Literární Noviny, červenec-prosinec 1954 (III/27-52)
1954-07-03 / No. 27
TvITERARNI NOVINY TÝDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMĚLECKÉ OTÁZKY. ROČNÍK III. ČÍS. 27. 3. VII. 1954. 60 hal. O POESII OBČANSKÉ MILAN SCHULZ Na desátém sjezdu Komunistické strany Československa byla řečena významná slova 0 situaci v naší literatuře. Soudruh Antonín Novotný, mluvě o úspěších mnoha současných děl, dotkl se i některých závažných nedostatků, které brání literatuře, aby plnila svůj základní společenský úkol — vychovávat nového člověka. Upozornil, že naše poesie upadá často do povrchní, sentimentální citovosti, což vyplývá mimo jiné z toho, že ne všichni naši spisovatelé si plně toto poslání uvědomují. Tato slova vystihují poslední vývoj naší poesie. Po ostré kritice mašinistického frézismu a pseudopolitického frázismu přeorientovala se řada mladých básníků na lyriku po1 smutnělou, plnou někdy povrchních, někdy vymyšlených citových zážitků. Byl to důsledek nevšímavosti těchto básníků k problematice dneška, někdy i útěku od ní, výraz nehotovosti básnické tváře těchto autorů, kteří neustále hledají svou cestu, svůj výraz. Nemá jistě smysl mluvit obecně. Myslím, že do tohoto nebezpečí v různých formách upadli v některých svých posledních verších na př. Jindřich Hilčr, Oldřich Kryštofek, Jiří Havel, Jiří Ostaš, Miroslav Florian. A za nimi pak nepřehledná řada autorů začínajících, jak jisté dosvědčí každá redakce, která v poslední době dostávala záplavu veršů sku- , tečně povrchně sentimentálních. Lze však v naší poesii najít i verše, jejichž tvůrci považují odtažitou básnickou symboliku a zastřené či polozastřené metafory za nejdůležitější znak poesie. (Příkladem tu může být báseň Jana Skácela Cikánky z 9. č. LN.) Čemu všemu by se tady mohli naši básníci naučit při pozorném zahledění na př. do lidové poesie! Vždyf tam i ve smutných verších — třeba o zklamané lásce — zajiskří úsměvné přirovnání, optimistický, jadrný pohled, vyjadřující ne sentimentální rozpoložení, ale čisté city prostéh.' člověka. Lze přímo říci: umělec, který není schopen vyjádřit plnost lidského štěstí, nevyjádří ani hlubokou, pravdivou tragiku (Shakespeare!). Upadne obvykle vždy do povrchní sentimentality. Kritikou ^povrchní citovosti nemáme v úmyslu zabíjet v poesii každý čit. Musíme pečlivě rozlišit mezi vyjádřením citového problému (třeba teskného, dokonce někdy i tragického), který je v jádru životný a život potvrzující, a mezi komolením lidských pitú nebo rozpitváváním malicherností. Nebylo by na př. správné odsuzovat paušálně nové verše L. Fikara na jaře uveřejněné, a nerozlišit krásnou a horoucí báseň Pečení chleba na vsi od básně Divokou višní si ji osázím, vycházející z úzce osobních, nezobecněných a nezobecnitelných básníkových prožitků. Ukazuje se, že dnešní poesie velmi málo sleduje žhavé problémy dneška. A to jak problémy našeho státu, našich lidí, tak i ty, které hýbají myšlením lidí na celém světě. Ohromný boj národů za nezávislost a za mír už delší dobu vymizel z našich básní, veliký proces a hluboké změny v myšlení na př. našeho vesnického člověka nenacházejí dosud v naší poesii svého zachycení. A přece takováto poesie — skutečně „žijící dneškem a pomáhající dnešku“ (Gottwald) — musí se stát páteří současného básnictví. Otázku síly, která v určité době určuje stav poesie, vyjádřil naprosto přesně na I. celostátní konferenci Svazu čs. spisovatelů sovětský básník Štěpán Sčipačev: „... výšiny poesie byly vždy určovány především občanskou poesií, poesií, která vyjadřovala pokrokové ideje své doby, tužby lidu v boji za sociální spravedlnost, za světlou budoucnost.