Kultura, 1960 (IV/1-26)
1960-01-07 / No. 1
TÝDENÍK PRO KULTURU A UMĚNÍ Jiří Šotola PROLOG Už zas, a kolikrát ještě, planeto teplá a plavá, všechno trvá a mění se, mění a trvá jak tráva, les, voda, ticho samý svist, šumot a pád, nad vodou v lese je studené sklo, už zas je listopad, prostor plný vlasových drátů, prostor elektrického ticha plný, tiše bzučící éteru vlny, člověk stojí a myslí, ztěžka sečítá, kolik má prstů a zubů a let, jak je dlouhý šmik nožem, jak krátký je vesmírem let, voda ho zrcadlí mezi dubový kmen, trosku zmáčené kytky, něžné šlápoty laní, pozdního hmyzu zimomřivé zbytky, nebe je bez konce, do šíra lesní rezavá louka, tajná září v křoví krovka zlatého brouka, tolik prostých rostlin, tolik kůry, tolik jehličí, já ti závidím, takový světe, nikdo tě ničím nezničí, já ti závidím, žel, že v tomto jediném bytí, vím, už nebudem dosyta všechno zříti a míti a býti, potok šumí, po proudu plynou třpyty i rmut i jeden jediný štíhlý bělostný prut, voní vzduch výšek, jako hrob tmavé vrbiny, za lesem benzín, v mé kapse dnešní noviny, lehký je lásky stesk, těžce se prázdnem rakety derou, hučí dráty natažené atmosférou, depeše, letadla s bombou, škrty a šmouhy a kruhy, bílý prut doplaval na splav, do plané planoucí duhy, kolikrát ještě, planeto, plode teplý a plavý, tvé nekonečné požáry šťávy a stožáry trávy, tvá vlhká’nesmrtelnost, když se po dešti smráká, tajné září v křoví křídlo zlatého ptáka, PÍŠEME KOK I960. Novoroční nálady už odezněly a my .žijeme první všední dny tohoto roku. O každém novem roku se, pravda, říká, že bude významný, neboť člověk ničím tak nežije jako nadějí; neboť člověk nemůže žít bez budoucnosti. Tenhle náš nový rok si opravdu zaslouží, abychom k němu upjali velké naděje. Bude to rok světodějných jednání, zahájených mírovou ofenzívou Sovětského svazu, bude to rok patnáctiletí svobodného, lidově demokratického státu Čechů a Slováků, bude to rok nemalých změn ve správě našeho veřejného života, bude to rok naplnění naší druhé pětiletky a připrav do pětiletky třetí, bude to rok mravenčí práce pro velké cíle. Hodně dřiny nás čeká na poli kulturní revoluce. Bez patosu — bude to velký, rozhodující rok! • I časopis Kultura si vpisuje do titulu rok 1960. To není jen výměna číslic, fit, běžet, letět s dobou, s časem, který žijeme, mluvit ústy dneška — tak chápeme posláni našeho časopisu v kulturní revoluci. Časopis zahajuje svůj čtvrtý ročník. Máme za to, že jsme si za ta léta našli místo v československé kulturní veřejnosti. A co víc: našli jsme svou tvář, svůj hlas. Našli jsme svůj okruh spolupracovníků a široký kruh čtenářů. • Chceme podle svých možnosti alespoň v stručných záběrech obsáhnout nejvýznamnější události a problémy ve všech oblastech našeho kulturního života. Budeme i nadále věnovat pozornost hmotné kultuře, vkusu a novému životnímu stylu, kultuře práce; stejně tak problémům kulturní politiky a problémům společenským. Chceme pohotověji než dosud reagovat na současnou uměleckou tvorbu, prosazovat její ideovost a stejně tak její kvalitu, pomáhat podle svých sil všem talentovaným projevům lidové tvořivosti. Nadále budeme zvát své čtenáře ke spolupráci — v anketách, besedách, v diskusích o tom, co se nám nelibí, co je v rozporu s dobou, co bychom chtěli mít krásné, soudobé, moderní. • Vstupujeme do roku, který bychom rádi nazvali v *jistém smyslu také wolkrovským a nezvalovským rokem. Oba básníci by se byli dožili šedesáti let. Přáli bychom si, aby nás v naší práci posiloval jejich odkaz. • Píšeme první rok šedesátých let dvacátého věku. Věku, který dějiny nazvou věkem vítězství socialismu a komunismu. Znít plně hlasem tohoto roku tohoto věku — o to bude usilovat ve své službě kulturní revoluci náš list. Zveme vás, všechny čtenáře a kulturní pracovníky, abyste nám pomáhali dělat Kulturu 1960. rk V LEDNU GKONCHI DO MÖSKVV, v únoru Chruščov do Džakarty, v březnu Chruščov do Paříže, v dubnu de Gaulle do Washingtonu, v květnu Chruščov, Eisenhower a Macmillan do Paříže, v červnu Eisenhower do Moskvy — diplomaticky Čedok na nejvyšší úrovni má plně obsazeno. • A my, všichni ostatní; kteří budeme o tom čist, poslouchat a doufat, co my? Nejlépe to řekl Italský dramatik Eduardo de Filippo v článku v moskevské Pravdě: „Nečekejme, až mír, po němž toužíme, přijde za námi do různých koutů světa — sami ho hledejme, hledejme všude, všemi prostředky, jež máme k dispozici: malíř na svém plátně, skladatel ve své hudbě, spisovatel v knihách. Nechť architekt projektuje, nechť zni klaviristova hudba, nechť každý pokračuje ve své obvyklé činnosti a ať přitom pamatuje na základni cil, na nutnost míru. Každý krok, třeba nejnepatrnější, může být užitečný pro mír. I hřebík lze zatloukat s myšlenkou na mír.“ sb já ti závidím, mladost vyprchá, ptám se po kloudném smyslu svého mozku, svých prstů, svých pěti vznětlivých smyslů, tady v kraji mých dědků, tady pod nebem východních Čech, jsou tu svraskalé houby, vřes a napitý mech, staré biskupské lesy, vesnice v žitě a v hrachu a v trní, Bílý Kůň, Dobrkov, Mentour, jména, jež před smrtí z paměti vyhrknou jako zrní, je to tam zlaté křídlo? či hrdlo z flakónu? a záleží na tom? svět se točí a děje, šperky, turbíny, atom, ptám se po smyslu, člověk mizí, člověk se vrací, prchne mladost, bude čas odevzdat práci, aspoň tenký barevný odlitek narychlo sňatý světu,. aspoň jednu horoucí větu, . nahoře ve vsi dva pomníky kotví v kořenech lípy, na jednom kamenná vdova, na druhém kamenná hvězda s pěti cípy, Majer Václav a Jan šli do Haliče a ještě tam jsou a nečekejte na ně, devět rudoarmejců leží tady na Budislavi a nemohou do Rjazaně, strašlivé křížem krážem chodidel a dálek, byli to lidé, nepřišli z válek, světe, není děsu, který by zmraziti moh rodidla žen, oči lidstva, touhu po štěstí, hořící stoh, tolfk rostlin, střech, myšlenek, těl, vím, už nebudu všechno, a já bych chtěl všechno, jíst růže, hladit rozlouplou hrobovou desku, dýchat dým, líbat jazyky praporů, líhat v lodici stesku, jenom ne zírat do dějin jako na cizí polité schody lhostejným bělmem Z vařené vody... NAKRESLIL ARNOŠT PADERLlK (Oryuek z delší básně j