Květy, červenec-prosinec 1954 (IV/26-52)

1954-07-01 / No. 26

domech pracovat. Snad by- bylo možno hrát jen po nějakou omezenou dobu. V. Kvapil, Praha XII Jíejpalřlvější dluh František Rachlík nás nedávno v Květech provedl po pražských místech, která ožila skvělými díly našich sochařů. Ale dosud jsme se nikde nedozvěděli, kdy bude české kultuře splacen nejpalčivější dluh: slovanský Žofín se již nemůže dočkat Boženy Němcové, na Jiráskově náměstí spočinul sádrový model pomníku Mistra Aloise Jiráska jen na několik hodin a Praha stále ještě nevzdala důstojný hold ani jednomu ze svých největších občanů, Bedřichu Smetanovi. A přitom se nabízí umístění tak čestné, nad Vltavou, v důvěrném sousedství Národního divadla, na Gottwaldově nábřeží, kde dodnes straší anachronická pyramida nevalné umělecké ceny, vztyčená k poctě císaře Františka. Co tomu řekne matka měst v Roce české hudby ? J. Průša, Praha XIII Kouzelná obálka Celá ta příhoda, o které vám dnes píši, přiměla mě k tomu, abych si zavzpomínal na klukovská léta. Však si to jistě i vy pamatujete. Pouť nebo posvícení se • nikde neobešly bez Stánku obklopeného houfem dětí, navzájem se pobízejících ke koupi kouzelné obálky nebo, jak se tomu jinak říkalo, obálky pro štěstí. Měl-li člověk na celé pouťové vydání v kapse jednu, nanejvýš dvě koruny, bývalo to pobízení často bolestným pokušením. Ale málokdo odolal. Vytáhl se desetník a nastalo přebírání v kupě zalepených obálek. Přebíralo se dlouho a hlavně se ohmatávalo, zda je toho v obálce hodně, aby se ta vložená investice vyplatila. Když člověk konečně tu „svou obálku“ vytáhl, bývalo obyčejně v okamžiku po kouzlu i po štěstí. Ale už je na čase, abych skončil s vyprávěním' o poutích a pověděl, co je idastně příčinou mých dnešních vzpomínek a rozjímaní. Zásluhu na tom mají Ústřední čistírny a služby osiv a sadby v Praze. Jako tenkrát v dětství jsem neodolal kouzelným obálkám, neodolal jsem ani teď malým, obrázky květin potištěným sáčkům, obsahujícím „údajně“ semena nejrůznější květeny. Dlouho jsem přebíral, až jsem se rozhodl pro B 28 Lathyrus odoratus — hrachor vonný, rok plnění 1954. Kus jako kus čtyřicet haléřů. A ted si představte můj údiv. Jeden sáček obsahoval 24 semínek, druhý však jen čtyři a jeden dokonce jen tři. Inu, jako v těch obálkách pro štěstí. Nechci snad tvrdit, že by se při plnění mělo přísně odpočítávat, kolik semínek do každého sáčku patří, ale při trochu pečlivějším rozvažování by přece jen k tak velkým rozdílům docházet nemuselo. J. Vykuka, Praha 3 Zbytečný rámus mů, Když člověk přijde po práci dotouží po klidu. Bezohledné pouštění rozhlasu naplno z otevřených oken už do velké míry ustalo. Přišla ale náhrada — kolotoče a prodejny gramofonových desek. Kolotoče a houpačky jsou na některých místech uvnitř Prahy po celý rok, přestávky jsou tak malé, že si obyvatelé nestačí ani oddechnout. Ampliony hřmí a kola horských drah skřípají dlouho do noci. V létě lze okna těžko zavřít, ostatně ani zavřená okna nepomáhají. Z maringotek se vylévá špina na dláždění náměstí jak ve středověku, ale ani to se nezdá na závadu. Nemohly by tyto zábavné podniky střídat místa, aby nebyli po celý rok postiženi stále titíž obyvatelé ? A potom gramofony. Mnohé prodejny od rána do večera vyhrávají do ulic silnými ampliony. Zeptejte se, co tomu říkají lidé, kteří kolem bydlí, nebo kteří musí v okolních Nakupujte palivo včas! , Ministerstvo vnitřního obchodu napsalo pro naše Čtenáře dopis, v kterém upozorňuje na výhody letního nákupu paliva a na práva, jež mají spotřebitelé při přejímáni uhlí uplatňovat u zaměstnanců Uhelných skladů: Uplynulá zima znovu dokázala, že kdo si uložil doma svůj příděl paliva už v létě a přikoupil si i volné palivo na míchání, přečkal zimu celkem dobře. Ale také sc ukázalo, že je řada spotřebitelů, kteří, jakmile začne hřát sluníčko, jsou k jakýmkoliv výzvám Uhelných skladů neteční. V zimě pak mrznou a svou nespokojenost s dodavatelem dávají najevo různým způsobem, ačkoli — jak se říká — sami na zadní kolečka nepočítali. Ten Spotřebitel, který si objednává palivo již v létě, je ve výhodě. Dostane uhlí převážně přímo z vagonu, tedy dobře tříděné, dostane případně i celý příděl najednou. Má i možnost nákupu volného paliva, kterého je v létě větší výběr, a jeho objednávka je vyřízena v nejkratší době. na Neodkládejte tedy nákup paliva pozdější dobu, kdy dopravní prostředky jsou přetíženy, a objednejte uhlí ve vlastním zájmu ihned! Při přejímce paliva se řiďte těmito směrnicemi, které vám ušetří obtíže i peníze a které jsou závazné pro zaměstnance Uhelných skladů: 1. Putna neurčuje váhu. Při rozvažování dodávky uhlí do 8 q v putnách, pytlích nebo koších musí se převážit nejméně 30% uhlí. Každý povoz je proto vybaven decimální nebo přezmenovou váhou. 2. Celopovozovi a dčlené dodávky se I váží na mostné váze skladu. při těchto dodávkách máte ovšem právo za úhradu vážného poplatku žádat o kontrolní převážení na úřední váze. Po dohodě se svým dodavatelem můžete však převzít dodávku paliva přímo na skladě. 3. Přesvždčte se na účtž, zda zboží bylo zváženo. Vážení zkontrolujte hned při přejímání paliva. 4. Přepočtéte, zda účtovaná cena odpovídá čisté váze. Hrubá váha a váha povozu musí být rovněž na účtu uvedeny. Zda cena odpovídá ceníku a množství méně hodnotného paliva palivu hodnotnému, o tom sé můžete přesvědčit v ceníku a v přepočítávacím klíči jednotlivých druhů paliv u svého dodavatele uhlí. 5. Uhlí se prodává jen za hotové. Objednáváte-li uhlí, připravte si peníze, protože soukromým spotřebitelům není možno dodávat na úvěr. 6. Kupovat uhlí „na černo“ je trestné! Kdo se nechce dopouštět trestného činu, nekupuje uhlí bez účtu Uhelných skladů. Nepožadujte od rozvažečů, aby vám uhlí „na černo“ přenechali. Při správném vážení nelze nic „ušetřit“. Uvědomte si, že o uhlí koupené „na černo“ byli zkráceni vaši spoluobčané. Ministerstvo vnitřního obchodu Vozidla do garáží! V 15. čísle Kvčtů upozorňoval J. Šabatka na to, že v Praze je velký nedostatek garáží a přitom že je tu mnoho garáží, které neslouží svému účelu. Cstřední národní výbor, kterému jsme dopis J. Sabatky poslali, nám odpovédčl: Odbory pro výstavbu rad ONV spolu s plánovacími komisemi ONV soustavně navracejí garáže svému účelu, pokud tomu odpovídá technický stav garáží. Odbory pro výstavbu a plánovací komise ONV jsou občanům vděčny za každé upozornění na nevyužitou garáž. je Nedostatek garáží v dnešní době především způsoben značným vzrůstem vozového parku, při čemž se výstavba nových garáží opožďuje, protože dnes budujeme především byty pro pracující. Výhledový plán výstavby Prahy však počítá s řešením tohoto problému v příštích letech. ŮNV, odbor pro výstavbu 2 ZPOVĚĎ DÍTĚTE ODCHÁZEJÍCÍHO VĚKU KAREL BRADÁČ „Nu, Češi Husa vždycky uctívali, že za svou pravdu shořel v plameni. Však prozíraví) český člověk malý, ten nepodléhá nikdy nadšení! Slavte ho, prosím, jak se vám jen líbí! J á pro nic na světě jsem nikdy nehořel. J á mám krev studenou, neváhám říci rybí. S hořením u mne každý pohořel. Když přišli náci, myslel jsem si svoje. Však proč se s nimi pouštět do šrútky? Kdo chce, al spěchá do třídního boje, j á postrádal jsem pro to pohnutky. Proč umíral bych, medle, na hranici ? J á nemám tělo na to stavěné. Na černo sehnal jsem si sem tam jaternici a vyčkával, až se to přežene. Po revoluci střízlivě a klidně jsem poslouchával různé názory, všem přisvědčoval s úsměvem a vlídně, o výročích jsem věšel prapory. Mám velký byt, mám místo s velkým platem. A co měl Hus ? J á dovedu si žit. Mít chladnou krev, to nevyvážíš zlatém. A lidi jako já přec taky musí být. Ač nijak neplanu pro dnešní ideály, což pro mou povahu je zcela typické, do posudku mi prozíravě dali: Má vřelý poměr k třídě dělnické.