“ Pohlédneme-li na dějiny naší literatury, shledáme zcela zákonitě, že od samých literárních počátků platí toto hledisko pravidelně a přesně. Vzpomeňme jen, jak plně vyslovovali tužby a přání lidu Čelakovský, Mácha, Erben, Neruda. Jaký určující význam mají pro naši novou, socialistickou poesii básníci, kteří tolik reagovali na potřeby doby, jako byli S. K. Neumann a Jiří Wolker. Nezapomeňme však ani na to, že důležité, na dobu citlivé a ideově průbojné verše psali i Sova, Hora, Šrámek, Hořejší. A že tyto verše jsou Na póčátku příběh. Udál sé v kraji uhelných šachet. Bylo poledne, parné poledne, slunce strašlivě žhnulo. Už tři hodiny poslouchalo přes deset tisíc lidí projevy odborářských pracovníků a politických vůdců. Byla řada na básníkovi, aby vystoupil na tribunu. Bylo to ještě v době, kdy nebyl tak slavný jako dnes. Z lidí, kteří zde byli, z těch tisíců vykořisťovaných ubožáků, pečlivě udržovaných v nelidské nevědomosti, kdo z nich znal jeho básně? Přece však, když bylo oznámeno, že básník bude číst své verše, tu jediným gestem deset tisíc horníků obnažilo hlavy. Ten příběh se udál v Chile a básník, jemuž takto vzdali poctu, byl Pablo Neruda. Podivuhodná země je Chile. Jakoby úzká lávka položená přes třicet osm stupňů zeměpisné šířky mezi nepřekročitelné pohoří a nejnezkrotnější z oceánů. Země dlouhá, táhnoucí se od obratníku Kozoroha k nejjižnějším koncům Latinské Ameriky. Na severu věčný žár, na jihu věčný led. Země všech podnebí, veškeré flóry i fauny. Na obzorech čas od času požáry sopek. Ale také země, kde člověk musí všechno dobýt těžkou prací. Země temných legend, bájných hrdinů, synů Země a Slunce. Země, kde se stále rodí noví tvorové a kde sopečná půda připomíná |mrt. Jednoho dne vpadnou do této země dobyvatelé z jiného světa. Mají koně, neznámé dunící zbraně, nesrozumitelné zákony a boha hněvu a zisku. Drancují, plení. Slunce této země se barví do ruda krví, do zsinalé bledosti hladem, barvami smrti, bolesti, hrůzy. Strmými soutěskami se jako těžké balvany valí zprávy o pokácených trůnech, zavražděných králích, o kmenech upadlých v otroctví, o národech, které umírají nebo se poddávají. Ale lidé této ?e,mč neustupujú Jejich zázračný odpor trvá tak dlouho, až, nikdy nepřemožení, podají ruku synům těch, kteří kdysi přišli loupit do jejich země a vytvoří nový národ. Přijmou techniku a průmyslovou civilisaci synů dobyvatelů a potomkům odkážou vášeň pro nezávislost, vlastenectví, lásku k rodné půdě. Takové je tedy Chile, které si kopími s kamennými bodci udrželo svobodu, zatím co áe pod puškami, ocelí, lstí, krutostí, pokrytectvím, lakotou, pýchou, fanatismem dobyvatelů — conquistadorů hroutila nesmírná císařství Inků a Azteků. Takové je Chile, kde dnes žije nejsjednocenější lid Jižní Ameriky. A tuto zemi si chtějí podrobit Yankeeové. Nestačí, že ji vyssávají do morku, mají v rukou průmysl, všechno bohatství, že jejich společnosti ovládají zemi. Patří jim doly na měď, nejbohatší na světě, náleziště ledku, železa, cennými hodnotami, které nás vedou při určování základních tendencí naší národní poesie a při hodnocení místa všech těchto velkých básníků v dějinách literatury. Už při pohledu na občanské hodnoty klasické poesie se ukáže, jaký široký rejstřík tu velcí básníci obsáhli. Od vzrušených veršů pathetických až po ostré satirické šlehy. Ale připomeňme si, jak nerozlučnou součástí všech velkých veršů byl vždy zdravý, úsměvný pohled lidového člověka. Jak od Celakovského přes Havlíčka po Nerudu, Hálka či Sládka prochází neustále českou básní optimistický, nezdolný český člověk. Jak nikdy tu nevznikne mrtvá idyla, ale naópak potřebná, jasná životní pohoda. Jak