Naše Hlasy, 1967 (XIII/1-51)
1967-09-16 / No. 37
DIRECTED BY EDITORIAL. BOARD Published weekly by "Our Voices” Publishing Co., 1256 Queen St W„ Toronto, LE. 6-2135. — Printed by Liters Printing Co., Toronto 3. Subscription: Canada $4.00. All other Countries: $5.00. No. 37 (531) Vol. XIII.NAŠE NEZÁVISLÝ ČESKOSLOVENSKÝ TÝDENÍK Věnováno všem členům úsředniho výboru Komunistické strany Československa za jejich zbabělou spolupráci s Moskvou v záležitosti Blízkého Východu. Nemohli klesnout hlouběji... MASKY DOLŮ! Slyžte, lidé, z Moskvy nosí zprávu, nad níz mnohý slzu uroní, jak Kosigyn získal novou slávu, v níz ho někdo těžko dohoní. Stalo se tak minulého týdne, v půlnoční to pravě hodine. Straníku nám počet jistě zfídne, smutek bude v rudé rodině. Kosigyn a Breiněv sedí mlčky, mírové hledají čelení. Ze zahrady slyseti je cvrčky, Israel je přived v zděšení. Na orloji dvanáctá již bije, Brežněv zraku svému nevěří, prudké světlo s chodby se sem lije, Adolf Hitler vchází do dvečí. Adolf k stolu pristupuje blíže, s oběma si ruce tiskrte tu: #'Ve znamení hákového kčíže budem spolu dělat osvětu. Radost mám, že právě vy jste v čele, cestou s námi jdete společnou. Zhubit chcete Židy z Israele, % platností už jednou konečnou. škoda, že mně nezbylo dost času všechny Židy dáti do plynu. Nordickou jsem zachránit chtěl rasu. dneska mně to dávají za vinu. Goebelsův vám pozdrav vřelý nesu, nadlen on je valím názorem. Postavte sie židovskému běsu, světovým jsou oni nádorem. Propaganda vale víc než skvělá, neubráním se té poznámce. Jak že se to, prosím, vlastně dělá z útočníka zrobit obránce? Arabové, věru, stojí za to pomoci jim v jejich snaženi. V petroleji přece všzí zlato. Židé, to jsou lidé zkažení. Kladivo a srp v hákovém křiži budiž našim novým odznakem! Ideály společné nás sblíží, s židovským skončíme útlakem. Všichni na vás vzpomínají v Říši !’* Hitler marné skrývá dojetí. Kosigyn a Brežnév téžce dýší, pak si ti tři padnou v objeti. Orlici jim Hitler připjal zlatou. (obraz ten je, véru, za všecky.) Alijanc dnes uzavřeli svátou. A ti dva se uči německy. Padla rána jak když střeli z děla, Adolf zpět se v peklo ubirá. Na podlaze zůstala dvě těla, a tím se náš příběh zavírá. A. Č. (BIČ) Paříž (Přetištěno z letního dvojčísla "Biče”, humoristického listu čs. exilu, jehož vydavatelem je býv. čs. poslanec Alois Čížek ve Francii. Doufáme, že nám dodatečně dá svolení k přetištění.).. ÚSPECH SPARTY V BELCAMPU Torontská Sparta vyhrála fotbalový turnaj v Belcampu, při účasti Clevelandu, New Yorku a Chicaga. Sparta, která přijela do Belcampu v sobotu dopoledne sehrála tři zápasy s nečekaným úspěchem. V prvém zápase porazila Cleveland 3 - 0 v druhém hrála s Chicagem 0 - 0. V posledním rozhodujícím utkání porazila Sparta Toronta — New York 6-0. Tento turnaj se konal v rámci VI. Sjezdu Československých sportovců v zahraničí v Belcampu - Maryland. Vítězné Spartě byl předán krásný Volfův putovní pohár, jehož držitelem bylo mužstvo Chicaga po 4 roky. VI. Sjezd Československých sportovců se konal ve dnech 2-4 září v Belcampu na Baťových hřištích. Sportovní utkání se konala v atmetsféře přátelství mezi sportovci. Úspěch Torontské Sparty zavazuje, aby i příští rok zůstal krásný pohár v Torontě. 2 1. ZÁŘI 1937 Fráňa Šrámek Slunce a stín, slunce a stín, jak bílé látky, letící k očím a zoufale opět pokleslé v klín a v bubnu větrných vírení jenom ty kroky, jenom ty kroky. Na jaký pochod, na jaký pochod dnes jsme se dali, že jsme ty kroky tak ukovali, kdo to jde před námi v čele kdo nás to vede? Jediný jen, jediný jen ukouti mohl ten železný lik. Lafeto bolestná, nemôžem jinak, přijmi náš vzlyk, ale ty svételný zjeve tam vpředd velet nám nepřestávej! Tož chvilku. Nutno bdít. Já odcházím — A přešly dny. A noci šly. A zdřim . . PO POHŘBU Jaroslav Stehlík Jdou v latě svátečním z vesnických kostelíků, jdou v hloučcích od ohňů a přece každý sám. Už přešli do chalup a ty jsou plné vzlyků — jen nebe na poli je tiché jako chrám. S každým z