Naše Hlasy, 1970 (XVI/1-50)
1970-11-21 / No. 45
DIRECTED BY EDITORIAL BOARD PUBLISHED WEEKLY AND PRINTED BY '’OUR VOICES", PUBLISHING CO., 77 FLORENCE STREET, TORONTO 3, ONTARIO CANADA. — PHONE 536-3997 OPINIONS EXPRESSED IN SIGNED ARTICLES ARE NOT NECESSARILY THOSE OF OUR VOICE NAŠE HLASY NEZÁVISLÍ ČESKOSLOVENSKÍ TÝDENÍK INDEPENDENT CZECHOSLOVAK WEEKLY SECOND CLASS MAIL REGISTRATION No 1928 November 21. 1970 No. 45. (691) XVI. NE OSOBY, ALE OSOBNOSTI.. Míla Pachnerová: Tyto dny jsem přečetla znamenitou a v západním tisku již na mnoha místech komentovanou knihu Claire Sterlingové: THE MASARYK CASE, a znovu jsem si mohla ověřit - Sterlingová to podobnými slovy říká na několika místech - jak důležité pro každý národ je, když v pravou chvíli nalezne statečné vůdce. A jaké neštěstí, nenalezne-li je! Je to neblahá historie, která se příslovečně opakuje. Neobdivovala jsem nikdy nějak mimořádnou ideu, která vedla k založení samostatného státu Izrael. Vždycky jsem měla pocit, že není nijak záslužné, obrátit se zády k národům, které jim nakonec přece jen po generace byly domovem, škrtem pera zpřerhat svazky k té chtě nechtě nakonec přece jen rodné půdě! Pak přišel Hitler a desítky let potom slavná “šestidenní bitva”, a pak se začaly v Německu znova objevovat hákové kříže, podpalovat synagogy, hanobit židovské hřbitovy a co toto píšu, byly náložemi třaskavin zničeny dvě synagogy v Rochestru tfe státě New York. A tu si říkám, že židé mají třikrát pravdu, když napříště odmítají žít jen jako trpění příživníci (a daňoví poplatníci) na periferii hostitelských národů. Cítí-li někdo, že je především Žid a teprve potom snad také Francouz, Angličan anebo Čech, právem odešel jist^ už dávno do země, jejíž název “zaslíbená” zní čím dál méně škodolibě a posměšně. Samozřejmě že statisíce vzdělaných Angličanů, Švédů nebo Němců cítí zcela opačně: jsou především syny svého národa; národa, jehož školy navštěvovali, kde odjakživa jejich rody žily, kde mají své přátele a často i hroby nebo alespoň vzpomínky na členy své rodiny, kteří za tyto země položili životy ve válce. Jaksi na okraji povědomí jsou, zcela náhodou, také židovského vyznání. Pro Středoevropana asi toto druhé bude vždycky pochopitelnější a nějak sympatičtější. Nicméně jsem se tyto dny hluboce zamyslela nad životní cestou ženy, která by měla být zářným příkladem pro státníky malých, ohrožených zemí. A to je mi důvodem k napsání této úvahy. Tak jako se několik řeckých měst ve starověku přelo o to, které z nich bylo Homérovým rodištěm, dvě americká města jsou dnes hrda na to, že tam po několik let žila a studovala jedna z nejvýznamnějších žen své generace, a rozhodně státník číslo jedna letošního roku, izraelská ministerská předsedkyně, paní Golda Meirová. Ruska rodem, vychováním však americká učitelka z Milwaukee, náleží také trochu nám zde v Coloradu. V Denveru totiž ztrávila část svých středoškolských studií a ráda na tu dobu vzpomíná. Dnes to je dvaasedmdesátiletá rozšafná paní s šedivými vlasy stočenými do nejčastěji snad dnes na světě fotografovaného drdolu, v neforemném svetru, který si možná sama upletla, a v oněch pohodlných babičkovských střevících, o kterých jsme doma říkávali, že jsou tak ‘‘do špatného počasí”. Označení věru symbolické nejen pro zemi, kterou paní Meirová zastupuje; střevíce v nichž se lze brodit blátem, a když je třeba, pak i krví, patří dnes do zavazadla každého diplomata; nejen na Středním Východě. A proto není náhodou, že právě o této ženě k vám dnes hovoříme. V pohnutých dobách nepotřebuje národ osoby, nýbrž osobnosti, ne pouhé hlavy, ale mozky, a konec konců ne jenom ony “zbraně ducha”, ve které věřili naši otcové a ani my věřit