právě tento život utvrzující pohled podporuje a živí houževnatost a neporóbitelnost, kterou vždy obsahoval český národní charakter. Je to velké poučení pro dnešní poesii! Také pokusíme-li se shrnout úspěchy naší poesie od roku 1945, dospějeme k závěru, že jako největší úhelné kameny tu stojí básně a poemy, držící krok s dobou — a víc: ukazující směle kupředu. Budou to beze sporu smělé, bohužel poslední básně S. K. Neumanna; budou to významné, zapalující básnické knihy Nezvalovy, ať už Historický obraz či Stalin nebo Zpěv míru, Z domoviny či nakonec z Křídel České balady, Telegram z Pekinu a některé drobnější básně; bude to nepřetržitě' myšlenkově i umělecky rostoucí, předčasně zakončená tvorba Konstantina Biebla, básníka s velikým smyslem pro skutečnou politickou lyriku; budou to i zpěvné a odhodlané mírové verše Marie Puj manové, a budou to ze manganu. Znehodnocují měnu, snižují produkci, ruší továrny, nepředstavitelně vykořisťují lid. V jedněch dolech na měď pracují horníci v nadmořské výšce 3500 metrů a za strašných podmínek za padesát centů. Jinde zase pracují v podmořských uhelných dolech •h.n.viici šestnáct až dvacet hodin denně. Ale lid to vidí, dává se na pochod za nezávislost a na výstrahu může vyznavačům žlutého ďábla vyprávět příběh Pedra de Valdivia: Tento španělský kapitán slídil se svými pochopy všude po zlatě. Zběsilý a chtivý vraždil Araukánce. Ti chytili španělského kapitána a nalili mu do hrdla tekuté zlato se slovy: „Chtěl, jsi zlato? Tak teď ho máš dost.“ K tomuto araukánskému národu se hlásí Pablo Neruda. Krev araukánskéhq lidu koluje prudce v jeho žilách a- je to krev vznešená, protože ^je to krev bojovníků za svobodu. Dává vášnivost básníkovu zpěvu a živí jeho nemilosrdnou a divokou touhu po svobodě. A tato touha je silnější než řev chilského moře. Neruda — vlastním jménem Neftalí Ricardo Reyes — narodil se 12. VII. 1904. Téhož roku se rodiče přestěhovali do jihochilského města Temuca. Zde byl vychován, vyrostl slovenské poesie skutečně veliké básně Jána Kostry, stejně jako stále dozrávající verše Vojtěcha Mihálika. Je tedy jasné, že naše současná poesie dosáhla už mnoha vážných úspěchů, které nelze přehlížet. Při pohledu na tvorbu jen posledního roku nelze si nevšimnout sbírek Kainarovy a Kostrový, časopisecky uveřejňovaných veršů Závadových. Jejich autoři splňují jeden z neustále probíraných a těžko prorážejících požadavků — aby básník zaujímal otevřené, jasné a přesvědčivé stanovisko k palčivým otázkám dne. Jsou to díla vysoce ideová, proniknutá nejlepším a nejcennějšvm obsahem — hluboce humanitními myšlenkami dnešni doby. Zájem těchto básníků pomoci lidem v růstu právě jejich lidské tváře, jejich charakteru, znamená důležitou složku celonárodního boje za uvědomění lidu, za upevnění jeho vědomí velikosti naší doby, velikosti. úkolů a také — ne v poslední řadě — za posílení a utužení národní hrdosti. Je příznačné, že právě ve verších těchto básníků (zvláště u Kainara) objeví se tén z klasiky známý český lidový humor, dnes už zdůrazňující úplnou novou národní přítomnost. Občanství — lze-li to tak nazvat — poesie těchto básníků tkvi především v proniknutí do myšlenek a citů lidí, v znalosti problematiky dnešních lidských dramat, ve smělosti ukázat na tuto problematiku a pokoušet se o její řešení, a samozřejmě pak ve vysokém uměleckém stupni jejich básnických projevů, bez něhož by všechny potřebné a smělé myšlenky ztratily právě své specifické vyjádření — poesií, básní, veršem. Stává se totiž často, že bývají do šestnácti let. Matka, něžná a dobrá záhy umírá. O chlapce se stará otec, inženýr na stavbě železnic. Tehdy už poznal