“ Jaký by mohl být jiný než šťastný? — říkáme si při prvních záběrech, když vidíme rozkvetlým sadem kráčet tak vyrovnaně a lehce statnou vesnickou ženu s mladou a jasnou tváří. Nedovedeme si jaksi představit, že by se v tom krásném, zkvétajicím ukrajinském kolchoze, mezi těmi radostnými tvářemi lidí, kteří zpívajíce vycházejí ráno pracovat do polí, jež i na dálku jako by vydechovala dobrou úrodou a blahobytem, — že by se tady mohlo přihodit něco, čemu se říká slovem tak přísným a závažným, jakým je slovo „osud“. Dozvíme se to brzy; osvětlí nám to filmové dílko, jakých nebývá mnoho — film přímo básnicky jemně skloubený, hluboce vážný i v pravých okamžicích vylehčený rozkošným humorem, film plný ryzího citu lásky mladě klíčící i v bolestných otřesech vyzrávající, film plný vysoké stranické uvědomělosti i plný radosti, pohody a opravdového, bojem vykoupeného štěstí, slovem — film vpravdě ščipačevovský. Jde v něm o jedinou a prostou myšlenku: vztah k práci pro celek, nesobeckost — to je prubířský kámen, na kterém se prověří také ryzost lidských vztahů. Na muži kolchoznice Mariny se to ukáže nejtvrději a nejnázorněji: odejde studovat na zemědělskou akademii nikoli proto, aby se jako vědec agronom vrátil k těm, kteří mu tak vysoko pomohli, a aby jim svými novými poznatky nyní pomohl zlepšit a usnadnil jejich práci. Odejde studovat proto, že mu veselý studentský život, velkoměstský lesk a pohodlí lahodí daleko víc než těžká práce těch, z jejichž středu vykročil na novou dráhu. Lahodí mu dokonce tak, že zapře vztah nejužši, zapře, že má v rodné vsi ženu a dospělou dceru, a předstírá lásku městské dívce, o jejímž otci předpokládá, že by mu mohl pomoci k vysoké úřednické kariéře. Sebeláska jde u něho tak daleko, že své ženě hrubě řekne, že ji „duševně přerostl“, že by mu „bránila ve vědeckém rozletu“, a opustí ji bez jedině výčitky svědomí. Na této krisi se ukáže, co ve skutečnosti bylo, co je a co vždycky bude. Maríniným osudem: uvědomělá tvořivá práce pro celek. A tato práce jí pomůže vypořádat se s krutou osobní bolestí, pomůže jí k tomu, že se stane vynikající pokusnicí, a přivede ji nakonec jako posluchačku do téhož institutu, z kterého její muž musí odejít. Nezbývá mu nic jiného: ti, mezi něž se nyní dostal — vědci - jsou opravdoví sovětští lidé a brzy prohlédli, že se úmyslně, pro své sobecké cíle odtrhl od lidu, kterému měl svou vědou pomáhat. A jeho pravou povahu prohlédá i jeho žena, která už mu ted může říci s jasnýma očima a klidnou tváří: „Nemiluji tě; vidím v tobě jenom nemocného člověka, a přeji ti, aby ses brzy uzdravil.“ To je ta vážná, nejhlubší nota filmu „Marínin osud“. Bude v něm na mnohého působit až neskutečně tvrdě a odpudlivě povaha a jednáni Marinina muže; bude si možná říkal: „Dnešní sovětský člověk už přece takovým být nemůže.“ — Nejde tu zajisté o jednoho určitého člověka; v této postavě jde o umělecké zevšeobecnění, o typisaci všech těch malých, skrytých zbytků sobectví a sebelásky, které v lidech tu a tam uvízly. A právě tento film chce vědomě, záměrně ukázat co nejúplněji a nejostřeji, jaké zlo by mohly napáchat, kdyby nebyly včas rozpoznány. Tak, jak to řekl soudruh Malenkov:,, Vědomé nadsazení a zostření obrazu nevylučuje typičnost, nýbrž ji plně odkrývá á zdůrazňuje.“ Ale tato vážná, hluboká nota se ve filmu jako v ušlechtilé orchestrální skladbě rozehrává také do nejpestřejších a nejrozmanitějších variaci: břitkou satirickou zkratkou se tu mihnou „kapitalistické přežitky“ lakomé Motrji a jejiho dobrácky medvědovitého Matěje, varovně zazvučí,,soukromovlastnické“ choutky jednoho z příliš sebevědomých mládenců, a čistou, překrásnou melodií se rozezní příběh první a jistojistě pravé lásky Marininy dcery Galinky a mladého, upřímně snaživého Šašky. A navíc — vysoce umělecky napsaný scérf^ř, překrásné, citlivé herecké výkony (opět jednou máme pocit, že lidé na plátně nejsou herci a že ani netuší blízkost kamery), nádherná barevná fotografie, dokonale národní ukrajinský svéráz každé scény, lidovost, přístupnost, jiskrný optimistický vtip a humor — o to vše by přišli ti, kdo by sena film „Marínin osud“ nešli podívat. Troufáme si říci, že by svého rozhodnutí měli co litovat. B. VAJDLOVÁ