Kultura, 1960 (IV/27-52)
1960-07-07 / No. 27
CHRUŠČOV OSOBNĚ Dokončení ze str. 1 Jejich peníze,“ řekl Chruščov v jednom vídeňském podniku. A když vtcekancléř, „pan soudruh Pittermann“, v jedné pozdravné řeči před lineckými ocelárenskými dělníky vychvaloval sociálně demokratickou politiku spolupráce s podnikatelskou stranou, mínil Chruščov: „Nebudu říkat, které strany jsem členem, ale socialista -nejsem. Prozradím vám jedno tajemství — nejsem ani ve vaší lidové straně. Abyste neřekli, že dělám propagandu, neřeknu vám, ve které straně jsem, ale mohu vám s jistotou říci, že je to nejlepší strana.“ Jako můra tlačí kriminální úředníky Chruščovovy opětované pokusy doplnit na vlastní pěst oficiální program a dostat se do přímého styku s Rakušany. Už první den unikl ve Vidni z hotelu a šel si prostě na procházku. Poslali za nim hned luxusní americkou limuzínu, vůz spolkového presidenta. Ale Chruščov auto ignoroval, zůstal tvrdošíjně na chodníku, vyměňoval si pozdravy, oslovoval lidi a prohlížel si výklady. V Linci opustil v ranních hodinách hned dvakrát proti předpisům hotel. Ke zděšeni tajných policistů, kteři ho sledovali, zabočil náhle do cukrárny, vypil tam kávu a ochotně se podepsal do knihy hostů, když se byl předtím žertem ujistil, že mu nepředložili k podpisu směnku. Pak navštívil prodejnu automobilů, pobavil se v jednom zasilatelství s dělníky a prohlédl si obchod s nábytkem. Jednu ženu, která ho na ulici oslovila, policisté málem porazili. Ale dala mu jen papírek a fotografii, Chruščov se na obojí v chůzi podíval, pak se impulzivně obrátil nazpět a starou paní objal a políbil. Byla to známá z dětství a na fotografii byla ona s mladým Chruščovem. Všechny tyhle drobnosti jsou politicky jistě nedůležité. Ale jsou důležité pro „muže z ulice“, který si nejdřív prohlédne člověka hájícího nějakou politiku. Je poctivý a otevřený? Má srdce na pravém místě? Teprve když dostanou uspokojivou odpověď na tyto otázky, začínají se lidé — zprvu jen někteří, později jich přibývá — zabývat vážně programem toho člo-, věka. A věty, jež pak slyší a čtou, pronikají hlouběji. Neboť za nimi vidí jeho tvář... MONOLOG 10*áMA kolem 0 /IT SPARTAKIÁDY Tribuny doboufily. Poslední potlesk, poslední zamávání tomu náhle smutnému písku prázdné cvičné plochy, jako by naráz zestárnul ten sivoilutý písek tolika, tolika chodidly udusaný, a člověku je strašně líto, íe už to skončilo, a ohlíží se po obrovitém, vylidííulícím se prostoru jak po jevišti, kde kulisáci bourají opuštěné obrazy. I.ldé se valí k branám a na rtech a v očích jim doznívají barvohry, které zvlnily dech statisíců; rozcházejí se veselým krokem, silnější než předtím, s pocitem a vědomím, co je to síla a co je to krása, právě to zažili a budou z toho dlouhou, dlouho žít. ■ obrovského novinářského, rozhlasového, televizního a také fotoreportérského zájmu o všech osm strahovských odpolední chtě nechtě přišly maličko zkrátka strahovské večery; myslím ty večery s velkým V, Večery družby. Kdo tam aspoň jednou od půl deváté do půlnoci v nočním hledišti poseděl, věru si na své přišel a domů se mu ani nechtělo. Slyšel kolem sebe mluvit rusky 1 francouzský, německy i polský, viděl velice dobře, vkusně, promyšleně a s fantazií zaranžovaný pořad, měnící se a rozestupující a přebíhající a do čtverců a do elips se formující skupiny zahraničních i našich gymnastů, kužely reflektorů je důmyslně vykrajovaly ze tmy. Mohl vidět temperamentní Maďary s jejich salty a skoky přes metací stůl, děvčata a chlapce z NDR i šestnáct dlouhých štíhlých Finek s jejich zvláštní, jakoby zádumčivou, prostou a ladnou gymnastikou, mohl vidět efektní, pestré vystoupení sovětských gymnastů a gymnastek na bradlech, na kladinách, s akrobatickými prostnými i s fantastickými sériemi přemetů a salt, mohl vidět překrásná, stylově čistá vystoupení naších vysokoškolaček...; mohl vidět cosi, co se skoro podobalo tělocvikářské laboratoři, veřejné zkoušce nových, smělých nápadů a experimentů, i cosi, co se hodně podobalo důkazu, že na cvičební