev, testě mluví líid. 11,4/. snímek f. s. janovského 8. LISTOPADU 1972 - ROČNÍK LVII - CENA70HAL Stálá reformace Z postily, kterou Luther napsal a vydal současně s překladem Nového zákona před 450 lety, si nejvíce vážím vánočního kázání na text Tit. 2,11: Zjevila se zajisté , ta milost Boží spasitelná všechněm lidem. Tu čteme- „Co máme kázat? Krista a nic jiného. 2e je třeba sám nad sebou zoufat a doufat, docela spolehnout pouze na Krista. Musíš se pokořit, poznat a vyznat, jak žiješ bez Boha nevykoupen Tak pokořme milost, zjevená v evangeliu; a kde probudí pokornou touhu po vykoupení, otevírají se dvéře milosti.“ V souladu s Pavlovým svědectvím z Řím 11,32 a Gal 3.22 Luther vyznává- „Písmo nás všecky zahrnuje pod hřích, abychom poznali nemožnost vlastního ospravedlnění, avšak Bůh se nade všemi slitovává a ospravedlňuje z pouhé milosti.“ len (Pokračování na str. 2) Slovo tvůrcům pokoje Při pohledu do světa, ve kterém se snažíme naplnit poslání Kristovy církve, vidíme, že je to svět mnohých převratů, proměn, přestavby, ale také ničení, zabíjení a hromadných hrobů. Žijeme vlastně v rozděleném světě, je to hrozné dědictví druhé světové války. Tvář světa je poznamenána rozdělenými městy, zeměmi, lidmi, systémy, bojem, rozdělenými křesťanskými církvemi. Všecko, co se dnes děje kdekoliv ve světě, se nás dotýka a netoliko nás, ale samého Pána všeho života: Krev bratra tvého volá ke mně ze země. Ale toto rozdělené lidstvo se vší svou bídou a bolavostí obdrželo zaslíbení pokoje, které nespočívá na rozdělení, nýbrž na smíření. Dobře to řekl profesor Moltman v Nairobi: „Evangelium smíření není neutrální ve vztahu ke světovým konfliktům a jde mu především u ty nenáviděné, utlačované a zanedbané." Smířeni není pouhý akt, kterým je odpuštěn hřích, Bůh jím otvírá novou budoucnost lidstva v míru. Smíření není puuhé napravení starých zlořádů, které v tomto světě napáchal člověk, ale z Boží milosti je v něm i počátek konečné proměny světa v Boží království. Poctivá diagnóza tohoto rozděleného světa volá církve к pokání. Církev, i ta naše malá, je částkou tohoto světa s jeho předsudky, nenávistí, potlačováním a vykořisťováním. V pokání musíme doznat, .že tato přítomná situace přivolává Boží soud i na ni, protože nebyla dost věrná evangeliu lásky a pokoje. „Všichni, kteříž meč berou, od meče zahynou“ (Mat. 26,52). — Člověk tato slova musí dnes číst v údivu, s bázní a třesením. Slovo vyslovené před devatenácti sty lety — tehdy přijímané s posměchem — je dnes výstražným mementem celému lidstvu. Ano, dnes již netoliko vidoucí, prorok a Spasitel světa, ale nespočetné zástupy lidu všech ras a národů počínají vidět tuto pravdu našeho Pána: Spoléháni na násilí znamená smrt! Válka — sebevraždu! Jestliže lidstvo neukončí válku, válka ukončí lidství! Spisovatel Wells napsal, že civilizace závodí s katastrofou. Oswald Spengler к tomu dodal, že stroj se Hkázal příliš silným pro nedostatečnou mravní vyspělost člověka, a vyjádřil přesvědčení, že naší civilizaci hrozí zánik. Válka ještě nikdy nespasila, ale uvedla národy do nejhoršího trápení. Válka nemá mravních cílů) Válka je popřením Krista! Poslední válka s jedním stem miliónů zabitých nás naučila, že spravedlnost na Špičce bajonetu není myslitelná. Násilník skončil v ohni, který sám zanítil. Nový svět nemůže být postaven na rychlosti bombardovacích letounů a průbojnosti atomové bomby. Lidské bratrství nepřijde jako ovoce masakrů a zabíjením se nevytvoří obecenství dobré vůle. Odstupující generální tajemník Světové rady církví, dr. Blake prohlásil v Kyoto v Japonsku: „Nespravedlivý sociální systém na rovinách národních a mezinárodních, jakkoli pokojný a spořádaný se může na pohled zdát, je potencionální a skutečnou válečnou situací.“ Na jakých to pokrajích stojíme, mohu citovat z Holina Morrise: „Není již pochyby o tom, že situace v Africe, černé i bílé, vzala na sebe charakter velké tragédie. Otázka násilí je theologickým problémem, který všecky jiné theologické problémy odsunuje do bezvýznamnosti. Ať se nám to líbí či nelíbí, násilí v našem století je nejdůležitějším nástrojem sociální a politické změny.“ Co mají tedy křesťané znamenat v tomto světě, který po dvou strašlivých katastrofách se opět na sebe dívá přes nové potoky bratrovražedné krve? My tu chceme stát ve jménu Kristově jako tvůrcové pokoje. Nám není lhostejné, co se se světem stane, jakými cestami půjde, aby všecko ovoce pilné práce národů rozmetal v horečném zbrojení a v ohni zkázy. Řeknete: Kdo jsme my, tato hrstka? Pamatujte, že každé dobré semeno, které rozsejete na roli našich seniorátů a sborů ve jménu Knížete pokoje, může Bůh učinit nezměrnou mocí pro dokonání svých cílů, které má s lidskou rodinou. (Z kázání syn. seniora dr. V. Kejře, na mírovém semináři v Chotěbořil