Kultura, 1958 (II/27-52)
1958-07-03 / No. 27
Dokončení ze str. 1. , Psát pro heíre přitom nemusí být jen cíl komerční, ale i umělecký... A ještě něco — koprodukce, ty také patří-do oblasti vašeho zájmu? Ano, při koprodukci ae sjednávají dvě smlouvy, první o výrobě mezi zahraničním partnerem a Studiem hraných filmů a druhá 0 distribuci 8 Čs. filmexportem. Dnes jsme již vyjednávání koprodukci postavili na pevnější základy a odstranili improvizovano3t, která se udržovala, dokud se koprodukce sjednávaly bez společného hlediska. Jaký mám názor na koprodukce? — Zatímco se nám vydařila řada koprodukci s našimi spřátelenými kinematografiemi (SSSR, Bulharsko, NDR atd.), jsou koprodukce se západními výrobci svízelnější. Před dvěma lety za mého pobytu v zahraničí se mi jevily jako jediná možnost, jak prorazit na Západě, ve Francii, v Německu a v Itálii do široké sítě kin. Náš hraný film je tam málo známý, naše řeč je cizincům vzdálené, a proto se producent obává dát do distribuční sítě jenom česky mluvený film. Usilujeme nejen o krytí dovozu vývozem, ale chceme jít dál, přinášet státu devizy a provádět tak nejúčinnějším kulturním prostředkem nejlepší propagaci našeho socialistického dneška. To není maličkost, uvědomime-li si, že předválečné Československo vydávalo ročně desítky milionů dolarů za dovoz filmů. Koprodukce, které jsou novou formou mezinárodní filmové spolupráce, znamenají pronásvsoučaspé době, pokud jde o proniknutí našich filmů do distribuce v zemích s jiným společenským zřízením, jistou zámku k jejich uvedení. Rozmlouval Jar. Boček Kresba Jar. ľapouika FILM • Po úspěchu v Bruselu přichází nyní na plátna našich kin Zemanův „Vynález zkázy“, dílo výjimečné svou výtvarností, vkusem, vtipem i silou humanistické protivdlečné myšlenky. Fantazie se tu snoubí s pracností, silná myšlenka se sugestivním novátorským výrazem. Zároveň je uváděn německo-francouzský film „Dobrodružství Tilla Uletispiegelav režii Gérard a Philipa, který je také představitelem hlavni role. Philipe zde zřejmě poněkud přecenil své síly, ukazuje se, že nejen není režijním duchem, ale že i jeho herectví bez režijního vedení je poněkud rozpačité. Výjimečné krásné národní dílo Charlesa de Cos- a tera, epos lidového odboje, zasluhovalo si lepšího, silnějšího zpracování ve filmu, nežli se mu dostalo od Philipa. Mexický film „Torero“, který námětově těží ze života slavného toreadora, jenž každý týden „zápasí proti trojímu nepříteli: býku, obecenstvu a vlastnímu strachu“ je záležitostí umělecky poněkud okrajovou, jen milovnici „podívané pro silné nervy“ zde naleznou program jim blízký. Sovětský film „Poslední potlesk“, natočený podle povídky D. G. Grigoroviče odehrávající se v cirkusovém prostředí, patří ke slabším sovětským filmům poslední doby. O dvou našich nových filmech, „Kasaři“ a „Poctivý zlodějte přinášíme v dnešním čísle zvláštní recenze. HUDBA • Krásné prostředí litomyšlského zámku přiláká ve dnech 4. až 6. července jistě mnoho nadšených posluchačů Smetanovy hudby z blízkého i dalekého okolí na každoroční festival Smetanova Litomyšl. Vedle Hubičky a tradičního Dalibora, v provedení Bratislavské opery, představí se ochotnické soubory Pardubického kraje na Krajské slavnosti písní a tanců. Z mnoha koncertů AMU byl pozoruhodný svou příkladnou dramaturgií večer melodramů. V citlivém podání (D. Marková — recitace, P. Charvát — klavír a Kv. Koníčková — zpěv) byla provedena malá přehlídka českého melodramatu pofibichovské tvorby. Na třech krásně navštívených absolventských koncertech ve Smetanově síni za spoluúčinkovánf Symfonického orchestru Čs. rozhlasu s J. Hrnčířem, Českého pěveckého sboru, PSPU a sboru ministerstva vnitra, vynikaly výkony klavíristy A. Bílka a