Kultura, 1962 (VI/1-26)
1962-01-04 / No. 1
oJ MIROSLAV HOLUB NOVÝ DŮM Žádné ohnivé písmo na stěně. Žádné vlasy se stropu vyrůstající. Žádné kliky, kterými mrtví zvenku pohybují. Žádné černé myšlenky v komíně. Žádná mlhová kuřátka na půdě a pod skříněmi. Kdepak. Latex, dlaždičky, sny elastické, na takový dům at každý z nás položí cihlu metafory. Jen podlahy aby vrzaly, soudruzi, jen podlahy aby vrzaly, jako když světu vrásky naskakují, jen podlahy aby vrzaly, když se budeme procházet z pokoje do pokoje, zamyšleni. Rozhovor s Milošem Kopeckým začal mým ujištěním, že mě v této chvíli nezajímá ani jeho nejmilejší role, autor či režisér, ani jak, kdy a proč se rozhodl stát hercem, dokonce ani obligátní otázka, jak přistupuje k roli. Chlěl jsem se ptát na obecné názory na herecké umění. Pokud jde o eventuální námitky, že neni teoretikem, předeslal jsem honem, že právě proto se ho na tn ptám; mám totiž za to, že pro každou teoretickou disciplínu může být v určitém okamžiku velmi za jímavé, srovná-li své výsledky s teoretickým náhledem někoho, jehož profesi je její vlastni předmět. A když už padlo slo vo profese, formuloval jsem otázku takto; Jistě existuje určitý soubor objek tivně popsatelných a vice méně naučíte! ných dovednosti, které jsou nutné k he řecké práci. Jakon důležitost ..profese“ podle vašeho soudu tato tzv skuteční má? Je to véc, která je nutná bezpodmf nočně? Nebo to, co je naačitetné, má vý znám jen podružný? Anebo ovládnuti těchto dovedností je v určitém smyslu už samo přímo podstatou herectví? Těší mne, že se nebudete ptát na prožitek nebo na můj umělecký růst, ani na to, co jsem zažil o poslední dovolené. Takový rozhovor slušel by lépe Biigittě Bardotové nebo Jiřině Švorcově než mně. My už jsme značně dospělí a Částečně snad i rozumní lidé, a snažme, se mluvit k věci. Když někdo ovládne český jazyk, zná jeho gramatiku, má zásobu slovního a výrazového bohatství a dokonce i schopnost kombinace, znamená to, že souhrn těchto. dovedností Je v určitém smyslu už přímo podstatou literárního umění? Domnívám se, že ne. Ze stovky dobrých řemeslníků vynikne jen jeden jako umělecký řemeslník — a já žiji s představou, že herectví je konkrétní, specifický druh umění. Může být profesionální řemeslník a umělecký profesionální řemeslník. Řemeslo je předpoklad, podmínka a prostředek, a nikoliv podstata a smysl. Vidíte, že nejsem schopen říci něco nového nebo originálního a ani nemám tuto ctižádost: stačí mi, naleznu-li věci staré, pokud jsou správné a pokud ještě platí. Připadá mi vždycky jako domýšlivost nebo jako poslední naděje slabých, slyším-lí citát z Čechova, že „... umění je devadesát procent práce a deset procent talentu“. To si právě mohl dovolit říkat Cechov, který sám talentem překypoval a navíc byl ještě skromný člověk. Představte sl však tu hrůzu, jestliže takový výrok učaruje slečně Oříškové-Burské nebo panu Vodičkovi, a nic už je nikdy neodradí od činnosti, žádný neúspěch, protože tvůrčí posedlost bývá u některých lidí, a hlavně u netalentů, přímo, sopečná! Každý z nás zná lidi, kteří se naučili „správně“ recitovat, umí slušně zazpívat, dobře tančí, zahrají na kdejaký nástroj, podivuhodně mění výrazy obličeje, dobře, ba skvěle někoho imitují, a přece je to nakonec všechno možné, jen ne herectví. Všimněte si, prosím, že někdo dělá všechno „správně“, mluví správně, i gesta má správná a vy nemůžete říci: chyba! — nyní jste měl pohnout pravou rukou a ne levou — a přece to nerií k ničemu a vás to srdečně nezajímá. A známe jiné, kteří měli v dovednostech značné mezery a uchvátili dříve, než ty mezery začali odstraňovat. A byli velicí mistři, kteří vážně porušovali jakési nudné zákony herectví, ba šli někdy přímo proti nim — a my jim naslouchali s bušícím srdcem a otevřenými ústy. Jeden z největších, Václav Vydra, nadělal leckdy tolik chyb a prohřešků proti zákonům akcentu nebo dikce 1 jiným zákonům, že by to stačilo ukojit celý profesorský sbor pražské konzervatoře. A proč jsem pokaždé u vytržení, slyším-li jeho Šmolka z Vodorostu? Aha, tady je to, slyším už námitky: patrně těm prvním chyběl prožitek, patrně ti jedni svou věc tak zplna neprocítíli! Dovolte, abych ani prožitkem nevysvětloval tuto zdánlivou záhadu. Nikdo neprožívá více než ochotníci! A vůbec, pokud jde o „prožitek“, není-li tato intenzita, s níž se herec „položí do věci“, úměrná' talentu, může to být také směšné. I ošklivé. Viděl jsem kdysi [v hlavním městě Praze!) v jednom velmi realistickém divadla výkon jejich místního Vojana, který velmi prožíval. Nimral se v nitru postavy (totiž svém) s poctivou psychologickou důkladností a mně se dělalo