Naše Hlasy, 1970 (XVI/1-50)
1970-05-23 / No. 21
STRANA 2 PORTRÉT KOMUNISTICKÉHO DOGMATA Václav Majer: Někdy tak přemýšlím, jaké důvody to asi byly, kteří přiměly dr. Gustava Husáka, člověka nesporně inteligentního, vzdělaného, bystrého a popularity chtivého, že vzal na sebe ohavnou úlohu hlavního gaulajtra sovětské okupační moci v Československu1? Co ho přimělo k tomu, aby se stal popravčím svobody českého i slovenského lidu1? Byla to chorobná ctižádost, anebo obyčejný lidský strach člověka, který již jednou na vlastním těle zkusil, co Sověti dovedou s člověkem udělat1? Nevím! Těžko říci, avšak zajímá mě to, neboť z celé té podlé partajní a vládní komunistické garnitury, 'která bez ohledu na svůj vlastní národ sovětským okupantům slepě slouží, znám Gustava Husáka nejlépe. Osobně jsem se s ním poprvé setkal před čtvrt stoletím v březnu 1945 v Moskvě, v době politických jednání o programu a složení nové československé vlády, tak zvané “košické.” Během tohoto jednání Gustav Husák, jako hlavní mluvčí delegace Slovenské národní rady, sehrál úlohu nedobrou, ba velmi špatnou. Již tehdy jsem poznal, že je sice inteligentní a bystrý, ale současně i nesmírně ctižádostivý, arogantní i bezohledný, dogmatický komunista a devotní sluha Sovětů. Takovým zůstal i doma. Byl netolerantní a panovačný, takže někdy i Gottwald, jemuž se husákovština v prvé době nehodila do krámu, ho volal do Prahy na kobereček. Později, ovšem, když v důsledku dravosti komunistů došlo ku krizi v Národní frontě a ve vládě, Gustav Husák pohotově začal na Slovensku připravovat komunistický puč, již na podzim 1947, za což se mu komunistický režim v padesátých letech komunisticky odměnil. Po lednu 1968 se zdálo, že peklo komunistických kriminálů mělo na něho a na jeho dogmatism, alespoň nějaký vliv. Gustav Husák, jak známo, nějakou dobu parádoval v masce liberálně - obrozenecké. Avšak hned v době sovětské invaze, po jeho návratu z Moskvy, začínala se ukazovat Husákova tvář kolaborantská a dogmatická. Z počátku někteří věřili, že chce něco zachránit. Snad tomu věřil i on sám, neboť Husák při vší své chytrosti je zabedněný dogmatismem komunismu, v důsledku čehož není schopen myslit realisticky i když se realismem ohání. A tento rozpolcený muž řídí tedy, pod kontrolou sovětských komisařů a pod hrozbou sovětských zbraní (ovšem) již víc než rok, osudy českého a slovenského národa. Následky jsou katastrofální. Čistka stíhá čistku, vládní a policejní teror je stupňován, političtí vězni plní žaláře. Komunismem zruinované hospodářství bezedně upadá, kultura, umění a vědy jsou rdoušeny vládní kuratelou a školství je vydáno na milost a nemilost slabomyslnému kreténovi Hrbkovi. Básníci, spisovatelé i novináři jsou nejenom netoliko vyhazováni a posílání ke krumpáčům a lopatám, ale i do kriminálů. Avšak Gustav Husák, až do zblbnutí mele stále svou: “Zavírat a trýznit se nebude. Nepřipustíme padesátá léta.” Právě dnes (27. dubna 1970) čtu v americkém tisku zprávu z Prahy, že “Czechoslovak Communist Party chief empasizet over the weekend”. “My si nepřejeme řešení politických problémů administrativními metodami a vězením, nýbrž získáváním a přesvědčováním.” Jak vidět Husák vědomě lže. Je přece i ze zprávy zglajchšaltováného komunistického tisku známo, že řada československých vlastenců - mezi nimi i velmistr šachu, statečný Luděk Packman - je ve vězení. A v polovině dubna západní tisk přinesl zprávu z Prahy, že bylo zahájeno trestní stíhání proti spisovatelům Václavu Havlovi a Ludvíku Vaculíkovi, novináři Karlu Kynclovi, universitnímu profesoru dr. Luboši Kohoutovi a novináři Karlu Neprašovi. To jsou věru podivuhodné metody “získávání a přesvědčování”. Jak vidět Husák zabředává hlouběji a hlouběji. Dnes již ovšem v