Naše Hlasy, 1967 (XIII/1-51)

1967-09-16 / No. 37

DIRECTED BY EDITORIAL. BOARD Published weekly by "Our Voices” Publishing Co., 1256 Queen St W„ Toronto, LE. 6-2135. — Printed by Liters Printing Co., Toronto 3. Subscription: Canada $4.00. All other Countries: $5.00. No. 37 (531) Vol. XIII.NAŠE NEZÁVISLÝ ČESKOSLOVENSKÝ TÝDENÍK Věnováno všem členům úsředniho výboru Komunistické strany Českoslo­venska za jejich zbabělou spolupráci s Moskvou v záležitosti Blízkého Vý­chodu. Nemohli klesnout hlouběji... MASKY DOLŮ! Slyžte, lidé, z Moskvy nosí zprávu, nad níz mnohý slzu uroní, jak Kosigyn získal novou slávu, v níz ho někdo těžko dohoní. Stalo se tak minulého týdne, v půlnoční to pravě hodine. Straníku nám počet jistě zfídne, smutek bude v rudé rodině. Kosigyn a Breiněv sedí mlčky, mírové hledají čelení. Ze zahrady slyseti je cvrčky, Israel je přived v zděšení. Na orloji dvanáctá již bije, Brežněv zraku svému nevěří, prudké světlo s chodby se sem lije, Adolf Hitler vchází do dvečí. Adolf k stolu pristupuje blíže, s oběma si ruce tiskrte tu: #'Ve znamení hákového kčíže budem spolu dělat osvětu. Radost mám, že právě vy jste v čele, cestou s námi jdete společnou. Zhubit chcete Židy z Israele, % platností už jednou konečnou. škoda, že mně nezbylo dost času všechny Židy dáti do plynu. Nordickou jsem zachránit chtěl rasu. dneska mně to dávají za vinu. Goebelsův vám pozdrav vřelý nesu, nadlen on je valím názorem. Postavte sie židovskému běsu, světovým jsou oni nádorem. Propaganda vale víc než skvělá, neubráním se té poznámce. Jak že se to, prosím, vlastně dělá z útočníka zrobit obránce? Arabové, věru, stojí za to pomoci jim v jejich snaženi. V petroleji přece všzí zlato. Židé, to jsou lidé zkažení. Kladivo a srp v hákovém křiži budiž našim novým odznakem! Ideály společné nás sblíží, s židovským skončíme útlakem. Všichni na vás vzpomínají v Říši !’* Hitler marné skrývá dojetí. Kosigyn a Brežnév téžce dýší, pak si ti tři padnou v objeti. Orlici jim Hitler připjal zlatou. (obraz ten je, véru, za všecky.) Alijanc dnes uzavřeli svátou. A ti dva se uči německy. Padla rána jak když střeli z děla, Adolf zpět se v peklo ubirá. Na podlaze zůstala dvě těla, a tím se náš příběh zavírá. A. Č. (BIČ) Paříž (Přetištěno z letního dvojčísla "Biče”, humoristického listu čs. exilu, jehož vydavatelem je býv. čs. poslanec Alois Čížek ve Francii. Doufáme, že nám dodatečně dá svolení k přetištění.).. ÚSPECH SPARTY V BELCAMPU Torontská Sparta vyhrála fot­balový turnaj v Belcampu, při účasti Clevelandu, New Yorku a Chicaga. Sparta, která přijela do Belcampu v sobotu dopoledne se­hrála tři zápasy s nečekaným ús­pěchem. V prvém zápase porazi­la Cleveland 3 - 0 v druhém hrá­la s Chicagem 0 - 0. V posledním rozhodujícím utkání porazila Sparta Toronta — New York 6-0. Tento turnaj se konal v rámci VI. Sjezdu Českosloven­ských sportovců v zahraničí v Belcampu - Maryland. Vítězné Spartě byl předán krásný Volfův putovní pohár, jehož držitelem bylo mužstvo Chicaga po 4 roky. VI. Sjezd Československých spor­tovců se konal ve dnech 2-4 září v Belcampu na Baťových hřištích. Sportovní utkání se ko­nala v atmetsféře přátelství mezi sportovci. Úspěch Torontské Sparty za­vazuje, aby i příští rok zůstal krásný pohár v Torontě. 2 1. ZÁŘI 1937 Fráňa Šrámek Slunce a stín, slunce a stín, jak bílé látky, letící k očím a zoufale opět pokleslé v klín a v bubnu větrných vírení jenom ty kroky, jenom ty kroky. Na jaký pochod, na jaký pochod dnes jsme se dali, že jsme ty kroky tak ukovali, kdo to jde před námi v čele kdo nás to vede? Jediný jen, jediný jen ukouti mohl ten železný lik. Lafeto bolestná, nemôžem jinak, přijmi náš vzlyk, ale ty svételný zjeve tam vpředd velet nám nepřestávej! Tož chvilku. Nutno bdít. Já odcházím — A přešly dny. A noci šly. A zdřim . . PO POHŘBU Jaroslav Stehlík Jdou v latě svátečním z vesnických kostelíků, jdou v hloučcích od ohňů a přece každý sám. Už přešli do chalup a ty jsou plné vzlyků — jen nebe na poli je tiché jako chrám. S každým z nich do sednic modlitba