D. Prokopové i F. Pospíšila. V. Jírovec se uvedl v náročném II. koncertu pro violoncello P. Hindemitha. Jako nadaní dirigenti (v práci se sborem a capella* i. ye.velké kantátové formě) se představili M. Košler a VI. Ševčík. LITERATURA • Před dovolenou ještě pravděpodobně navštívíte knižní obchod, abyste si zajistili dobrou četbu do vlaku a pro případ špatného počasí, které se zatím letos připomíná více než pěkné. Z novinek posledních týdnů vám doporučujeme: novou básnickou sbírku Jiřího. Taufra „Letopis“ (verše 1938—1957 — ČS.), nové vydání „Vzpomínek na Lenina“ od N. K. Krupské a obšírný svazek „Vzpomínek na K. Marxe a B. Engelse“ (obě SNPL), po dlouhé době opět souborné vydáni fjBásni“ O. Březiny (ČS. — ed. Odkaz), nový svazek Spisů Julia Fučíka „Pokolení před Petrem“ (obsahuje vedle románového fragmentu stati, články a pozůstalost z let 1938 až 19&, (vyd. SNPL), V. Těndrjakova „Tuhý uzel“ (NV) a tři krásně vydaná díla klasická: Dantovu ,,Božskou komedii“ (s il. S. Botticelliho vydalo SNKLHU), Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“ (NV) a Stendhalův román „Červený a černý“, jímž Knihovna klasiků zahajuje vydávání Stendhalových spisů. Ve Slovenské knihovně SNKLHU je slovenský literární realismus reprezentován dalším dílem, knihou povídek národní umělkyně Timravy, vlastním jménem Boženy Slančlkové (1867 až 1951). Knížka je nazvána podle jedné z povídek — Zkušenost. Po jejím přečteni si především uvědomíme, že v dané situaci na Slovensku muselo působit stále ještě jako novum to, že realizátorkou snah společensky často krajně choulostivých — byla žena. V deseti povídkách, chronologicky seřazených od 90. let minulého století až do 30. let století našeho, poznáváyne, která společenská prostředí ji přitahovala, Tak hned první črta nás vede do malého města, kde se zájmy dospívajících dívek točí kolem otázky „koho si vzít?“ Tyto „starosti“ zachytila Timrava deníkovou formou. Ironizující spodní tón dodává však črtě charakteru, který je v přímém protikladu k sentimentálním dívčím zápisníkům. .1 v ostatních povídkách z maloměsta zaznívá stále intenzivněji tento tón. Kromě toho je z nich patrná Timravina snaha odlišit kladnou hrdinku — často s autobiografickými rysy — od konvenčního společenského průměru. Výbor z Timraviny prózy přesvědčí čtenáře také o jejím přímo studijním zájmu o tehdejší venkov. Je tu zachycena spisovatelčina cesta od portrétů jednotlivých postav (např. cestáře Karmana) k úkolům složitějším, kdy se před jejím zrakem vesnice společensky rozpadá, Pohled, do Timraviny: povídkové tvorby nás všude přesvědčuje o tom, že tato autorka umělecky vytříbenou formou vykonala veliké dílo společenské. Vf TVARNICTVl • Koncem týdne měli Pražané alespoň nakrátko příležitost zhlédnout expozici,: která je v této chvíli snad už zase na cestě do Sovětského svazu, protože se jí naši architekti účastní členské výstavy, která bude v druhé polovině instalována v Moskvě k zasedání V. kongresů Mezinárodní unie architektů. Naše expozice odpovídá na příkladech pěti vybraných měst na hlavní téma kongresového jednání ..Výstavba a přestavba měst 1945—1957" a ukazuje ve zkratce řešení typických problémů, s nimiž se naše architektura v tomto směru setkává. Pečlivě připravená výstavka nás bude v Moskvě jistě dobře reprezentovat. Dne 26. června zemřel ve věku pouhých 38 let malíř a grafik Pavel Šimon, člen SČUG Hollar, syn F. T. Šimona, jednoho ze zakladatelů naší novodobé grafiky. Žák svého otce a později VI. Pukla na pražské Akademii věnoval se hlavně grafické tvorbě, jejíž podobu obohatil o nejednu výraznou stránku svého talentu, v němž se lyrismus spojoval se syntetickým smyslem epického zaměření. Vedle mnoha volných grafických cyklů, v