Kultura, 1958 (II/1-26)
1958-01-01 / No. 1
t f‘->\ Ju '* 13 JAN i9c:e 1. LEDNA 1958 TÝDENÍK PRO KULTURU A UMĚNI.CIS LO 1 / spomínam si na jeden večer 1/ s Konstantinem Bieblem. By' lo to krátce po vydání jeho sbírky „Bez obav“. SU jsme pěšky po Karlově mostě, co chvíli se zastavovali a hovořili o nepříliš významných věcech. Biebl byl unavený, enervosněný, zesláblý úpornou nemocí. Náhle přestal poslouchat, zastavil se a nepřítomně se dival přes temnou a nehybnou hladinu Vltavy na nábřeží mezi Karlovými lázněmi a Národním divadlem, kde se v tu chvíli rozsvítila pouliční světla. Nad černou řekou jako by na nevysokém pódiu v kuželech ostrých světel šel obvyklý podvečerní pražský život, bezhlučně, jako dětské hračky pohybovala se auta, tramvaje, chodci. Stáli jsme mlčky na mostě, oslněni tichem podzimního večera, v němž bylo znát silný a klidný puls našeho každodenního tvořivého života. „To všechno,“ řekl Biebl prostě, „je mir. Takový je smysl toho slova.“ Řeknete možná, že neni důvod, proč připomínat tuto episodic právě dnes, kdy po celém světě zvoní sklenky a přípitky, jež oslavuji změnu v letopočtu doby, kterou žijeme. ZjW «?: r těchto dn*ch *s srdce přejí štěstí, úspěchy, radost, pohodu a připíjejí si na zdraví, jak tomu bylo a bude vidy na Nový rok. A přece dnes, a právě dnes — oř a plným vědomím, at bez něho — slévají se všechny přípitky v jeden jediný akord, v nejreálnějši a nejnaléhavější přáni této doby, jehož splněním je podmíněno lidské štěstí: mír na zemi. Mír není pojem abstraktní, je obsažen ve všem, čím dnes žijeme. Je v něm všechno: spěch předvánočních chodců i spuštěni atomového ledoborce; ztichlá, noční Praha i uvedeni nové symfonie; silvestrovské veselí i strhující drama vědy a techniky dvacátého věku; křik novorozeněte, hlásícího příchod na tento svět t vášnivé spory o socialistické umění. To všechno je vznešený a majestátní klid mírové práce. „To všechno je mír. Takový je smysl toho slova."c Dokud však budou lidé vymýšlet smrtonosné zbraně na vyhlazení Udí, dokud se budou pařížské konfermee usnášet noy-zřizováni základen pro raketové střety, dokud nebudou zastaveny pokusy s atomovými zbraněmi a zakázána jejich výroba a použiti, je mir ohrožen. Změnil se letopočet v kalendáři, jsme opět bohatší o nové prožitky a zkušenosti. Uplynulý rok vykonal mnoho na obranu toho, čemu říkáme lidské štěstí. Byl rokem sovětských umělých družic, byl rokem Manifestu míru. Dal pevný základ roku následujícímu. A právě Manifest míru není a nemůže být jen záležitostí uplynulých dní, zůstává nanejvýš současným programem roku, do něhož vstupujeme. Proto jsem tu připomněl slova Konstantina Biebla. J. Kadlec Dnes v čísle: F. Kahuda ke dvěma novým zákonům o umělecké činnosti — Kulturní a umělecká rada na obranu naší architektury — Dvakrát interview: Co je to UNESCO, beseda s Tadeuszem Róžewiczem — Pokrokové tendence v americkém filmu — Reportáž: případ vynálezce — Póznáink}^ recense, glosy, fejetony DÍLO SOCIALISMU, má-lt být právo velkých revolučních thesi, musí být konáno s vroucím pocitem sounáležitosti s kolektivní prací a z nevyvratitelné víry v nesporné vítězství věci dělnické třídy. Tak alespoň nás učil Vladimír Iljič a tak také už byla uskutečněna vskutku převratná díla. U nás i v celém světě socialismu. O toto ■nadšen,! a o tuto víru nelze líci-, tovar. '' 'V Po XX. sjezdu je další výmluvou rady kulturních pracovníků, že jim chybí marxisticko-leninská estetika. K tomu za prvé: žádná estetika skutečně marxisticko-leninská nebude receptem, jak to dělat. Nebude novým dogmatem, na které se bude přisahat jako na bibli pod trestem věčného zavrženi. A za druhé: nenalézám k marxisticko-leninské estetice jiný podklad než v marxismu-leninismu. Celá chyba, proč může docházet k volání po estetice, tkví asi v tom, že ještě nejsme dobrými marxisty-leninci, nebo že jimi nejsme alespoň tak dobrými, abychom neměli potíže s aplikací marxismu-leninismu na kulturní frontě. „Méně politického humbuku,“ psal Lenin, „vice pozornosti k nejprostšim, leč živým faktům budování komunismu, vzatým ze života a životem ověřených. — Toto heslo musíme ustavičně opakovat my všichni, naši publicisté, agitátoři, propagátoři, organisátoři a tak dále." A dále píše: „Diktatura proletariátu ... néni jen násil! na vykořisťovatelích, ba není ani hlavně násilí. Hospodářským základem tohoto revolučního násilí, zárukou jeho životaschopnosti a zdaru je, že proletariát představuje a uskutečňuje vyšší typ společenské organisace práce než kapitalismus. V tom je jádro věci. V tom je zdroj síly a záruka neodvratného úplného vítězství komunismu.