ploše lze vytvářet dílo, jež má mnoho nesporných prvků umělecké tvorby; a mohl vidět i ten strhující závěrečný obraz, kdy se po celé prostoře onoho menšího strahovského stadiónu roztancovaly tisíce mladých, štíhlých, veselých lidí, kolem po dráze uháněli běžci se zapálenými pochodněmi, bylo k půlnoci, dokola zářila světla, rozsvícená Praha, žárovky, reflektory, neón, prapory a stožáry, letní noční nebe, mír a krásný kulatý svět. š Potloukali jsme se spolu ještě hodnou chvíli v lidském mraveništi kolem stadiónu, jako bychom se nemohli dost opojit tou úchvatnou atmosférou. . „Podívej, nakonec je tu málo těch papírů, papírků, pohárků, no prostě těch odpadků, co se tu povaluje, na tolik lidí je to přece málo, nemyslíš?" řekla. „Vůbec se mi zdá, že celé to prostředí tady je ohromné, takové, řekla bych estetické, takové, co lidi vychovává ke vkusu. Rozhodně už tím je tahle spartakiáda lepší, modernější, než ta první tím, že je tu všechno jednodušší, bez parád, věžiček a přízdob jako na dortu od starého cukráře, a jako by tu bylo tím víc vzduchu, volněji... no prostě děláme pokroky a na lidi to působí. Vezmi si jen tyhle prodejní stánky, jednoduché a tím lákavější. Nebo tamhlety menší s prolamovanou pruhovanou celtovou stříškou, nejsou vtipné? A v každém kiosku vkusné dekorační textilie, myslíš, že si toho lidé nevšimnou? Určitě! to je neznáš. A co sochy, co říkáš? jen kdyby jich tu bylo ještě víc, celé aleje plastik, že už by se toho lidi ani nevšimli? Záleželo by, jak a kam by je rozmístili — do prostoru. Prosím tě, viděl jsi už ty pavilóny? Výstavní, myslím Samy o sobě jsou senzační, jenom sklo na železné konstrukcí, to je ono. jenže se mi zdá, že tam mohli vybrat ještě lepší obrazu, tohle přece není poslední výkvět našeho umění, ale lidem se to jistě líbí, co jich tam pořád okukuje! Vcelku, myslím, malíři a sochaři pokulhávají za novou architekturou a hlavně za průmyslovými výtvarníky, že ne? Třeba za takovou architekturou a průmyslovým výtvarnictvím, jako je na výstavě Československo 1960 v Parku julia Fučíka, nebo jako jsou některé nové pražské obchody. Nezdá se ti ten náš obligátní výtvarný kumšt proti tomu . starý? Hele, vstupní brána z Královky, ty pylóny zase tak jednoduché, štíhlé, bílé, vznosné, jako by chtěly uletět, a přece pevně sedí. Tomu říkám moderní, co? No prostě jen tak dál, začínáme to umět. I ta restaurace pod sluniky, nebo jak tomu říkají, se mi taky líbí, sedí sétám nádherně, není to nic nákladného, stolky a židličky a dvě barvy, modrá a červená, a je to hezké. A pavilón nábytku jsi taky viděl? Moc fajn, jen aby se už vyráběl sériově, ale ne zas jenom v jedné jediné sérii, a aby byl levný, poslouchala jsem tam děvčata, co si povídají, no byla náramně nadšená, jen pěkný byt k tomu to chce, a pak že se moderní nábytek nelíbí! Nakonec ti řeknu, že tu vůbec byla velká kultura i v drobném prodeji, třeba hořčice k párku — pěkně v sáčku, žádné patlání, rajská jablíčka v celofánu a zase sůl v sáčku k tomu. Hygiena i v podávání limonády v sáčku a s brčkem, a celkem dobré kafe v těch papírových kalíšcích, že ne? Ho prostě začínáme mít i v tomhle úroveň, vážně, říkám ti, že spartakiáda udělala hodně taky pro vkus, člověk se nepohybuje nadarmo v takovýmhle prostředí, nasává do sebe všechno, co je tu hezké, a hlavně, že je to moderní, nestarosvětské, řekla bych —■ pro kosmický věk. Ne že by to všechno bylo už tak úplně senzační, ale je to přinejmenším dobrý začátek, víc než dobrý ...