Kulturní Tvorba, leden-červen 1964 (II/1-26)
1964-01-01 / No. 1
ROČNÍK II ж + / 1. LEDNA 1964 CENA Kčs 1,20 TÝDENÍK PRO POLITIKU A KULTURU W VEDY Psát o zásadních stranických usneseních a projevech nese s sebou nebezpečí, že se upadne do plochého komentá: torstvl, poznamenaného opakováním a rozmělňováním už jednou řečeného. Postupně napravujeme mnohé deformace minulostí, odstraňujeme i netvůrčl způsob uvažování. Nic by tak nebylo proti duchu obrodného snažení, jež u nás dostalo další impuls XII sjezdem strany, kdybychom s usnesením к ideologickým otázkám jen formálně souhlasili, jeho 1 myšlenky pouze pasivně reprodukovali, samostatně je nek promýšleli. Chápeme je jako návod, jako odrazový můstek ^nání. V naší činnosti budeme nejen uskutečňovat jeho , nýbrž je i přesahovat, dále je rozvíjet, zachovávají. ce přitom jeho podstatu. Platí svého druhu axióma: čím jsou myšlenky sloužící jako podklad usnesení obsažnější, tím větší prostor pro tvůrčí myšleni a dění vymezují, tím jsou preciznějším návodem pro naš; teorii i praxi. V minulosti jsme tak často používali slov jednota a shoda, že nám zakrývala pohled na reálnou skutečnost. Hovořili isme o jednotě lidu, o jednotě dělníků a rolníků, o ideologické jednotě strany, o shodě výroby a spotřeby, o Jednotě hodnoty a užitné hodnoty ga socialismu Byla to však jednota zbavená svého vnitřního samopohybu, jednota mrtvá, nedynamická. jež postrádala vnitřní polaritu, jednotu protikladů Nejsme však zastánci ani takové jednoty, která zakrývá (»hled na reálnou skutečnost, jec'io у dngrr.r.lt ::ý zbavene svého vnitřního samopohybu, umrtvené, avšak zároveň nedržíme se ani takového pohledu, který vůbec nepočítá s jednotou, který ji škrtá (Někdy pod halasnými postuláty o rozmanitosti názorů se podsouvá 's“" opět zcela dogmatický princip považující názory jednotlivce za jedině platné, správné ) jak v referátu s. V. Kouckého na plénu ÜV KSC, tak i v diskusních příspěvcích a v samém usnesení znovu zazněla naléhavá připomínka, že podobné pojímání skutečnosti není ničím více než škodlivou fikcí Ideologická jednota strany ovšem předpokládá tvůrčí myšlenkový kvas, jenž rodí různá stanoviska a názory; vvvíil se vždy přiměřeně konkrétně historickým podmín, je dynamickým celkem. Ve sporu myšlenek, vedeném ___zín odrážet stále dokonaleji a hlouběji pohyb objektivní skutečnosti, se krystalizují praxí prověřované pravdivé názory. Ty jsou pak východiskem dalšího poznání, zrodu dalších myšlenek a pronikání do podstaty věcí. Také ideologické jednotě je vlastní vnitřní samopohyb. Ale přitom nelze zapomínat na základní fakt: Ideologická jednota strany ve své soudobé podobě není bez předpokladů. I v minulosti, i v dnešku i do budoucna páteři Ideologické jednoty strany zůstává marxistická věda. A z těchto pozic je nutno posuzovat všechno střetávání názorů. všechen myšlenkový ruch protože — obrazně řečeno — jen tak má i ten nejvířivějšf pohyb své odpovídající těžiště, svou orientaci a cíl. Nelze proto nevidět, že výchozím hlediskem pléna ÜV je dialektická polarita. Zdůrazňuje se nutnost tvůrčích diskusí spolu se stranickou disciplínou a odpovědností, podtrhuje se význam zásadovosti, která však předpokládá myšlenkovou uvolněnost i pružnost, věcnost i fantazii. Průsečíkem těchto požadavků — a ještě spíše jejich vnitř Ml ROS LAV GOTTLIEB ultuľní tvorba ní jednotou — se vine cesta к pravdivému chápaní skutečnosti, ]ež zabraňuje