“ Tak psal Lenin již v roce 1919, a dnes, po zkušenostech čtyřiceti let, se ještě několika nedovtipným nedostává msfítek, ze kterých lze bezpečně vycházet k tvorbě současných del ,Jedni se bojienadSení. ^ká je ,':o bolest! Který morbidní jedovatý had to zalehl jejich \srdce: Čeho se bojí? FTázovitosti? Copak není větší frázovitosti nad to, psát „nenadšeně“ o věcech, které už dávno nikoho jiného netrápi než sentimentálního lyrika? Copak je frázovitosti jen opěvování dnešního člověka v jeho boji o uskutečnění světa, ve kterém h už ani nemohlo být těch, kteři by se báli nadšeni? Jiní se bojí, aby byli v linii. Další se bojí, aby neztratili zajímavost a originalitu. Jedněm více než druhým chybí dostatečné poznání, že svět se do základů mění a že ti, kdo ho mění, nejsou ani estetikové, ani krasoduši, nýbrž dělníci, rolníci a vůbec pracující a s pokrokem nesmlouvající lidé. My přece nepbtřebujeme zvláštní marxisticko-leninskou estetiku k tomu, abychom mohli pohodlně tvořit podle nějakých předem stanovených kánonů, které by nebyly riskantní, při nichž bychom ušetřili své zdraví a bez zvláštní námahy, bez risika mohli za to materiájně užfvat vymožeností revoluce. Máme to potíže! A všecky ntůžeme shrnout pod jeden, sice nepříjemný, ale výstižný termín: maloměšťáctví. Jak by se jinak pracovalo, kdyby byl na každý tvůrčí krok recept. A zajímavé, že právě ti, kteří před XX. sjezdem nejvíce žehrali na linii, teď „pevnou linii postrádají“. „Dříve nás honili, teď si ná3 nikdo nevšimne, abychom všechno dělali sami!“ Tak usuzují a myslí to upřímně. Kdyby se byli poučili z výsledků diskuse XX. sjezdu, kdyby se byli zamyslili nad thesemi červnového zasedání ÜV KSC, museli si vědět rady. Ona ále pro měšťáka vlastní odpovědnost je velice těžká. O co je pro něho pohodlnější svalovat odpovědnost na tak zvaná vyšší místa. Říká se: ..Jsem přesně v linii. Co se mi může stát? Takový budu až do té doby, dokud — vyšší místa nenalinýrují novou linii. Dnes jde tohleto sociální thema, tak s chutí do toho jako na pohyblivém pásu. Zítra už to v linii nebude, zítra — pokvetou všechny květy — tak půjde zas něco jiného. Co škodí, že jsem svým odezdikezdismem otrávil kde koho a podstatně zdržoval zdravý rozvoj kulturních hodnot? Já to nebyl. To si měli rozmyslet ti na vyšších místech.,“ Ach, ten ubohý socialistický realismus! Co ten už všechno nevytrpěl. A nejen od těch, co ho zvnlgarisovali, ale i od parnasistů. Jakýpak socialistický realiáníus ? To je pochybený termín. Surrealismus, to bylo něco jiného! Nebo magický realismus či nový realismus. To lépe elfutná. To alespoň něco naznačuje, něco mnohem vznešenějšího než ten přízemní a nijak nepovznášející socialismus. A co je tedy u toho otřepaného socialistického realismu tak protivné? Vždyť každý jeho odpůrce po domácnostech nebo za dveřmi redakcí vám na otázku: „Jak se konkrétně podílíte při výstavbě socialismu,“ bez rozpaků odpoví: „Dovolte, to je hloupá otázka, svým dilem přece!“ Podstata věci tedy neni v tom, že se nechce účastnit aktivně budováni socialismu. Podstata je v tom, že termín socialistický realismus asi nedostatečně označuje to. co takový umělec pokládá za své dilo. Jp to tak, nebo neni? Došli jsme po boku dělného boje za socialismus až tak daleko, že se zdráháme označit své dilo termínem, který vystihuje naši tvorbu jako realistickou, a protože v epoše socialistického budování, tak jako socialistickorealistiekou? Jestliže ano, pak usilovně hledejme označeni, které by lépe vystihovalo to, co děláme. Jestliže ne, pak nešvindlujme. Naší tvůrčí inteligenci, a nejenom mladé, hrozí bacil apolitičnosti. Netvrdím, že hrozí nákaza i talentům. Umělci, jimž říkáme talent, jsou již svou přirozenou podstatou politickými fenomény, jinak by talenty nebyli. Ale celá tvůrčí fronta, se bohužel neskládá jen z nich, její složení je tak různorodé, kolik lidi zahrnuje. Nemůžeme si stěžovat na neschopnost naší tvůrčí fronty. Naopak. Je jistě více schopných než těch. kteři jén Dekuiičeni na str. 3 C A S S O : Kresba pro Humanité-Dimanclte VOJTĚCH SEDLAČEK: ZIMA. kresba, 1957 f