Československu Husákovi lidé nevěří. A ještě horší věc se mu stala: lidé ho přestali brát vážně, neboť v něm vidí člověka mnoha tváří. Husákova pobtika je v závozu a proto slibuje i vyhrožuje. Ukazuje střídavě tvář smířlivou i mstivou. Husák je tak klasickým příkladem toho jak komunistické dogma dovede znetvořit netoliko člověka primitivního, nýbrž i člověka vzdělaného. DUBNOVÉ PROMĚNY druhé číslo sedmého ročníku, po nových básních Milučkého, Valeské, Jiráskové, Barzyové a Heřmana přinášejí rozbor Zahradníčkovy poezie z doby jeho věznění od Paul Bakéra, studii Zdenky Fischmannové na téma Max Brod a hudba, rozbor tvorby laureáta Nobelovy ceny za literaturu Samuela Becketta od Pavla Zeli vana jakož i úvahu rozdílu exilu Komenského a naším o od Otakara Machotky. Ivan Sviták se zabývá vztahem dělnictva k inteligenci v článku “Gordický uzel” Ivan Pfaff uveřejňuje začátek své studie “Americké ohlasy v českém politickém myšlení 19. století” a Dr. Zorka Černá píše o vězních a poměrech v moabitském vězení v Berlíně v druhé světové válce. Sešit o více než sto stránkách přináší také četné rozhovory a polemiky a velký počet recenzí literárních i politických knih, zajímajících naše čtenáře. Číslo možno objednat a Proměny předplatit v kanceláři SVU, Room 1121, 381 Park Avenue South, New York, N. Y. Tisková služba SVU ZÁRUKA DŮVĚRY NEJVĚTŠÍ REALITNÍ KANCELÁŘ INVESTUJTE VAŠE peníze tam, kde je nemůžete ZTRATIT .Hezké rodinné domky, nebo. domky které můžete také pronajímat. Nízká záloha - výhodné splátky. EDY SVOBODA Volejte kancelář: 239-3581, nebo domů: 247-3921 To, co způsobuje stárnutí, není věk, ale opouštění ideálů. SVĚTLA ENNEDY mm smím tm 296 Queen St W., Toronto 2B. RODINNÉ CESTY A VÝPRAVY DO EVROPY ZA NOVÉ SNÍŽENÉ CENY - JEDNOTLIVÉ LETY VÁM SDĚLÍME NA POŽÁDÁNÍ - VOLEJTE IHNED 362-3226 — pL Dana Nohavica - Asst. Manager “NASE HLASY” TEREZÍN 1945 OSVOBOZENÍ ? JAN PETLIČKA V dobách před druhou světovou válkou jsem často jezdíval na slavnosti našich hraničářů do Teplic, Ústí n. Labem a mnoha jiných míst. Státní silnice vedla kolem malé pevnosti Terezín. Již pohled zvenčí působil odstrašujícím dojmem. V malé pevnosti byli uvězněni nejtěžší zločinci a také političtí vězni. Mezi nimi byl Srb Prinčip, účastník sarajevského atentátu na Ferdinanda ďEste. Od počátku okupace Československa nacisty, malá pevnost se stala postrachem pro občany. Odpůrci, bojovníci proti nacismu a všechen lid věděl, co znamenal Terezín. Stal se koncentračním táborem, jedním z nejukrutnějších védte Dachau, Osvěčimi nebo Flossenburgu. Gestapáci při výsleších v Petschkově paláci v Praze, nebo kdekoli po republice věděli jak zastrašit zatčené vlastence. Vyslovením Terezína mělo donutit každého k přiznání. Během celé války byl vyhlazovacím táborem ve kterém v masách hynuli mučením, hladem, bestiálním vražděním a nemocemi. Nejkrutější poměry v malé pevnosti zavládly v době, kdy se schylovalo ke konci války. Roku 1945 byl Terezín přeplněn vězni. Branou IV. dvora s Jocklovou vyhlídkou (hlídková věž s kulomety esesáky) procházelo tisíce lidí, ktea ří se již nevrátili. Touto branou jsem procházel také já. Prožil jsem život na jaký se nezapomíná. “Arbeit macht frei” ) práce osvobozuje ( byl nápis na jedné bráně v pevnosti. Zařazování do práce řídili esesáci z nichž jména velitele Jindřicha Jockla, Schmidta, Rojka a Mendeho, vedle desítek dalších znamenalo bití, kruté zacházení, nemilosrdnost. Komanda se každý den ráno seřazovala na IV dvoře. Chodilo nebo jezdilo se uklízet kanceláře SS do Lovosic, do Ústí n. Labem, skládat uhlí k Schichtovi a do místa s nejhoršími pracovními podmínkami - do Litoměřic, kde byl pověstný důl Richard. Zde se stavěla muniční továrna, což byla záminka k “smrtelným neštěstím” vězňů. Komanda