aby se zásadovost přeměnila v tuhé doktrinářství a myšlenková uvolněnost» v individualistický Subjektivismus. К pozůstatkům dogmatického chápání skutečnosti patři nejen to, že jejich nositel nemá zájem na diskusním rozvíjení a řešení problémů, nýbrž i to, že samu tuto diskusi jednostranně zaměřuje. (Ostatně v tom si dogmatismus podává ruku s liberalismem a oportunismem.) Stále se jen obrací proti něčemu, nesmiřitelně proti něčemu bojuje, ale nechápe, že nenl-li boj proti něčemu Integrálně spojen s bojem za něco kladného, pozitivního a nového, není-li rubem pozitivního snažení, přestává být ve svých důsledcích skutečným bojem proti něčemu. Výsledkem podobné teoretické i praktické činnosti je pak často pohyb, který už Hegel nazval pohybem od ničeho к ničemu. je jistě správné, odmítáme-li hlasy, které na místo »třídních rozměrů« stavějí jakési prý ted obecně platné »všelidské rozměry«, je na místě, nesouhlasíme-li s těmi, kteří by chtěli politická kritéria nebo třídní zájmy dělnické třídy prohlásit za jakýsi dávno neplatný dějinný anachronismus. Tu je však potřebí vidět, že politika sama (a tudíž l politické hledisko) je něco, co podléhá zákonům změny a vývoje. Lenin kdysi nazval politiku koncentrovaným výrazem ekonomiky. Ta se dnes rovněž stále více stává koncentrovaným výrazem komplexního vědeckého řízení společnosti. Soudobá politi&a je stále více formou, v níž se toto vědecké řízení má odehrávat. Kdo totó nechápe, nechápe ani, co je to skutečné třídní, politické hledisko, co je zájem dělnické třídy, který se stále jasněji projevuje jako zájem vědy a kultury v tom nejširším slova smyslu. Přitom však nelze souhlasit s názory, podle kterých pronikání vědy do našeho života, do naší činnosti je Jakoby jakýmsi vítězstvím nepolitičnosti, popřením politiky, Engels kdysi poznamenal, že zájem dělnické třídy spadá vjedno s vědeckou pravdou. V souladu s touto vědeckou pravdou — vyvíjející se ve shodě s vývojem objektivní skutečnosti — se musí pohybovat, měnit a rozvíjet i politická činnost. Z tohoto hlediska musíme i pojímat vzájemný vztah politického a odborného. Oddělujeme-li obojí uměle od sebe, pak se pochopitelně politické jeví vůči odbornému jako něco vnějšího, jako »poplatnost době«, co se к odbornému jen podle potřeby naroubuje. Strana podtrhuje jednotu politického a odborného, jejich vzájemné obohacování. Nestačí jen znát; pro společnost mají smysl teprve uskutečněné znalosti. Nestačí mít vědomi povinnosti vůči společnosti, rúto povinnost je zapotřebí 1 co nejlépe naplnit — to znamená být odborníkem. Pokračovaní na str. 3 BELLA ACHMADULINOVÁ Pardál Číhali \ovci na pardála и horské řeky Narynu. On neřval — tlama se mu smála, když na ně cenil sklovinu. Znaleckým chřípím větřil ránu. Leč prvním poslem těžkých dob byl zápach — všude po Tian-šanu protivně páchlo z jejich stop. Smazali stopy nad propastí. Dosáhli svého v světě skal. Byl silný, ale s lidskou pastí se ještě nikdy nesetkal. Pochopil. Vzdával se jim pyšně. Když Kazach tlapy smyčkou stáh, hořelo hoře neprodyšné v pomerančových duhovkách. S lidmi se měřil šklebem v líci. Rozněcovali jeho stesk. Silou a hněvem sálající, ocasem v písku kreslil blesk. Ubytován byl v zookleci. Vody a masa je tam dost. Svůdně mu páchlo zpovzdálečí, dlouho však nevzal ani kost. Lidé ho krmí, napájejí. , Smířil se. Leží potichu. Jen и srdce se vlny chvějí ve skvrnách Jeho kožichu. Přeložil Václav Daněk