nepřestáváme, nýbrž - doznal to sám Masaryk - někdy, bohužel, je třeba i té oceli! Příkladem podobné politické nesmlouvavosti je i Golda Meirová, o to zajímavější, že je činná v oblasti vysoké mezinárodní politiky, kde se běžně ženy nevyskytují. Dále pak, že to není nějaká mladice, nýbrž doslova babička, která se však pomalu stává historickou osobností už za živa, v oné poslední třetině životního úseku, který ovšem už tradičně dává světu nejlepší státníky. Její osobnost tím vyvrací názory mladších generací, že lidé přes padesát mají raději rybařit nebo hrát golf, péci buchty či hlídat vnoučata, a světovou politiku laskavě přenechat těm mladším! Masaryk, Churchill i Meirová ukazují, jaký to je omyl! Občas totiž jakoby vyšlehl vzácný plamen z kotle, ve kterém ďábel kvedlá polévku světových událostí, - a pak se zrodí zázrak! Kulturní dějiny znají ženy, které okouzlovaly současníky ještě ve vysokém věku, na příklad francouzskou milostnici Ninon de Lenclos, ještě v osmdesáti triumfující nad mladičkými soupeřkami; dnes jsme svědky návratu americké sex-bomby Mae West k filmovým rolím, v jakých ve dvacátých letech oslňovala dnešní dědečky. Loňská série amerických poštovních známek se honosila reprodukcemi naivních kreseb babičky Mosesové, která teprve na stará kolena začala plácat barvičky na plátno, spíš vnoučatům pro potěchu, nežli zjistila, že se přes noc stala slavnou! Nedávno zemřela jiná stará paní, Američanka, která ze sportu řídívala až do smrti letadlo přes Oceán. To vše ukazuje, jak někdy příroda, ve svých šťastnějších tvůrčích okamžicích, dovede - v záplavě sériového zboží - najednou lidstvo překvapit neopakovatelným unikátem, jedincem zcela mimořádným. Žena, o níž dnes hovoříme, je však o něco víc. Některé z těch, o nichž jsme se právě zmínili, ji určitě předčily půvabem, u žádné však fascinující osobnost nebyla spojena s intelektuální výzbrojí takového kalibru. Stará paní z Tel Avivu je totiž osobnost! Babička několika vnoučat, která neuznává pu- Pokračování na str. 2 Pražský rozhlas, který před nedávném dostal nového - dle mínění expertů liberálnějšího ústředního ředitele - se ve svých “rozhlasovkách” nadále normalizuje směrem, nastoupeným zanedlouho po obsazení země bratrskými jednotkami v srpnu 68. Ke komentářům odhalujícím pravé kořeny semitismu a spojení evropského židovstva s israelskými militaristy, k otřesným odhalením o pravé podstatě neblahé role presidenta Masaryka při konzolidaci buržoasní republiky se v min. týdnu (pozn. 27. 10., 18, 80) připojil i ředitel smíchovského gymnasia, jepž si velice pochvaloval zářijovou směrnici ústředního výboru jako dokument, který dokořán otevřel bránu aktivitě veškeré mládeže. “Konečně se nám podařilo zúčtovat s neblahými vlivy roku 68”, liboval si soudruh ředitel, “kdy mládež byla zahrnuta všemi těmi nestvúrnými deformacemi a stala se úplně pasivní”. Z projevu samého jasně vyplývalo, že soudruh ředitel se dostal do čela gymnasia “nejen” díky své odborné kvalifikaci pedagoga. Měl ostatně pravdu. To, že se na jaře 68 po dvaceti dlouhých létech otevřely ostnaté zátarasy mezi vedoucími politiky státu a mládeží, je dnes nutno označit za deformaci. Právě tak kvalifikujme skutečnost, že si mládež mohla dovolit kdykoli a kdekoli kohokoli obtěžovat svými dotěrnými otázkami a že se také skutečně velice rychle naučila dokonale využívat tohoto deformovaného privilegia. Vzpomeňme si jen na všechny ty neblaze proslulé meetingy, na kterých tak zvaní reformisté kázali tisícům mladých své obludné deformované názory. Přece jsme nezapomněli na všechno to odporné štvaní v masově komunikačních prostředcích, halící se do plastiku otevřenosti, důvěry, přiznání a jiných