pro Richard nastupovala každé ráno na IV dvoře v počtu 300 vězňů. Dvě hodiny pochodu, během něhož se setkávala noční směna s denní. V dole se těžce pracovalo, lámal se kámen a vozil písek, V poledne žádné jídlo jen hodina “odpočinku”. Esesáci se báli vstupovat do dolu z obav před revoltou vězňů a případným zabitím. Vedoucími prací byli proto sudeťáci, kteří bezdůvodně tloukli vězně dřevěnými latěmi. “Schweinhund, Böhmische hund” a jiné “tituly” vedle bití byly normálními nadávkami které po mnoha letech věznění nebyly novinkou. Těžkou práci v Richardu zaplatilo mnoho tisíc vězňů životem. Podle zpráv bylo po skončení války nalezeno v dole na 40 tisíc mrtvol vězňů. Jednoho dne, snad v březnu 1945, byl jsem postižen úplavicí a neschopen nastoupit do práce komanda Richard. Bez lékařského ošetření jen s vědomím kápa -velitel světnice-vězeň- zůstal jsem ležet v horečce na pryčně v cele č. 41. Zde byli umístěni jak pracující, tak nemocní s různými chorobami - skvrnitý tyfus, tuberkulosa, úplavice a kdo ví jaké jiné. Cela normálně naplněna 300 vězni byla obsazena počtem 500. Statisíce vší, nečistota, dva otevřené záchody-latriny, umývadla a 2 okna, to vše vytvoři3 lo ovzduší k nedýchání. Každý den přijížděla dvoukolová kára tažená vězni aby odvezla 20 až 30 mrtvol. Nikdo nevěděl jejich jména, byl to ku př. jen Tonda, Václav, Josef či Jirka. Nebylo zájmu o vlastní jména, následkem podvýživy jména ani nemohla pamatovat. Mose zek nepracoval, oči slábly, tupost a nezájem se projevovaly u každého. Jednoho dne jsem se s potížemi -jako dny před tím- doplazil k vodovodu, abych si vypláchl hrdlo které bylo neustále zahteněno nedýchání. Vodovod byl blíže dvek ří. Při “hygienické práci” se mi zdálo, že z dálky slyším zpívat “Kde domov můj”. Řekl jsem si; “to není možné v Terezíně slyšet hymnu.” Dobelhal jsem se ke dveřím a matně vidím zdravější vězně z jiných cel stát na IV. dvoře v pozoru a skutečný zpěv. Belhám se zpět do vnitřku cely a vysláblým hlasem volám: “Kluci, na dvoře zpívají hymnu”. Sklidil jsem za to nadávky, jako že jsem vůl, abych si šel lehnout, že mám horečku a neblbnul. V domnění, že snad spoluvězňové mají pravdu, jsem vyhledal svoji pryčnu a ležel dál. Za nějakou chvilku se v cele objevil pověstný esesák Rojko. Bylo to po prvé, kdy esesák v kročil do cely vězňů a ještě k tomu do cely zamořené nakažlivými nemocemi. Byl velmi milý. Přesto jsme nechápali, co to znamená. Jeho vlídnost jsme přijali jako další “trik”. (Později jsme se dozvěděli, že v ten den bylo opilými esesáky vybráno z každé cely několik - celkem 64 vězňů, kteří byli zastřeleni). Druhý den se objevili v cele naši českoslovenští četníci ve stejnokroji. Něco nevídaného a při tom ohlašovali: Všichni jste svobodní, je konec války, půjdeme domů” Za normálních okolností by to znamenalo počátek radosti a konečně okamžik na který jsme čekali mnoho roků. Náš naprostý nezájem a neporozumění co to znamená konec války, konec věznění, nenacházely pochopení u našich četníků. Asi za další hodinu vtrhli do nemocemi zamořené cely osoby v gumových skafandrech, a také ohlašovali: “Je konec války, držte se, brzo se o vás postaráme”. To bylo vše, jak nám lékaři a ošetřovatelky Mezinárodního Červeného Kříže mohli pomoci. Nebylo léků, žádné nemocniční zařízení, jen slova útěchy. Nikoho to z nás nezajímalo, otupělost byla úplná. Teprve za 2 dny začala “evakuace” z cely nemocných. Na dvoře z nás strhávali rozbité zavšivené šaty, kompletně ostříhali a oholili, postavili pod provisorní sprchu, natírali desinfekčními prostředky a na nosítkách odnášeli do provisorní nemocnice, bývalých kasáren SS. Ležel jsem na dřevěné posteli se slamníkem, podhlavníkem, čistými prostěradly a dekou. V tuto chvíli jsem prožil jeden z nejkrásněších okamžiků ve svém životě. Již jsem ani nevěděl, že něco podobného existuje. Lékaři i zdravotní sestry, pobíhali a snažili se alespoň slovy utěšovat a vlévat nové naděje. Nebylo ještě medikamentů a jídla. Dostávali jsme pouze suchary mléko, protože naše žaludky by ani a víc nepojaly. Ti kteří měli skvrnitý tyfus nejedli nic. