Květy, srpen-prosinec 1952 (II/32-52)

1952-08-07 / No. 32

Člověk především Přišel jsem ve válce při bom­­rdování o obě nohy. Těžko, etěžko jsem se naučil chodit na otézách, abych se mohl znovu radit do práce. Nikdo si neumí edstavit, jaká je to dřina v zimě, y protézy kloužou na zledova­­é cestě, nebo zas v létě, kdy se šněrované nohy paří, ale protézy lze sundat dříve než večer do­l. Přesto jsem neztratil chuť iivotu a práci. V zimě 1950 jsem se rozhodl řídit si motorové vozítko. Vy- Inal jsem s jedním západočes­­m družstvem, že mi podle mého vrhu vozítko vyrobí a že budu jdéle do půl roku pěkně jezdit, ikal jsem však marně půl roku, k, a když jsem věc urgoval, byl m chlácholen, že je vozítko alné části již hotovo, až mi pak konec stručně oznámili, že vo­­ko není a nebude. To bylo lámání! V jakém protikladu k tomu je e 8tup OÚNZ v Plzni. Letos na mi byla prostřednictvím olku invalidů nabídnuta moto­­rá tříkolka. Vyptal jsem se na drobnosti a na cenu, počítal m, kolik si budu muset vy­­jčit. I když mi bude zatěžko ácet dluh z příjmu, přece bude iší pracovat, než sedět nečinně ma a zahálet. Rychle jsem se »to rozhodl a ke koupi tříkolky přihlásil. Podal jsem si sou­­sně na OŰNZ žádost o po­­/tnutí příspěvku na vozítko a ľr«»é sr mi líbí První sovětskou \ knihou, která na mne u. \ hluboce zapůsobila, \\ P ~ \ byly „Dni i noci“ Konstantina Simo- y&P* nova. Zaěátek kni­hy o ženě, která vyčerpána seděla opřena o hlině­­ou zed kůlny a hlasem klidným navou vyprávěla, jak shořel Sta­­ngrad —“, vykreslil mi představu pálené země, zmučeného lidu, terý byl přepaden. A když jsem nihu dočetla, zpytovala jsem své vědomí. „Co tys učinila pro last?“ otázala jsem se sama sebe od těch dob jsem se zapojila do eřejného života. Současně jsem se imitovala do sovětské literatury, lapíši vám ještě o dvou silných ážitcích z její četby. Z knihy povídek „Na druhý řeh“ mi byla velmi blízká po­­ídka „Hospodář“. Člověka, který vrostl na vesnici a od mala si měl vážit výsledků zemědělské ráče, docela fysicky při čtení této nvídky bolí srdce. Kolchozníci :nou stáda dobytka před nepřite­­m na východ. Krávy nesou ve­lena plná mléka. Večer se u po­lka dojí, všechny nádoby jsou již splněny — co ted? Krávy se iusf podojit, ale do čeho ? Na ;m . . . Mléko teče po zemi, stéká > potoka a barví jeho vody do :1a. A ty cítíš s kolchozníky, že ■ teče krev . . . Pak zas nepřátel­íš letadla bombardují stádo. Vý­­edkem jsou nesmyslné haldy asa a krve. Jako by celý svět lei! Ale sovětský člověk se bránil ubránil! A nejmilejší sovětskou knihou mi zatím „Žatva“ G. Nikolaje­­>vé. Je psána tak citlivýma ruka­­a jako naše Babička, tak je vroucí, »ravdová a krásná. Kolik je v ni ručení z chyb, kterých se lidé »pouštějí, kolik je v ní lásky ptáci a lidem 1 Za to všechno ne sovětským spisovatelům lěčni. Pomáhají i nám růst a išťovat se ode všeho, co by ahlo rušit socialistické spolužití lí. Sovětská kniha pomáhá pře­­ářet člověka. Anna Velebná, Kolaje počítal jsem, že mi to alespoň trochu mou situaci ulehčí. Jaké bylo mé překvapení, když mi OÚNZ oznámil, že cenu vo­zíku uhradí celou. Držím jejich zprávu v ruce a nemohu stále uvěřit tomu, že za mne skutečně zaplatí přes 60.000 Kčs. Ano, to je socialismus 1 Kdo chce pracovat, k i když je invalida, tomu jsou dány disposici všechny technické vymoženosti, aby se mohl znovu stát platným členem lidské společ­nosti. Karel Tomka, Plzeň Ladím až v přestupném roee Začátkem ledna jsem žádala opravárnu hudebních nástrojů, komunální podnik města Šumper­ka, o vyladění a opravu pianina. Vedoucí opravárny, pan Špringr, mi odpověděl, že neví zda přijede, že má v Šumperku mnoho práce, že do Horní Libiny je hodně da­leko (ve skutečnosti jen 15 km a tehdy bylo dobré autobusové spo­jení