nichž např. vyslovil své básnivé okouzlení Prahou a jejími uměleckými památkami, pracoval také intenzivně jako knižní ilustrátor. Známý je jeho doprovod k nevele A. France ..Zločin Silvestra BonnarďáC, kresby k Dickensovu ..Oliweru Twistovi", ke Stendhalovi (,,Červený a černý") a především obsáhlé ilustrační řady k výborům z díla H. Malířové a P. Jilemnického. V Pavlu Šimonovi ztratilo naše současné grafické umění jednoho z předr nich pěstitelů její dlouhé tradice po-, čtivé výtvarné práce, povyšované osobitostí Šimonova nadání do oblasti ryze tvůrčí. Galerie umění v Karlových Varech uspořádala k nedožitým 95. narozeninám národního umělce Ludvíka Kuby přehlednou výstavu jeho malířského díla. na níž jsou zastoupena díla od nejstaršího období až k posledním pracím z roku 1954. Výstava potrvá po dobu letních měsíců a karlovarským návštěvníkům se tak dostává možnosti zhlédnout v uceleném výboru životní dílo jednoho z nejvýznačnějších našich novodobých malířů. Ani v Praze však výtvarný ruch přes obvyklé prázdniny neutuchá, jak o tom svědčí dvě nově zahájené výstavy. V Nové síni ve Voršilské ulici předvedl Jan Kodét kolekci svých plastik a sochařských kreseb a Galerie Fronta, věrna svým komorním výstavkám, instalovala kresby mladého malíře Jaroslava Hořánka z let 1957 až 1958. DIVADLO • V posledním týdnu před uzavřením sezóny zaznamenáváme ještě šest premiér. Dvě .z toho jsou novinky: v Státním divadle v Brně režíroval pohostinsky M. Fotez renesanční komedii neznámého dubrovnického autora „Gašpar Kasička“ a Ostrava uvedla hru maďarského klasika G. Csiky „Bubliny“. Ze Shakespeara se objevily v Karlových Varech ,,Veselé windsorské paničky“ a v Mladé Boleslavi „Zkrocení zlé ženy“, Opava nastudovala „Benátskou vdovičku“ C. Goldoniho. Protože málokdy v tomto přehledu chyběla Kohoutova „Taková láska“, končíme jí i tentokráte: inscenovala ji Plzeň. ROZHLAS A TELEVIZE • Rozhlasový program přinesl v minulém týdnu na závěr sezóny nedělních divadelních večerů významné nastudování Shakespearovy tragedie Hamlet. M. Macháček, který tragedii upravil pro rozhlas, i Josef Bezdíček, který její nastudování režíroval, ppdtrhli v Hamletovi jeho váhavý, nedůsledný zápas proti životnímu temnu; ladili vše tak, aby jeho váhavost promlouvala i k dnešku — že za nerozhodnost v boji proti zlu se splácí příliš draze. Uvedení Hamleta bylo důstojným ukončením sezóny nedělních divadelních večerů. Ve večerním rozhlasovém koncertu Eměnské státní filharmonie (řídil O. Trhlik) byl mj. poprvé proveden pětidílný Koncert pro orchestr mladého Pavla Blatného, žáka Tli. Schaefra. Je to dílo průbojných aspirací, ačkoliv technická vynalézavost není v něm vždy vyvážena melodickou invencí, což oslabuje jeho celkový účinek. V cyklu Hudba XX. století byl věnován samostatný pořad P. Hindemithovi (II. koncert pro klavír a orchestr, sonáta Es dur pro housle a klavír a Harmonie sfér.) V televizním týdnu jsme postrádali pořad vysloveně zábavný, ať estrádu či kabaret — však pro prázdninové měsíce se nám těchto pořadů slibuje v počtu hojnějším. Pořad ze Strážnických slavností, první přenos svého druhu, v sobotu pro špatrié počasí odpadl, nedělní vysílání však přesvědčilo, že naši televizní pračovníci zvládnou i takovéto technicky jiáročné úkoly. Nakonec zaznamenejme z minulého týdne ještě dvě inscenace: Kováříkovu dramatizaci Řezáčova Poplachu v Kovářské uličce, která sice vynikala výtečným řešením prostoru televizního studia, jako celek však působila nepříznivě pro pomalé tempo. V nedělním uvedení Puškinova Kamenného hosta režisér, výtvarník, kameramani i herci připravili dobrou podívanou, i když v mnohém poplatnou divadlu. LIDOVÁ TVOŘIVOST • Potřebným a užitečným počinem byl odborný seminář