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že “osvobození” je skutečně zde. Ovšem velká radost se neprojevovala. Měl jsem štěstí. Byl jsem jeden z prvních kteří malou pevnost “přežili a opouštěli”, i když jsem zdravotní sestře zapřel horečku. Úplavice u mě přestala a tak jsem, dle propouštěcích dokumentů byl 11. května 1945 naložen na nákladní auto mezinárodního Červeného Kříže, které nás dopravilo do gymnasia v Praze Libni. Velké zástupy v porevolučních dnech se shromáždily kotem auta, protože se dozvěděli, že jsme z Terezína. Šofér auta však volal aby se k nám nepřibližovali protože v Terezíně řádí skrvnitý tyfus. Kruh kolem nás se rozšiřoval a my jsme klidně odcházeli do gymnasia. Tam bylo velitelství Revolučních gard. Po našem příchodu členové R. G. nám přinesli mnoho jídla, které jsme neviděli léta. Nemohli jsme jíst, protože naše žaludky byly malé a nemohly pojmout velké množství jídla. Gardisté se zlobili, že odmítáme jíst. Za dva dny jsme se rozjely do svých domovů. Někdo měl přivítání radostné, někdo prožil zklamání. Co však to znamenalo proti tomu, když člověk měl možnost opět svobodně chodit po ulicích Prahy, nebýt za zamřížovanými okny, neslyšet nadávky, nebýt bit a slyšet jak lidé se radují a smějí. Mysl se pomalu začala rozjasňovat, mozek začínal pracovat. Něco však stále “viselo” ve vzduchu. Každý to cítil a nedovedl to vyjádřit. Je to skutečně osvobozeni? Je to skutečný konec vězení a koncentračních táborů pro lidi kteří nechtějí nic jiného než svobodně žít a pracovať? Mnoho lidí pochybovalo a nevěřilo, tak jako my v malé pevnosti. Tato nevíra v osvobození se projevovala u většiny ať zdravých, či nemocných. A každý z nich měl pravdu. To dokázal rok 1948 a nyní rok 1968. V roce 1958 komunisté vydali knihu o Terezíně. V odstavci závazek Terezína pan Vodička píše: “Při vzpomínce na ty, kteří v Terezíně ztratili své životy, náš lid nikdy neopustí velikou a vítěznou frontu míru. Ve spojenectví se Sovětským Svazem a pod vedením naší slavné komunistické strany vybudujeme v naší zemi socialismus jako pevnou hráz míru. K tomu nás zavazuje, - pokračoval Jan Vodička, - odkaz těch kteří padli, aby náš lid svobodně žil.” Nacistické koncentrační ~ tábory jsou dnes jako musea. Kolik však jich vyrostlo po válce, ba mnohdy horší, vytvořené ve spojenectví se Sovětským Svazem a slavné komunistické strany Československa. Osvobození v roce 1945 tudíž nebylo osvobození, nýbrž pokračování toho, co se nepodařilo nacistům. O tom svědčí jedinečný popis Milo Komínka v Našich Hlasech. CHCETE KOUPIT DOM? lij Najdeme Vám takový, po kte- jjj |j| rém toužíte. Volejte: 368-9784 večer: 537-7530 G. SCHAMBERGER 700 Queen St. West. S. ŘEDINA REALTOR May, 23. 1970 JAKO DOMA SI POCHUTNÁTE V KRAJANSKÉ RESTAURACI «MOUNTAIN HUT 67 HAYTER ST. (BAY a HAYTER) TORONTO 1 ■ 364-0972 VARÍ SE DRŠTKOVÁ - KNEDLO-VEPRO-ZELO A KDYŽ ČAS DÁ BUDE I DOMÁCÍ ZABÍJAČKA - TĚŠÍME SE NA VÁS! OTEVŘENO OD 1 PROSINCE DENNĚ od 11 DOP. do 23 HOD. (PRVNÍ ULICE JIŽNĚ OD COLLEGE STREET) rrra^innnnnnnmnnmnnnnnmnnnnnn^^ HLEDÁTE NEJLEPŠÍ EVROPSKÉ UZENINY ŠUNKA - ČERSTVÉ MASO - IMPORTOVANE LAHŮDKY ? NAJDETE JE POUZE U tip-top MEATS Dávejte pozor na naše speciality elicateááen 1727 Bloor St West (proti Keele podzemní dráhy) YORKDALE SHOPPING CENTRE a v srpnu začínáme ve FAIR VIEW MALL Don IVUlls a Sheppard ,9JL9JUl.91UL9Jt9JUL9JL9.9JL9JL9JUUUUL9JL9JUUL9JUUUi-9-9JUL9JL9 g B fiJLgJULfiJ