vroucná vchází a se stěn z příšeří nahlíží do oken lampička rozžatá nad stolem pod obrazy, kďe k svátým nová tvář přibyla tento den. K ní srdce chudoby věrněji ještě přilne, k ní duše přirostou, tak jako k brázdám pluh. ~~ Práci jí požehná a slabé změní v silné vlídná a statečná, mocná jak její Bůh. Ten mýtus země své z kolébek báby zvednou a v synech bude růst a v dcerách bude zrát. Od vnuků ke vnukům až v dálku nedohlednou. Čas času novému jej bude předávat. Už nová nebesa nad hrobem tím se klenou, na který upřímné klademe v duchu dnes kytičku nejprostší, slzami orosenou: mateřídoušku a vřes. INDEPENDENT CZECHOSLOVAK WEEKLY September 16, 1967. AUTHORIZED AS SECOND CLASS MAII. 11T THE POST OTTAWA. AND FOR PAYMENT OF DEPARTMENT IN CASH. PQ TŘICETI LETÉCH Zdeněk Slavík Říká se, že třicet let je polovi­na lidského života. Přesto vzpo­mínky na našeho prvého presi­denta nevyhasly, čas neubral nic na jejich plnosti a sile. Naše Národní shromáždění právem ještě za jeho života od­hlasovalo slavnostní preambuli zákona: Tomáš Garygue Masa­ryk zasloužil se o stát. Byl vůdci s.lou ve skupině mužů, kteří doká­zali realisovati tisíciletou touhu národa po jeho samostatnosti. Národ vybral ze svých řad svého nejlepšího. Velkého hospodáře, státníka a filosofa. Celý kulturní svět uznával jeho kvality a fi­losofii- O málokterém státníku může se v historii říci, že neměl snad nepřítele. Takový byl náš prvý president. Velká osobnost ve světové politice, svědomitý hospodář doma. Jeho filosofie do­sud přednášena na fakultách ce­lého světa. A přesto zůstal skromný. Prá­vě to snad ještě více násobilo lásku a úctu jeho národa. Žil šťastně dobu. Nová republika překonávala pod jeho vedením úspěšně hospodářskou nemoc své mladosti. Politický život ze­mě nepřekročil nikdy rámec par­lamentní demokracie- Nemoc od­vedla ho na odpočinek v největ­ší jeho slávě. Svůj úřad předal svému nejlepšímu žáku v době, kdy nad Evropou se stahovaly hrozivé hnědé mraky fašismu. A za rok odešel. Včas, aby se nedočkal velkého životního zkla­mání, kdy jeho národ následkem neschopnosti spojenců prodělá­val dobu protektorátního temna. A právě v této době často byl národem s láskou vzpomínán. A důvěra v lepší, šťastnější zí­třek přenesena na jeho nástup­ce. Jeho pomníky Češi a Morava­né mnohdy holýma rukama háji­li před zhovadilostí okupantů. Pomník nejvzácnější, odkaz pr­vého presidenta, se dodnes niko­mu nepodařilo z národa odstra­­niti­Freu třiceti lety zemřel. Ale v srdcích všech poctivých a věr­ných Čechoslováků žije stále. Jeho filosofie, jeho odkaz náro­du je dále předáván otcem sy­novi. Žádnému okupantu ať vyz­nával hnědou, neb rudou barvu revoluce, nepodařilo se znásilnit lásku národa k svému prvému presidentu. Ať tisíckrát denně dnešní bol­ševický režim v naší vlasti sna­ží se ze srdcí národa vytlačit je­ho jméno. Marně. Ať ze všech učebních osnov mládeže je jeho doba a jméno vymazáno. Mar­ně- Ať sebečastěji je bolševiky hanobeno jeho dílo. Marně. V srdci národa zůstal Tomáš Ma­saryk symbolem svobody, demo­kracie, lásky a důvěry člověka k člověku, úcty k jeho práci. Před­stavitelem všeho toho, co komu­n.sté doma nejhrubším způso­bem denně cynicky pošlapují. Nepodařilo se - a nikdy nepodáří ani u příslušníků nejmladší ge­nerace propagandou lží oslabiti tento vzor. A právě u této generace, která nikdy osobně nepoznala toho krásného, bílého, usměvavého muže dobráckých očí, právě u té­to generace, která vyrůstala v režimu komunismu, je jméno To máše Masaryka vyslovováno na různých demonstracích mládeže jako symbol odporu k režimu. Dřívější filosof v ústech dneš­ní mládeže stává se bojovníkem. Opět Masaryk - bojovník, jako tenkrát proti rakousko - uhers­ké monarchii. Dnes proti komu­nismu-Před třiceti lety v den jeho pohřbu národ na ulicích klekal a plakal. Dnes ho vzpomíná se stejnou láskou a úctou v pevné víře ve svůj opět svobodný zít­řek. A my, kteří jsme opustili svoji vlast, kterou náš Masaryk tak těžce budoval, abychom zde svoji prací přispěli k tomu svo­bodnému zítřku