s mezinárodní účastí o otázkách práce souborů lidových písní a tanců, který se konal 30. června a 1. července v Gottwaldově. Kolektivní referát 8s. Rejškové, Laudové a Bonuše uvedl však na pořad tolik otázek, že se diskuse roztříštila na řadu často spolu nesouvisících příspěvků. Je to konečně přirozené. Ty otázky tu jsou, dlouho zůstávaly bez odpovědi a není možno se jim nyní vyhýbat. Nejnaléhavější z nich je zřejmě otázka, jak mohou tyto soubory svými prostředky, tedy folklórními prostředky, reagovat na naši dnešní socialistickou skutečnost. Pravda, seminář tyto otázky nezodpověděl, jen napověděl, ale přece si myslíme, že se podařil. Je ale třeba v diskusích pokračovat, třebas na podobných seminářích a konferencích. Jen by se příště mělo téma ještě zúžit a zkonkrétnit. DHana □ nasEEB V červenci hostuje v Československu před odjezdem do Spojených států Gcuzínský státní soubor národních tanců Za prvé proto, Ze jsem ho přeložil — za rofc* dva měsíce, devět dní, sedmnáct hodin a dvě minuty — pro více než 25 000 koupěchtivých rumunských čtenářů, kteří knihu rozebrali, za jediný týden, a pro několik dalších desetitisíců, kteří čekají na další vydání. Za druhé proto, že mi hrozí, že ztratím svou osobitost. V tomto ohledu se začaly projevovat povážlivé příznaky již v době, kdy jsem překládal první díl. Zavolal si mě ředitel nakladatelství — měl jsem těžkou vinu na zpoždění —r aby mě požádal o urychlení práce. Když mě spatřil, zvolal se zřejmou výčitkou v hlase: „Aha! Tak vy jste ten pan Grošů? !“ ,Já myslím,“ odpověděl jsem, „že jim musím bejt, poněvadž i můj tatínek byl Grosu a maminka paní Grošová, Já jim nemohu t udělat takovou hanbu, abych zapíral svoje jméno.“ Mluvil jsem jako Švejk. Když jsem si to uvědomil, zbledl jsem, polkl další slova a ponořil se do hlubokého mlčení. Ale řediteli, který se už zase tvářil laskavě, pohrával na rtech úsměv. Zalistoval v mé smlouvě, která-*hrožilo stát se brzy historickým dokumentem z pradávných dob, a dodal: „Vy to pěkně vedete, jen co je pravda. Máte už na svědomí spoustu termínů!“ „Já mám toho vždycky mnoho JEAN GROSU (BUKUREŠŤ) na svědomí,“ řekl jsem, usmívaje se ještě laskavěji než ředitel a prohlížeje si police za ním., plné svazků právě vyšlých knih; „já mám toho, může bejt, ještě víc na svědomí, než ráče jí mít voni, soudruhu řediteli.“ Nemá smysl pokračovat v Učení rozhovoru, který se stal po všech stránkách trapný, ale musím vám povědět, že od té doby se mi říká Jan Švejk. Je to, chcete-li, velice zábavné — do jisté míry — ale časem mi to začalo jít na nervy. Přátelé mě zdravili na ulici asi takhle: Ahoj, Švejku! Nazdar, Švejku! Tě bůh, Švejku!, nebo Drahoušku, to je můj přítel Jan Švejk. Jan Švejk! Hrozné! Josef Švejk — to je skvostné, Jan Grosu — to je nádherné! Jan Švejk — to je katastrofa. A zdá se, že už mi tohle katastrofální jméno zůstane. Ale to by konečně ještě všechno ušlo. Pracoval jsem do roztrhání, Stále více jsem se převtěloval do hrdiny (pokud to vůbec ještě bylo nutné) a připravoval jsem tak našim čtenářům Švejka co nejautentičtějšího. Bylo to krásné a mohlo tak být až na věky věků v, kdyby .. . Tak tohle „kdyby“ mě přinutilo, říci vám konečně, proč bych už Švejka nepřekládal. Román vyšel, byl rozebrán, byly rozebrány i výtisky, na které jsem měl právo jako překladatel, byly rozebrány i ty, které jsem zakoupil, abych vyhověl tolika žádostem a zmizel i jediný výtisk to kterém jsem se usnesl, že se ho nikdo nesmi ani dotknout) — zkrátka — byl jsem šťasten, že Švejk — kterému jsem všechno odpustil -— byl tak vítězoslavně přijat rumunskými čtenáři. Když tu jednoho dne přišla ke mně návštěva. Ale jaká návštěva! Třicet sedm lidí! Třicet sedm mých přátel a poradců, lidi nejrůznějšlch