a dodnes je dobré vlakové spojení) atd., atd. K mému pře­kvapení však přece asi za čtrnáct dní přijel. Dopravil ho osobním autem nějaký dobrý známý. Klavír částečně vyladil a klávesnice, na kterých bylo nutno opravit oprýs­kanou bílou masu, vzal s sebou do Šumperka. Slíbil, že za 14 dní přijede, doladí klavír a nasadí opravenou klávesnici. Za dosa­vadní ladění vzal 350 Kčs a Špringrúv dobrý známý žádal za dopravu 300 Kčs. Na první ani druhou položku účet vystaven ne­byl. Uplynuly týdny, měsíce, ale pan Špringr stále nejede. Od druhé poloviny března jsem byla u pana Špringra celkem Šest­krát a vždy mi bylo slíbeno, že v nejbližší době určitě přijede. Psal si do kalendáře, že za dva dny přijede, dával čestné slovo a po­dobně, ale nepřišel. Obrátila jsem se tedy na ředitelství komunálních podniků, kde mi provozní ředitel řekl, že toho pan Špringr má na svědomí více. Slíbil, že zařídí, aby byla oprava do 27. června prove­dena, ale zase se nic nestalo. Jeli­kož už nyní opravdu nevím, jak tuto. opravu skoncovat a jak vůbec dosáhnout nápravy v práci tohoto podniku, obracím se na vás a dou­fám, že klavírní intermezzo brzy šťastně skončí. Naděžda Soul ková, Horní Libina, okr. Šumperk Dřivé s nyní Vedoucí karlovarské rekreace s. Si­­múnck nám zaslal jeden z děkovných dopisů zemědělců, kteří strávili týden na rekreaci v Karlových Varech. Je to dopis soudružky Halaěkové, která v něm vzpomíná na své dětství a na celý trudný život ve „starých zlatých časech". Vyjí­máme z něho několik úryvků: „Vzpomínám si na ten život zpátky. Když jsem byla malá, žili jsme ve dvoře. V jedné místnosti nás bydlelo 6 rodin. Někteří muži přicházeli domů opilí, hulákali tak, že jsme nemohli spát. Proto tatínek prosil pána, abychom mohli spávat v kravině. Pán nám to dovolil, že nás nebylo moc. Tatínek s maminkou a malou sestřičkou spali na palandě z prken a slámy, já jsem spala V''prázdném žlabě. Ale měli jsme alespoň pokoj a teplo. Pamatuji se, jak jsem jednou usnula s kůrčičkou chleba v ruce a v noci mne kousl do prstu potkan. Když jsem začala plakat, byla jsem ještě bita, proč nespím. Teprve ráno maminka viděla, že mám bolest.“ „Vdala jsem se za hodného a pracovitého muže, dělali jsme oba u sedláka. Přišly děti, manžel musel do války a vrátil se s pod­lomeným zdravím. Dětí přibývalo a starostí taky. V létě jsem praco­vala na poli, v zimě jsem dělala vlasové a hedvábné síťky. Praco­vala jsem celé noci, kolikrát jsem nad tím usnula. Když mě probu­dila zima, dělala jsem dál. V roce 1934 zemřel manžel a sedlák mne vyhnal. Bydlela jsem pak v pas­toušce.“ „Ted budu mít celou zimu o čem povídat. Všichni se ptají, jak jsme se měli na rekreaci, a já jim říkám: ,Když vám řeknu, že dobře, tak je to málo.* Tisknu vám upřímně ruce a přeji vám, aby se vám všechno tak dařilo a abychom si tu naši milou vlast udrželi v míru. Buďte zdrávi a nezlobte se na babku povídálku Halačkovou." Usměvavá zem Viděla jsem u nás v Litomě­řicích nový český film Usměvavá zem. Tento film skutečně vyvolá v divákovi usměvavou náladu, takže odchází z kina s optimismem a vírou, že se náš venkov brzy vy­baví z posledních zbytků špatného vlivu vesnických boháčů a růz­ných chytráků, kteří prosté, důvě­řivé lidi balamutí a mnohdy i svádějí k trestným činům. Hlavní osoby filmu, vesnickou učitelku, agronoma, prozatímního účetního, i toho šprýmovného dědečka, si divák úplně zamiluje, chtěl by jim stisknout ruku a poděkovat za kus dobré práce. Děj filmu je pře­svědčivý. Vidíme v něm také, jak si v družstvu dobře vedou ženy. Ale vedle takových, jako je obětavá a milá učitelka, krmička vepřů a chytrá dcerka, která se nechce už dřít na vydřiducha hostinského, je ukázana i její matka, lakotná žena O TVŮRCI „NAŠICH FURIANTŮ Vidime-li dnes na našem