odporných demagogických hesel. A s pasivitou to bylo zrovna tak. Když se nad tím pořádně zamyslíme, tak to vlastně byly typické příznaky pasivity, rozkolísanosti a ideové rozvrácenosti, že mládež v březnu 68 prováděla zaslepenou agitaci pro volbu “svého presidenta.” Typickým příznakem byl pasivní postoj mládeže v srpnu, přemalovávání a rozbíjení směrovek bylo zcela příznačné pro ideové odcizení a zpasivnění mladých. Pomysleme jen na celé to přechodné období konce roku 68 a začátku roku 69 se všemi těmi pasivními hladovkami, manifestacemi a demonstracemi. Jak zoufalá a centrálně neřízená pasivita. Leč čs. mládežnická federace se už s touto formou deformace bude umět vypořádat. Teď, když byl rozpuštěn ideově pochybený Junák a jiné antisocialisticky zaměřené organizace, bude ústřední výbor moci soustředěně řídit pozitivní aktivizaci mládeže. Mladí socialisté “in spe” budou moci schůzovat a poslouchat několikahodinové projevy činitelů různých stupňů stranické a společenské důležitosti. Nejen, že se k jejich slovům budou smět přihlásit a dát si nějaký ten budovatelský závazek, nýbrž dokonce - jako za starých dobrých gottwaldovských časů - budou moci postavit nějaký ten projekt nebo nějakou tu trať mládeže. Pozitivní aktivitě se meze nekladou a jiná není prostě myslitelná. Jaká deformace, jaké překrucování skutečnosti. A jak asi musí být těm, kteří v srpnu 68 stáli se zdviženou pěstí v cestě sovětským tankům. Doufejme, že této a podobných poznámek budou ušetřeni. Stejně už asi dávno přestali číst noviny, o které se ještě před dvěma roky drali. Pražský rozhlas jim toho také moc říci nemůže. Jestliže jejich budoucnost přímo závisí na posudcích fukcionářů zrestaurovaného a plně rehabilitovaného ČSM, pak se asi za všechny ty usměrněné široké možnosti nebývalé aktivity zdvořile poděkují. Československé mládeži, vystavené na milost a nemilost českému ministru školství Hrbkovi a všem jeho malým i čům, zbývá jediné velkým nadháně- být pasivní. Lze jedině čekat a doufat, že tato pasivita vynucena bezvadně klapajícím aparátem ministerstva vnitra, bude přes veškerou nestvůrnost československé současnosti opravdu jen dočasným řešením. Ivan Cuhra - Dánsko VYVLASTŇOVANÍ POJMŮ ČSNS - HAMILTON pořádá svou Mikulášskou zábavu 5. prosince 1970 v 8:00 hod. večer v hale Knights of Columbus, 222 Queenston Rd. E., Hamilton, Ont. Mikuláš s andělem a čertem se též zúčastní. Na shledanou v Hamiltonu. Výbor Hamiltonské odbočky SKON VELKÉHO FRANCOUZE Valerie Bílá Nekrology se povšechně řídí pravidlem “De mortuis nil nisi bene” - “O mrtvých jen vše dobré.” Nedržím-li se plně tohoto pravidla, domnívám se, že zesnulý by si toho byl patrně ani nepřál, tak velká byla jeho pýcha. Jest příznačné, že president Pompidou po zaslechnutí zprávy o smrti Charles de Gaulla prohlásil. “Francie je nyní vdovou.” Skutečně De Gaulle pohlížel na Francii ne jako na svou celou rodinu, nýbrž spíše jako na manželku a to družku velmi pokornou a k němu vždy vzhlížející s nesmírným obdivem. Celá kariéra de Gaullova vskutku byla zaměřena v první řadě na vzrůst jeho osobní slávy. Že jeho vlast nezbytně musela participovat v jeho velikosti bylo výsledkem vzájemnosti dané příkazy dějin. Velikost de Gaullova byla podmíněna velikostí Francie a opačně. Zásluhy de Gaullovy o skutečné bytí i nebytí Francie jsou nesporné, pomýšlíme-li na jeho statečný postoj a energii diktující výsledek druhé světové války a zamezení občanské války, když nezbytnou chirurgickou operací rozřešil hrozivou situaci alžírskou. Poslední desetiletí, údobí jeho vlády nad Francií, když se po roce 1959 chopil otěží země, zmítající se překotnými změnami ve vedení, kdy jedna vláda sledovala v naprostém