nich do sednic modlitba vroucná vchází a se stěn z příšeří nahlíží do oken lampička rozžatá nad stolem pod obrazy, kďe k svátým nová tvář přibyla tento den. K ní srdce chudoby věrněji ještě přilne, k ní duše přirostou, tak jako k brázdám pluh. ~~ Práci jí požehná a slabé změní v silné vlídná a statečná, mocná jak její Bůh. Ten mýtus země své z kolébek báby zvednou a v synech bude růst a v dcerách bude zrát. Od vnuků ke vnukům až v dálku nedohlednou. Čas času novému jej bude předávat. Už nová nebesa nad hrobem tím se klenou, na který upřímné klademe v duchu dnes kytičku nejprostší, slzami orosenou: mateřídoušku a vřes. INDEPENDENT CZECHOSLOVAK WEEKLY September 16, 1967. AUTHORIZED AS SECOND CLASS MAII. 11T THE POST OTTAWA. AND FOR PAYMENT OF DEPARTMENT IN CASH. PQ TŘICETI LETÉCH Zdeněk Slavík Říká se, že třicet let je polovina lidského života. Přesto vzpomínky na našeho prvého presidenta nevyhasly, čas neubral nic na jejich plnosti a sile. Naše Národní shromáždění právem ještě za jeho života odhlasovalo slavnostní preambuli zákona: Tomáš Garygue Masaryk zasloužil se o stát. Byl vůdci s.lou ve skupině mužů, kteří dokázali realisovati tisíciletou touhu národa po jeho samostatnosti. Národ vybral ze svých řad svého nejlepšího. Velkého hospodáře, státníka a filosofa. Celý kulturní svět uznával jeho kvality a filosofii- O málokterém státníku může se v historii říci, že neměl snad nepřítele. Takový byl náš prvý president. Velká osobnost ve světové politice, svědomitý hospodář doma. Jeho filosofie dosud přednášena na fakultách celého světa. A přesto zůstal skromný. Právě to snad ještě více násobilo lásku a úctu jeho národa. Žil šťastně dobu. Nová republika překonávala pod jeho vedením úspěšně hospodářskou nemoc své mladosti. Politický život země nepřekročil nikdy rámec parlamentní demokracie- Nemoc odvedla ho na odpočinek v největší jeho slávě. Svůj úřad předal svému nejlepšímu žáku v době, kdy nad Evropou se stahovaly hrozivé hnědé mraky fašismu. A za rok odešel. Včas, aby se nedočkal velkého životního zklamání, kdy jeho národ následkem neschopnosti spojenců prodělával dobu protektorátního temna. A právě v této době často byl národem s láskou vzpomínán. A důvěra v lepší, šťastnější zítřek přenesena na jeho nástupce. Jeho pomníky Češi a Moravané mnohdy holýma rukama hájili před zhovadilostí okupantů. Pomník nejvzácnější, odkaz prvého presidenta, se dodnes nikomu nepodařilo z národa odstranitiFreu třiceti lety zemřel. Ale v srdcích všech poctivých a věrných Čechoslováků žije stále. Jeho filosofie, jeho odkaz národu je dále předáván otcem synovi. Žádnému okupantu ať vyznával hnědou, neb rudou barvu revoluce, nepodařilo se znásilnit lásku národa k svému prvému presidentu. Ať tisíckrát denně dnešní bolševický režim v naší vlasti snaží se ze srdcí národa vytlačit jeho jméno. Marně. Ať ze všech učebních osnov mládeže je jeho doba a jméno vymazáno. Marně- Ať sebečastěji je bolševiky hanobeno jeho dílo. Marně. V srdci národa zůstal Tomáš Masaryk symbolem svobody, demokracie, lásky a důvěry člověka k člověku, úcty k jeho práci. Představitelem všeho toho, co komun.sté doma nejhrubším způsobem denně cynicky pošlapují. Nepodařilo se - a nikdy nepodáří ani u příslušníků nejmladší generace propagandou lží oslabiti tento vzor. A právě u této generace, která nikdy osobně nepoznala toho krásného, bílého, usměvavého muže dobráckých očí, právě u této generace, která vyrůstala v režimu komunismu, je jméno To máše Masaryka vyslovováno na různých demonstracích mládeže jako symbol odporu k režimu. Dřívější filosof v ústech dnešní mládeže stává se bojovníkem. Opět Masaryk - bojovník, jako tenkrát proti rakousko - uherské monarchii. Dnes proti komunismu-Před třiceti lety v den jeho pohřbu národ na ulicích klekal a plakal. Dnes ho vzpomíná se stejnou láskou a úctou v pevné víře ve svůj opět svobodný zítřek. A my, kteří jsme opustili svoji vlast, kterou náš Masaryk tak těžce budoval, abychom zde svoji prací přispěli k tomu svobodnému