národa, dnes ja­ko denně znovu slibujeme: Pa­ne presidente, vašemu odkazu: věrni zůstaneme! “NEPRIPUSTIME” - Kde se berou? PRESIDENT NOVOTNÝ ZNOVU HROZÍ SPISOVATELŮM “Washington Post” uveřejňuje na význačném místě nové hroz­by presidenta Novotného proti všem, kdo by se pokoušeli o ja­koukoli liberálisáéi českosloven. ských poměrů. Dosud je v paměti vše, co pronesl koncem června na rozloučenou s posluchači vy­soké školy politické v Praze a čím odpovídal na projevy spisovatelů na jejich současném sjezdu. Těž­ko mohl své výhrůžky ještě stup­ňovat, přesto však dokázal i to, jak svědčí jeho nový projev, ten­tokráte k absolventům vojenské akademie. Prostě “liberalisace” se netrpí a trpět nebude. President Novotný pronesl no­vá slova, ale neřekl nic nového. V řeči na vysoké škole politické se především bránil: “V naší historii není nic, co by opravňo­valo různé kritiky k tvrzení, že se strana zpronevěřila svému po­slání . . a rozhodně již nemůže trpět, že v minulých letech jsme procházeli údobím jakéhosi ‘‘dru­hého temna”. - “V tomto duchu se nesla vystoupení některých spisovatelů na jejich IV. sjezdu, kde tito lidé napadali politiku strany, státní vnitřní i zahranič, ní politiku ...” Pak následova­la charakteristická vyhrůžka: “Nepřipustíme obnovení ja­kýchkoli národně socialistických, reakčné klerikálních, pravicových sociálnědemokratických a jiných směrů!” Spisovatelé se neohroženě pos­tavili proti politice komunistické strany, vytkli komunistické straně že se zpronevěřla svému poslá­ní a že Československo prožilo (a dosud prožívá) druhé temno. Nato odpovídá Novotný, že žád­né obnovováni národněsocialistic. kých, sociálnědemokratických a katolických směrů se nebude tr­pět, neříká, však jak je možné, že dvacet let po vítězném únoru se tyto směry hlásí nanovo k živo­tu? Není to nejlepší důkaz, že politika komunistické strany by­la po dvacet let neúčinná a ni­koho nepřesvědčila? A aby nebylo pochyb, že komunisté končí špatně, Novotný skutečně opakuje své fráze ještě jednou, nyní k příštím důstojníkům. Nový pod­nět mu dal k tomu patrně odchod Ladislava Mňačka, význačného slovenského spisovatele a noviná. ře, který napřed odsoudil dpma komunistickou vnitřní politiku a nyní odchodem do Israele také ko­munistickou Komunistická politiku zahraniční. strana má tedy dostatek příčin k smutku a kdy­by měla jen špetku rozumu, také k důkladnému uvažování. Některým našim čtenářům se ne­líbilo, že jsme uvítali Mňačka jako uprchlíka a nabídli mu ru­ku k spolupráci. Mňačko byl nesporně komunistou a zatím jím zůstává, přestože však se dostal do nejostřejšího boje se svou vlastní stranou. Postupovali by­chom proti věci československých uprchlíků, kdybychom ho v jeho boji nepodpořili. Přese vše, co si přejeme, Československo je rukou komunistické strany a mů. v že se vrátit na cestu demokracie jen spolupráci demokratických živlů s rozumnými komunisty, kteří uznávají, že politika No­­votnýho vede jen ke zkáze a že náprava je v tom, po čem volají spisovatelé: v obnovení demo­kratických politických práv. ft JEŠTĚ K NAŠÍ ZAHRANIČNÍ POLITICE František Třešňák Náš článek “O naši zahranič­ní politiku” v 33. čísle “Našich Hlasů” vzbudil značný ohlas. Za­tím se nikomu nepodařilo vy­vrátit skutečnost, že jediná al­ternativa k naší politice po první světové válce byla demokratická federace podunajských národů, jak ji měl na mysli Palacký. Kdo neuznává tento fakt, marně kriti­­suje poválečnou politiku, protože nic třetího nebylo: buď Francie nebo Sověty. Tato politika se dnes vesměs označuje za politi­ku “Benešovu”, a už to samo o sobě svědčí, jak je naše paměť nedostatečná. Zapomínáme. Zapomínáme na to, že po (skončení první světo­vé války byla Francie naší mod­lou, stejně jako jí byla před vál­kou. Nikdo se slovem neozval, že se spoléháme na Francii a nikdo se neptal, zdali Francie nám opravdu může přijít na po­moc, kdybychom byli skutečně ohroženi. Proti “frankofilské po­litice ”, která (skončila Mnicho­vem, nikdo nevaroval, dokud bylo Pokračování na straně 2

Next