jevišti noví, vtipné budo­vatelské hry o české vesnici, jsme vděčni nejen umělcům dramatikům, kteří tyto radostné skutečnosti re svých dílech zachycují, ale také s úctou a vděčností vzpomí­náme těch, kteří počátky českého realistického dramatu vytvářeli a těžce vybojovávali. Před šedesáti lety, dne 11. srpna 1892, zemřel autor první realistické hry o českém venkově, autor stále živých Našich furiantu, Ladislav Stroupežnický. Není snad divadla stálého i ochotnického, které by tuto veselohru nebylo uvedlo, a není snad diváka, který by ji neznal. To, čím tato hra po sedmdesát let svého života upoutává a rozveseluje, diváky všech generací, je mis­trovské vykreslení skutečných, ničím nepřikrášlených vesničanu šedesátých let minulého století: těžkopádnost, nadutost a furiantství bohatých sedláků Dubského a Huška, chytrost a důvtip chudého ševče Habršperka a vysloužilce Bláhy i národní hrdost stařečka Dubského. Bylo to v dějinách českého divadla po prvé, kdy byly vlastnosti pro tehdejší českou vesnici typické tak věrně zobrazeny a oživeny milým a svěžím humorem. Stěží proto uvěříme, že tato veselohra je výsledkem spisovate­lova těžkého a bolestného vývoje a růstu uměleckého i lidského. Ladislav Stroupežnický napsal Naše furianty také již v posledním období své tvorby a za okolností pro něho nejtěžších. Jako dramaturg Národního divadla byl vystaven všem sporům, polemikám, útokům a intrikám, ve kterých se český politický a kulturní život, ovládaný kosmopolitní buržoazií, tehdy vybíjel. Byl nucen vyhovoval vkusu převládající složky publika a 1uvádět na repertoár záplavu francouzských, anglických a německých frašek a fantastických tragedií, i když jeho umělecké přesvědčení bylo zcela opačné: jeho mládí, prožité na jihočeském venkově a denní styk s drobným vesnickým lidem učinily z něho bystrého pozorovatele s velkým smyslem pro skutečné události každodenního života. Tragickým a rušivým činitelem v jeho umělec­kém vývoji bylo však jeho neštěstí soukromé: nezdařený sebevražedný výstřel v mládí, který mu navždy zohavil tvář a z veselého a společenského Člověka učinit uzavře­ného, zahořklého podivína stranícího se lidí, který ho sice v jeho vynucené samotě přivedl k literární práci, měl však vliv i na vznik jeho chorobné nedůtklivosti a ctižádosti, s níž se Ladislav Stroupežnický chtěl stůj co stůj uplatnit ve své době a proslavit se i v cizině. Proto psal své historické komedie, výpravné tragedie a hry se sociálními motivy, avšak žádné z těchto děl nemohlo byt přesvědčivé, protože vznikalo vždy v ústra­ni, nevycházelo z živé skutečnosti, jeho postavy i zá­pletky byly vymyšlené, fantastické a papírové. Teprve když bylo Ladislavu Stroupežnickému nejhůře, když již téměř podléhal úskokům a intrikám v divadelním světě a propadal nejhorší depresi ze svého lidského osamo­cení, zatoužil přenést se do doby. kdy byl bezstarostný, zdravý a šťastný, a začal psát hru o lidech z rodných Cerhonic a líčit své krajany věrné tak, jak si je ze svého mládí pamatoval. Osobní utrpení změnilo jeho bezohled­ný hořký sarkasmus nešťastného samotáře ve skutečný lidský bodrý humor, kterým postavy své hry oživil. Tak vznikli Naši furianti, veselohra vykoupená bolestným tvůrčím vývojem a stále živá a přesvědčivá. Budeme se k ní vracet nejen z úcty k jejímu autorovi, který byl jedním z nejpilnějších a nej poctivějších pracovníků českého divadla, ale i jako k důležitému dobovému dokumentu. Ladislav Stroupežnický, který vykreslil skutečný život české vesnice v šedesátých letech minulého století tak věrně, postihl tím i třídní rozpory i to. jak se projevily v povaze a jednání tehdejších venkovanů: ukázal, jak vědomí hojnosti a majetku půdy činilo ze sedláků malicherné tvrdohlavec a jak naopak bída a každodenní