zítřku národa, dnes jako denně znovu slibujeme: Pane presidente, vašemu odkazu: věrni zůstaneme! “NEPRIPUSTIME” - Kde se berou? PRESIDENT NOVOTNÝ ZNOVU HROZÍ SPISOVATELŮM “Washington Post” uveřejňuje na význačném místě nové hrozby presidenta Novotného proti všem, kdo by se pokoušeli o jakoukoli liberálisáéi českosloven. ských poměrů. Dosud je v paměti vše, co pronesl koncem června na rozloučenou s posluchači vysoké školy politické v Praze a čím odpovídal na projevy spisovatelů na jejich současném sjezdu. Těžko mohl své výhrůžky ještě stupňovat, přesto však dokázal i to, jak svědčí jeho nový projev, tentokráte k absolventům vojenské akademie. Prostě “liberalisace” se netrpí a trpět nebude. President Novotný pronesl nová slova, ale neřekl nic nového. V řeči na vysoké škole politické se především bránil: “V naší historii není nic, co by opravňovalo různé kritiky k tvrzení, že se strana zpronevěřila svému poslání . . a rozhodně již nemůže trpět, že v minulých letech jsme procházeli údobím jakéhosi ‘‘druhého temna”. - “V tomto duchu se nesla vystoupení některých spisovatelů na jejich IV. sjezdu, kde tito lidé napadali politiku strany, státní vnitřní i zahranič, ní politiku ...” Pak následovala charakteristická vyhrůžka: “Nepřipustíme obnovení jakýchkoli národně socialistických, reakčné klerikálních, pravicových sociálnědemokratických a jiných směrů!” Spisovatelé se neohroženě postavili proti politice komunistické strany, vytkli komunistické straně že se zpronevěřla svému poslání a že Československo prožilo (a dosud prožívá) druhé temno. Nato odpovídá Novotný, že žádné obnovováni národněsocialistic. kých, sociálnědemokratických a katolických směrů se nebude trpět, neříká, však jak je možné, že dvacet let po vítězném únoru se tyto směry hlásí nanovo k životu? Není to nejlepší důkaz, že politika komunistické strany byla po dvacet let neúčinná a nikoho nepřesvědčila? A aby nebylo pochyb, že komunisté končí špatně, Novotný skutečně opakuje své fráze ještě jednou, nyní k příštím důstojníkům. Nový podnět mu dal k tomu patrně odchod Ladislava Mňačka, význačného slovenského spisovatele a noviná. ře, který napřed odsoudil dpma komunistickou vnitřní politiku a nyní odchodem do Israele také komunistickou Komunistická politiku zahraniční. strana má tedy dostatek příčin k smutku a kdyby měla jen špetku rozumu, také k důkladnému uvažování. Některým našim čtenářům se nelíbilo, že jsme uvítali Mňačka jako uprchlíka a nabídli mu ruku k spolupráci. Mňačko byl nesporně komunistou a zatím jím zůstává, přestože však se dostal do nejostřejšího boje se svou vlastní stranou. Postupovali bychom proti věci československých uprchlíků, kdybychom ho v jeho boji nepodpořili. Přese vše, co si přejeme, Československo je rukou komunistické strany a mů. v že se vrátit na cestu demokracie jen spolupráci demokratických živlů s rozumnými komunisty, kteří uznávají, že politika Novotnýho vede jen ke zkáze a že náprava je v tom, po čem volají spisovatelé: v obnovení demokratických politických práv. ft JEŠTĚ K NAŠÍ ZAHRANIČNÍ POLITICE František Třešňák Náš článek “O naši zahraniční politiku” v 33. čísle “Našich Hlasů” vzbudil značný ohlas. Zatím se nikomu nepodařilo vyvrátit skutečnost, že jediná alternativa k naší politice po první světové válce byla demokratická federace podunajských národů, jak ji měl na mysli Palacký. Kdo neuznává tento fakt, marně kritisuje poválečnou politiku, protože nic třetího nebylo: buď Francie nebo Sověty. Tato politika se dnes vesměs označuje za politiku “Benešovu”, a už to samo o sobě svědčí, jak je naše paměť nedostatečná. Zapomínáme. Zapomínáme na to, že po (skončení první světové války byla Francie naší modlou, stejně jako jí byla před válkou. Nikdo se slovem neozval, že se spoléháme na Francii a nikdo se neptal, zdali Francie nám opravdu může přijít na pomoc, kdybychom byli skutečně ohroženi. Proti “frankofilské politice ”, která (skončila Mnichovem, nikdo nevaroval, dokud bylo Pokračování na straně 2