povolání a zaměření, kteU mi pomáhali svou radou a znalostmi při překládání knihy. Hleděl jsem na ně celý vyděšený tjak se dívali, Bože můj!), pak jsem vybral ze všech sousedních bytů židle (přesně třicet sedm, právě kolik bylo potřeba, jen jedna — pro mne — chyběla, protože už nikde žádná nebyla) a tak — jako jediný stojící — jsem se octl před nimi jako obžalovaný. Kdosi spustil dlouhou litanii, v niž vzpomněl mých nejrůznějšlch zločinů, velezradou přátelství počínaje a naprostým nedostatkem vděku k těm, kteří mi pomáhali a jimž jsem jako vrchol nevděčnosti — nedaroval ani jediný výtisk, konče. Pokoušel jsem se vykoktat něco jako omluvu, ale kdosi mi vrazil jednu pod žebra a postrčil mě před židli, na níž seděl jeden známý a stihal mě krutými pohledy. Tehdy jsem zděšeně zvolal: „Odpuštění žádám vespolek, přátelé!“ Ale ten známý, s krutostí, jež prozrazovala krvežíznivost, mi odsekl: „Nepřetvařuj se, že jsi takový blb!" „Já se nepřetvařuju,“ odpověděl jsem přesvědčivě a dojatě, „já jsem byl úředně uznán za blba zvláštni komisi kritiků. Já jsem úřední blbec . . Takovouto sebekritiku jsem dosud neudělal a jestliže jsem při překládání v něčem Švejka zradil •— Švejk se dokonale pomstil. Od té doby čekám netrpělivě na druhé vydáni, abych uchlácholil své přátele, ale pokud jde o překládání, už bych Švejka nepřekládal. Je totiž nakažlivý. Preložila Marie Tatarovi kultura 1958/2 KRÁDEŽ NA VÝSTAVĚ ,JVemohu chodit výstavou národního umělce Antonína Procházky a Linky Procházkové na Slovanském ostrově s objektivitou nestranného pozorovatele,“ ptal Jaromír Pečírka 22. května v Kultuře. Těch, kteří procházeli výstavou s pocity osobně zaujatými, bylo více, i když příčiny jejich zaujetí nebyly uměleckého rázu jako u profesora Pečirky. Na výstavu přišli také dva mladíci, kteří se na pohled nikterak nelišili od ostatních, zapsali se do návštěvní knihy a opět odešli. Zdálo by se,, že našli ve - výstavě zvláštní zalíbeni, protože přišli několikrát a v sobotu večer lý. června naposled. V době, kdy ostatní opozdilí návštěvníci opouštěli výstavní budovu na Slovanském ostrově, dva, jak by se zdálo,. zájemci o uměni, se ztratili v jedné z malých komůrek staré budovy. Pak ještě vrátný prošel sály a ve dveřích zarachotil klíč. Oba návštěvníci zamířili ke vchodu. Zamčeno. Vrátili se do výstavní sině. Začli zpívat, dupat, křičet a nakonec si přehráli na klavír několik šlágrů. Nikdo však nepřišel. Teď bylo bezpečno. Kdyby je do této chvíle někdo uslyšel, měli by alibi: byli jsme náhodou zavřeni a hlukem jsme chtěli někoho přivolat. Ale silnými zdmi nepronikl ani křik, ani zpěv, ani hra klavíru. Žiletky měli připraveny. Práce trvala tři hodiny. Pak již stačilo jen otevřít okno a odejít do noci. (Stejně, jako to bývá v hloupých detektivních románech.) Nedělní ráno nebylo pro pořadatele výstavy zrovna příjemné. Tam, kde ještě včera visela nejlepší plátna obou autorů, dnes zůstaly jen prázdné rámy. Jedinou věcí se mohli utěšovat: byli svědky největší krádeže v dějinách českého výstavnictví a jedné z největší poslední doby vůbec. Ovšem takovéhle utěšování má problematickou hodnotu. Pracovníci bezpečnosti nalezli po prozkoumání případu pouze dvě vodítka, která naznačovala směr pátrání. Za prvé: ukradené obrazy byly vybrány s neobyčejnou zasvěceností, reprezentovaly vrcholy jednotlivých etap tvorby Antonína Procházky a krádeží byla postižena dvě vrcholná díla Linky Procházkové. Za druhé: na terase, kde se pravděpodobně pachatel ukryl, byla nalezena studentská vstupenka na výstavu s datem lý. června. Kompletní průřez Procházkovým dilem a vstupenka naznačovaly a do jisté míry vymezily okruh, v němž bylo možno hledat pachatele. Výsledek: v odpoledních hodinách 