starost o obživu početné rodiny měnily vrozený důvtip venkovských lidí ve vy­chytralost. K Ladislavu Stroupežnickému se české divadlo bude stále vracet, přesto, že jeho hra není již obrazem typické vlastnosti českých venkovanů, ale stále více se stává pouze úsměvným odstrašujícím příkladem, připomína­jícím dnešnímu divákovi, oč lépe se žije na české vesnici dnes. MARIE TÁBORSKÁ středního rolníka a konečně i ves­nická klepna, která se snaží jedo­vatými pomluvami štvát lidi proti sobě. A docela správně je vysti­ženo, jak ji čestní lidé pohrdají. U nás je ještě jistá část lidí, kterým není naše nová vesnice po chuti, a kde mohou, tam ji po­mlouvají. Jejich námaha je mamá, nakonec dopadnou jako ta klepna Fejfarka, ne-li hůř. Marie Slámová, Litoměřice OBZORY POZNÁMEK KVĚTŮ Stojí škola v širém poli Desetitisíce našich pražských čtenářů se budou moci nepochyb­ně ještě za několik týdnů, to jest o Dušičkách, přesvědčit (ale tech­nický referát ŰNV by to měl udělat hned), že v těsné blízkosti vinohradského hřbitova na Stali­nově třídě čp. 2275 je ono ná­městíčko před Odbornou školou keramickou v daleko horším nepo­řádku, než jsme o něm psali v č. 6. Technický referát ÚNV nám sice potvrdil, že s obsahem poznámky „plně souhlasí v tom smyslu, že by prostranství před školou mělo být parkově upraveno“. Výborně! Slíbil současně, že se vynasnaží včlenit úpravu tohoto budoucího parku do akce 5 M. Báječně! A uzavřel příslibem, že „v do­hledné době‘ ‘ odveze také dlažební kostky, které jsou tu složeny. Zna­menitě! Jenže kdyby aspoň to po­slední se stalo! Je však už druhá půlka prázdnin a ukazuje se, že s podzimkem se budou nadále brodit do školy posluchači i jejich učitelé blátem, špikovaným hro­mádkami dlažebních kostek — a co víc: k dosavadnímu výběžku v posledních dnech prodejní květi­­nářský Stánek na vysoké podezdív­ce. Nejspíše jako dovětek k onomu „plnému souhlasu“ Technického referátu ÚNV, že „by prostran­ství před školou mělo být parkově upraveno“. Redakce OBZORY DOPISŮ „Žatva“ na pokračování V minulém čísle Květů jsme otiskli příspěvek B. Černohlávka z Prahy, který se zabýval vychá­zením románu na pokračování v našem časopise. Čtenář uváděl, že vynikající román „Žatva“, po­ctěný Stalinovou cenou, vyšel již v celkovém nákladu přes 100.000 výtisků a že většina těch, kteří jej začali číst v Květech, nečekali na pokračování a román si koupili nebo vypůjčili a přečetli najednou. B. Čemohlávek se domnívá, že dnes, kdy jsou knihy cenou i jinak přístupné všem pracujícím, není již třeba romány na pokračování otiskovat. Jelikož jsme o této věci dostali i další dopis, připojujeme se k výzvě soudruha Černohlávka a žádáme čtenáře, aby nám sdělili svůj názor, zda román „žatva“ má nebo nemá vycházet u nás dále na pokračování. Současně otiskujeme nový dopis: Odebírám váš časopis již od samého začátku. Velmi se mi lí­bily román „Nastup“ a reportáž „Sešit nalezený v Sunčonu“, které vycházely v listě na pokra­čování, a to oba současně. Bohužel po snížení počtu stránek vašeho listu vychází krásný román „žat­va“ na pokračování jen na jedné straně, a to je při délce a dějové šíři tohoto románu jistě neúměrné. Pro velikou hodnotu tohoto vý­znamného díla sovětské literatury je tato kniha již ve všech veřejných a závodních knihovnách a snad už všichni z těch, kdo ji začali číst ve vašem listě na pokračování, román si vypůjčili nebo dokonce koupili. Já sám jsem si jej vypůjčil, a současně jsem také provedl menší průzkum mezi čtenáři Květů, kteří mi moji domněnku jen po­tvrdili. Myslím tedy, že otiskovat „Žatvu“ dál je zcela zbytečné. Bohumil Hofman, Kroměříž :ohoto budoucího parku, přímo na hlavní třídě, kde tvoří idylický ostrov nepořádku kamenická dílna, obytné staveni a skleník, přibyl

Next