“ Tenhle monolog jsem poslouchal skoro celou hodinu; byli jsme už mezi posledními zástupy, co se tu ještě motaly, a okukovali jsme každou plochu, každý sloup, jako bychom tu cosi ztratili a cosi nalézali. , Nebyla nekritická, měla čerstvé oči, a přece se jí na Strahově málem všechno líbilo. Málem Prý ty upomínkové předměty, co tam prodávali, zvláště některé, jsou pořád ještě sám nevkus. Taky ne všechna vystoupení cvíčenců jí zcela strhla, „v některých je jenom moc praporů a rekvizit a barev a šátků a málo ladnosti, nejhezčí nakonec byly ženy, ty v těch nachových úborech s bílými kužely, a ti opálení vojáci, to byla třída, a nepotřebovali k tomu nic, žádné parády. A ze všech muzik k těm pohybovým skladbám se mi líbil jedině Seehák. Ten byl aspoň dnešní..." A pak jsme sestupovali zvolna fialovějící Prahou a její monolog se točil pořád dokola. „Nejenom to na Strahově, celá Praho byla v těchhle dnech prostě úžasná. Co se toho udělalo, to je opravdový zázrak, to jsme se zas jednou vytáhli! Podívej se, jen těch nových fasád na domech, a jsou barevné, světlé, skoro zpívají. No, někde ty barvy trochu povorali, neladí, nejsou dost jemné, to brčalové zábradlí na pozadí rádoby hráškové zeleně nebo ta jakási béžová s lakýrnickou hnědí, to přece nejde dohromady,. nemyslíš? Měli to dát do péra moc dobrému a moc přísnému výtvarníkovi nebo raději celému houfu umělců, vždyť to není jen tak. Ale vcelku Praha prokoukla, cizinci a nejen cizinci musí přece mrkat, že ne ?“ Pojednou se naráz zažehly namodralé hrušky světel na nábřeží. „Dobrý večer, světla," řekla. „Praha vykročila ze tmy tímhle novým osvětlením, ale teprve vykročila, aspoň že pravou nohou, vždyť to byla ostuda, tak blikavé velkoměsto, bez neónůi Praha by přece měla zářit víc než Paříž nebo co. Socialistická Praha! To musí být na večerním nebi přece vidět! Jenom mi řekni, proč tolik těch nových neónů tak brzy nefunguje!" . Vlny chodců, jako by si na Národní třídě a na Václavském náměstí dala schůzku celá spartakiáda, nás zavály do koutu toho plácku na místě bývalého Myslbekova pavilónu Na příkopě. „Osvěžující, co? Nič lepšího tu postavit nemohli. Bazén, vodotrysky, květiny i ty kýčovité břízky se sem ohromně hodí, tomu říkám oáza. Vidíš, všechny lavičky obsazené, oáza vzdechů. I za to asi vděčíme spartakiáde, že to vůbec tak rychle dodělali. Apropó: viděla jsem opravdu vkusnou spartakiádní výkladní skříň, tady hned naproti Na příkopě, obchod Prim — pánská móda. Tři takoví jednoduše stylizovaní cvičenci, muži, jako když zvedají košile, a dole tři tyče, co s nimi muži cvičili, a na nich položené kapesníky. Moc jednoduché, prosté a báječné. Je to možná maličkost, úplná maličkost, já vím, ale pořád říkám, že tahle spartakiáda;.. no prostě byla vkusná, já myslím, že právě tím taky byla mladá.“ Spartakiádní večer hučel a bušil do ulic a já jsem přemýšlel o tom, že v tomhle ženském monologu bylo vlastně hodně pravdy. JÍ R O S Lift V M R N K A'' Je spartakiáda nezapomenutelnou podívanou. Nemáme u nás nic podobného. Kdyby, však nebyla víc než podívanou, nezapôsobila by tak hluboce na návštěvníka. Spartakiáda je i výrazem socialistického ducha v Československu, které vysoko vyzvedá ideál starých Řeků — ve zdravém těle zdravý duch. Masovost sportu a tělovýchovy je jen tam, kde si lid sám vládne. Dívky a chlapci, kteří se hrnou na stadión ze všech měst a vesnic Československa jsou nejen důkazem zdraví národa, ale i zdravého společenského zřízení. Jakpak by Praha nebyla v těchto dnech radostná! Oslavuje svou mládež, nemůže jinak než se veselit. Pro Američany je nepochopitelný fakt, že sport a tělovýchova v Československu jsou amatérské. Že jsou lidové. Neprovozují je profesionálové, placení za vystoupení a odměňovaní za výkon. To svědčí o hluboce demokratické povaze sportu a tělovýchovy, zvláště vycházejí-li z velkých tradic pracujících tříd. Velmi se zajímám o mládež, kterou jsem měl možnost vidět a srovnávat v různých zemích. V naší zemí se díváme na mládež se smíšenými pocity strac,hu a nedůvěry. Víte jistě například, jak je u nás mezi mládeží rozšířena zločinnost. Celkově ve mně během spartakiády vzbudila vaše mládež dojem zdvořilosti, hrdosti, dobromyslností a srdečnosti. Taková je moje představa a myslím, že se nemýlím. Bud jak buď, odjíždím s poznatkem o mládeži svobodné, živé, snaživé a zdravé. Je správné, že za socialismu se mládí oslavuje pro jeho krástf, zdraví a naději. Spartakiáda byla takovou nezapomenutelnou oslavou. PHILLIP BŰNÖSKY JC Vu 3</) rt <D s* Q. v> O> Cíc O E< o k. MIROSLAVA ŠTĚPÁNKA 0 ~f\c ~ r n Ä f sn-