neúspěchu vládu druhou, dále pak zbývajících let jeho odpočinku, dává jasně svědectví o jeho rostoucím nepříznivém vlivu na mezinárodní situaci. Veliký Charles, jehož politika by byla zajisté přiměřená aspiracím panovníků minulého století, se nesla zcela v mezích smýšlení muže zamilovaného do nadměrného obrazu svého vlastního já. Političtí analytikové se zajisté budou rozcházet v hodnocení de Gaullovy politiky, vždytLprůběhem let jsme slyšeli hlasy, které opěvovaly de Gaulla jako proroka budujícího na událostech, jež musejí nastat v bližší či vzdálenější budoucnosti. Mnohým se líbila jeho přizpůsobivost, ba i podpora ruské rozpínavosti a jeho z toho vyplývající podlízavost sovětské politice, i když jeho diplomatická zbraň se obrátila vůči jemu samému ve formě stud. nepokojů řízených ideologií, jíž čeliti se mu v jeho celkové strategii nehodilo. Dalším imponovala jeho vzdorovitost zamezující přijetí Anglie do evropského společenství. Nevadila jim ani podkopná činnost hrozící ošlabení NATO, později pak jeho zaujatost vůči státu Israel diktovaná starostí o ztrátu přátelství s arabskými státy, poskytujícími Francii nejen přístup k oleji, ale i prostor pro atomové pokusy, v nichž de Gaulle viděl záruku pro soběstačnost Francie a její vlastní atomovou schopnost. Závěrem nemůžeme opomenout poměr de Gaulla nejen k naší rodné zemi, nýbrž i k naší druhé domovině, Kanadě. Hrdina druhé světové války, záchrance Francie, jenž se právem podílel na porážce hitlerismu, v posledním desetiletí výhodně zapomněl na nějaké vysoké ideály svobod lidské společnosti a státní nezávislosti druhých jednotek mimo okruh jeho domény - Francie. Osud Československa pro něho nic neznamenal, zastávat se slabých a poražených nebylo v jeho ideovém programu. -1 Na druhé straně zakončil svou kariéru ukázkou tak nadměrného velikášství, že i jeho velcí obdivovatelé zakolísali v jeho již zvyklostní glorifikaci. Jeho slova: “Vive le Quebec libre”, jež zazněla na montreálské EXPO, otřásla přátelstvím kanadských autorit k Francii a nesporně dala vzpruhu separatistickým ambicím quebeckých povstalců tak tragicky vrcholících v minulých týdnech. Je mi líto, že tento nekrolog končí tak truchlivou notou, a že moje truchlivost vyznívá za skon velikána až do dalších osudů našich obou domovin tak dotčených celou činností zemřelého. Dne 10. listopadu 1970. STO LET OD NAROZENÍ LENINA - BILANCE - 100 MILIONŮ ZAVRAŽDĚNÝCH. Citujeme z dopisu “Vážená redakce, obracím se na Vás s prosbou o oznámení, že můj manžel doktor medicíny Josef Zanáhlík, narozený v Táboře, zemřel dne 22. III. 1970 na klinice v Grazu. (Štýrském Hradci.) Od roku 1953 do roku 1965 byl vězněn z politických důvodů spolu se mnou, ale já se vrátila našim třem dětem po 11 letech; v roce 1964. O rok později se vrátil můj manžel, za rok nato se nám narodil chlapec Pavel, naše jediná radost. V r. 1967 jsem si při pádu zlomila páteř a od té doby jsem ochrnutá na nohy, jsem odkázána na vozík. 21. srpen 1968 jsme my tři opustili Československo a usadili se zde v Rakousku, v kde manžel dostal místo jako lékař Marienkrankenhaus - Vorau. Nyní nás náhle opustil. Je to tak velká rána, že ji těžko mohu snést. Prosím Vás o pomoc, snad by se. ve světě našel někdo, kdo by nám umožnil život zde. Nechtěla bych se vracet s chlapcem zpět, manželovo přání bylo, aby se mohl svobodně rozvíjet. Nechtěla bych Vás obtěžovat nějakými výlevy, jen Vás srdečně prosím, udělejte vše, co bude ve Vašich silách. Za Vaši pomoc děkuji. Pavel a Marie Zanáhlíkovi, 8250-VORAU, Stift, 2. Stmk. Rakousko. Prosíme všechny čtenáře, aby podle svých možností pomohli postižené a dary posílali přímo na její adresu. Vyd. a red. NAŠE HLASY