špatně. Proč, u čerta, říkal jsem si, nejde s tím někam do ústraní? Takové věci se píší do deníku. Připadal jsem si jako voyer. Chci tím jen říci, že mám rád čistý výsledný tvar a pevnou linku. V čem to tedy je? Zbývá poslední vysvětlení: že totiž neexistuje žádné objektivně dané herectví ani jakékoliv jeho normy. Jsou jen osobnosti se zvláštní schopností umělecky se projevit. Ale toto má svou podmínku: vášnivý vztah k životu, neodolatelný pud a nutkání říci své slovo k tomuto vesmíru a světu. Jinak mi všechny dovednosti a schopnosti připadají spíše jako opičácká neřest než jako umění. Aby však nevzniklo nedorozumění: ze všeho nejméně chtěl bych dělat z té „podstaty herectví“ něco mystického a záhadného. Nesnáším, mluví-li se o těchto věcech v černokněžnických metaforách a básnických náznacích, nebo v učených a hlubokomyslných abstrakcích. Naší teorii bych přál více exaktnosti a více snahy podávat věci, jak jsou: a méně vymýšlení receptů a norem. Říkáte osobndst. Myslíte tím pravděpodobně aby herec mluvil svým jazykem, aby si ponechal svou intonaci, svou gestikulaci a aby tyto své nejosobnějši dispo zice nenásilně rozvíjel. Jak je tomu pak ale s jeho tak zvaným ..převtělováním“? Podle mého názoru je celé to slavné „převtělování“ jen veliký mýtus, Pokračováni na str. 2 RU A UMĚNÍ JSOU ZAS VSEDNI DNY, OBYČEJNÝ ČTVRTEK, PÄTEK. Možná že už čtvrtého ledna leckdo z těch, co sí slibovali, že od prvního první (nebo raději od druhého?) začnou nový „bezvadný“ život, seznal beznadějnost svých předsevzetí, někdo ještě vytrvává ... Nedám příliš na novoroční soběslíby, často páchnou sentimentalitou, naivitou. Proč teprve (či až?) od prvního první? Novoroční blahopřání nejsou špatná konvence, ale ant to nejnekonvenčnější nemůže nic změnit na našem osuau. Přece však jsme ten formální předěl tvrdošíjného času zaznamenali nelhostejně. Z mnoha hledisek. Třeba: i ten, kdo se nenarodil prvního první, ale řekněme druhého osmý, si nr. přestupní stanici do nového léta pomyslí: tak zas o rok starší. Z různých hledisek. (Jeden český slovesný umělec, dnes už šedivý, ale pořád oplývající nešedivým humorem, si povzdechl: „Co je to vlastně ten život? Pár dobrých nebo špatných Silvestrů!“) 1 ten, ko'o si neslibuje bezvadný život od prvního první, si na té pře- Na dobré cestě stupni stanici dělá naděje; princip lidské naděje je nezrušitelný; i ten, kdo si namlouvá bezvýhlednost, namlouvá si naději. A naděje v sobě skrývá záměr, plán, odvahu. Ostatně, čas dá uzrát všemu, i tomu, pro co naději ani odvahu nemáme. Nejužší soukromé naděje nemohou nebýt prostoupeny nadějemi společnosti, v níž žijeme. Nejen dnes, bylo, to tak odjakživa, ale dnes víc než kdy jindy. Jistě si každá generace říkala, že žije velkou, jedinečnou dobu, jinak by popřela vlastní život, přece však žádná generace nestála před tak závažnými a tak smělými problémy jako my. V socialistickém díle světa začínáme luštit rovnice nejlidštějších snů: vytvořit optimální předpoklady pro svobodu člověka, co možná naprostou. Poslední vrcholné sněmování sovětských komunistů naznačilo reálnou cestu k tomuto cíli, reálnou nejen čísly svých plánů, ale především poznanou nutností a odvahou vymést z této cesty všechno to neodpustitelně pokřivující, co je spjato s pojmem „kultu osobnosti“, všechno, co dosud spoutá válo pochod za skutečnou lidskou svobodou. Mnohý z nás ovšem se teprve bude muset radikálně osvobodit od dosavadního ztuhlého myšlení, necitnosti, představ, forem a praxe, které mu infikovalo období „kultu osobnosti“. Nejde přece o formální přechod k jiným formám, k jiné praxi předepsané „seshora“, jde o přerod, obrození. At jsou naše soukromé naděje a jistoty seberůznější, zahajujeme všichni své dílo v novém roce s nadějí a jistotou, základni, reálnou, společnou: nastoupili jsme dobrou cestu. Nejdeme no ní bez programu, nejen bez toho velkého, společenského plánu, nejdeme po ní ani bez osobního programu — každý ví, co má a může v tomto roce udělat, kam asi chce dospět. Pracovní program, naše touhy a možnosti, to nejsou soběslíby, to je něco, čeho se vzdát nemůžeme čtvrtého či pátého ledna, ani druhého srpna, to je něco, čím se naplňuje náš život nejkonkrétněji, nejskutečněji, a co nemůže nebýt v souladu s plánem; potřebami, nadějemi a jistotami naší socialistické společnosti. Jsou zas všední dny, obyčejný čtvrtek, patek, ale neměly by být všední, obyčejné. Každý z nich by měl být velký, jedinečný den plný zázraků lidského pochodu za svobodou člověka. Aby život nebyl jen pár dobrých či špatných Silvestrů. JAROSLAV MRNXA O- HERECTVÍ s Milošem Kopeckým smHffissBsgatttassBmi SNÍMEK MARIE ŠECHTLOVÉ