práci, začal se jí obdivovat a ctít ji. Tento pocit v něm pevně tkvěl. A třebas se po léta prohlašoval z^syna nikoho, třebas se opájel samotou, vzpomínka zvítězila nad planými sny. Někdy přijíždějí za chlapcem na koni strýcové. Jeden vyšvihne chlapce na koně, druhý veze ovci se svázanýma nohama. Pak se usadí pod stromem, zapálí oheň a zpívají při kytaře. Vystřelí také několik ran z revolveru, protože se to patří, protože to chlapce baví. Jeden z nich vytáhne široký nůž, prořízne ovci hrdlo a hustá vřelá krev, rudé mléko, stéká do misky. Tu podají chlapci, a ten ji vypije. Tato vzpomínka není jen zachycena v povídce Pohár krve. To vše se vtiskne v básníkovu paměť a dává jeho zpěvu onu hloubku a cudnost, divokou, selskou, onen sled prudkých a prostých obrazů, slov, jakoby kytarou lidového pěvce doprovázených a ^odbarvených. Říkává se, že knihy mají své osudy. Zdá se, že to je pravda. Chlapci Neftalí Ricardu Reyesovi se dostala do rukou kniha cizího, neznámého autora. Nevíme, zda to bylo ještě v Temucu, nebo už v Santiagu, kam odešel na studie. Jisté je, že se mu jméno autorovo tak zalíbilo, že si je zvolil za své literární jméno a jím, sedmnáctiletý, podepsal první sbírku. Kniha, kterou chlapec četl, byl překlad Nerudových Malostranských povídek. A tak vzniklo jméno Pablo Neruda, slavné dnes v celém světě a pouto ještě pevnější mezi námi a chilským básníkem. • Ilja Erenburg ve znamenité studii, jejíž přesná analysa nebude dlouho předstižena, definuje dobu, kdy Neruda vstoupil do literatury, jako období bezvládí v latinskoamerické poesii. Nerudova poesie byla zjevením. Podivuhodně zralá přihnala přesně k zamyšlenému vyjádření myšlenky a ukazovala již některé z rysů Nerudova umění: jeho splynutí s 'přírodou, svěžest představ, plnost hlasu. Avšak už tyto mladistvé milostné verše jsou poznamenány smutkem a chmurným samotářstvím, které se budou stupňovat. , Při popisu zrozeni Nerudy-básníka vystopovává Erenburg jeho literární rodokmen: Neruda má v sobě velkou minulost kastilské poesie. Nepohrdl poetickým a duchovním odkazem „prokletých básníků“ Francie, Baudepovažovány za občanskou poesii zrýmované these, toporně a neumělecky sestavované do podoby básně. A stává se také, že bývá z pojmu občanské poesie vylučována každá báseň, které se v literární.mluvě říká „báseň o krajině“ nebo milostná lyrika. Je třeba si říci, že občanskou poesií, to znamená poesií vyjadřující nejpokrokovější myšlenky naší doby, může být i báseň o krajině, jestliže v ní básník vyjadřuje, že neoddělitelnou součástí přírodních krás země, jak řekl soudruh Antonín Novotný „je lid, jeho nový svobodný život a jeho tvrdá, obětavá a obdivuhodná práce, která činí naši zemi a náš život krásnější a bohatší“. Je nutné si však zároveň vyjasnit, že občanskou poesii netvoří verše, i když se v nich hovoří o velkých myšlenkách mezinárodního a vnitřního života, jestliže jsou to verše plné dutých frází a zrýmovaných thesí. Při řešení těchto otázek naši poesie může nám být programem názor Jiřího Wolkra, přesně a správně vyjádřený v básni Sloky. Wolker také hovoří proti těm, kteří velmi rádi obnažují své čistě osobní problémy a vynášejí je ve své tvorbě do nebe. A přitom jde o city a problémy, které nikomu nic neřeknou, a proto nikoho nezajímají. A Wolker ukazuje zároveň cestu z tohoto nebezpečí, když píše: Své srdce přemoz tu, nebo nejsi srdce jen, tím, čím chceš vítězit, — sám nebuď poražen a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji, bys stále v boji byl a nikdy po boji. Střežme bedlivě tento Wolkrův požadavek, zasahující i dnes hluboko do naší problematiky! . NAS SOUDRUH PABLO NERUDA o»«*« ADOLF KROUPA