1. července byli oba pachatelé dopadeni, obrazy nalezeny ve sklepě domu jednoho z nich a včera 2. července vráceny Svazu výtvarných umělců. Dne 2. července sešli se v pracovně náměstka ministra vnitra soudruha Kotála zasloužilá uměl kyně malířka Linka Procházková, nositelka Řádu práce, funkcionáři předsednictva Svazu čs. výtvarných umělců, jeho místopředseda arch. Vaněk, tajemník dr. Černý, dr. Václav Formánek, aby před zástupci našeho kulturního tisku přejali od Hlavní správy veřejné bezpečnosti v Praze odcizená díla. S napětím a radostnou dychtivostí byl před zraky přítomných rozbalován velký svazek, obsahující neocenitelné hodnoty našeho uměleckého dědictví. Neocenitehié už proto, že tvůrce 15 odcizených obrazů, národní umělec Ant. Procházka zemřel již v roce 19ý5 a jeho manželka Linka Procházková nemůže již ve své tvůrčí práci pokračovat. Pravda, i v minulých letech došlo u nás k pokusům více či méně úspěšným uloupit umělecké dílo národu, jemuž patři. Naposledy asi před třemi lety byly odcizeny čtyři obrazy v kroměřížské galerii a jen tři z toho nalezeny a. vráceny. V takovém rozsahu však a s tak odborným pohledem na výběr — z hlediska sledování tvůrčího vývoje umělce — tomu dosud nebylo. Podle názorů odborníků je v naší zemi málo takových znalců Procházkova díla, aby výběr průřezu jeho tvorby provedli s tak vysokou zasvěceností. Pravda — provedení vlastní krádeže pomoci žiletky nelze ovšem nazvat jinak než vandalstvím. Srolování např. enkaustiky má bohužel také své trpké následky v poškozeni, které napravit bude nyní odpovědným úkolem našich předních restaurátorů. Naše bezpečnost zasáhla skutečně v hodině dvanácté. Za to jí patři vřelý dik celé naší kulturní veřejnosti, boč-j-per HUDBA V TELEVIZI Při televizním přenosu závěrečného koncertu Pražského iara si mnozí diváci s lítostí nad promarněnou příležitostí znovu ověřili, že televize se většinou spokojuje s úlohou doručovatele a nikoliv spolutvůrce kulturních hodnot. A přece je v jejích možnostech, i když je nutno chápat nedostatek zkušenosti i technické obtíže, vytvořit si vlastní mluvu, která by dokázala akustické i vizuální dojmy citlivě umocnit a nadto i určitým způsobem zformovat. Zatím se to nedaří a výsledek na obrazovce je více či méně zdařilým reportážním filmem a ne svébytným uměleckým dílem. Kamera registruje to, co se děje na povrchu věcí a nepostihuje to, co je vnitřním obsahem. Není to realistické tlumočení, ale naturalistický popis. Divák u televizoru je a vždy bude ochuzen o pocit životnosti, o bezprostřední vliv živého prostředí, o možnost zaměřit svoji pozornost na detail, který zajímá především jeho. Naproti tomu má však možnost proniknout i za rámec dění, pokud je tam ovšem veden, vychutnat nejjemnější podrobnost i býti současně na několika místech dějiště. Při Beethovenově Deváté jsme viděli i slyšeli účinkující. Bohužel nic víc. Sledovali isme pouze reprodukovanou hudbu, provázenou pohybujícími se světelnými obrazy. Do našich příbytků neproniklo nic ze slavnostní nálady a vzrušeni koncertní síně. Nic z radostnosti života, za niž tato symfonie zápasí a o niž zpívá. Jen o málo víc toho, co může poskytnout rozhlas. Neboť i v koncertní síni mnohý návštěvník chvílemi přivírá oči, aby se lépe soustředil na poslech. Podmínkou, bez niž je každá práce s kamerou jen spoléháním na okamžitý nápad a zkouškou pohotovosti improvizace, je předem připravený scénář. U symfonické hudby je úloha tvůrce scénáře usnadněna, neboť v jistém smyslu je takovým scénářem již partitura. U Beethovenovy Deváté pak nehrozí žádná časová tíseň. Zakončuje Pražské jaro iiž tradičně a setkáme se s ní v televizi jisté příští jaro opět. Bude i za rok její přenos pouhou reportáži? Vlastimil Mráz