Naše Hlasy, 1970 (XVI/1-50)

1970-11-21 / No. 45

DIRECTED BY EDITORIAL BOARD PUBLISHED WEEKLY AND PRINTED BY '’OUR VOICES", PUBLISHING CO., 77 FLORENCE STREET, TORONTO 3, ONTARIO CANADA. — PHONE 536-3997 OPINIONS EXPRESSED IN SIGNED ARTICLES ARE NOT NECESSARILY THOSE OF OUR VOICE NAŠE HLASY NEZÁVISLÍ ČESKOSLOVENSKÍ TÝDENÍK INDEPENDENT CZECHOSLOVAK WEEKLY SECOND CLASS MAIL REGISTRATION No 1928 November 21. 1970 No. 45. (691) XVI. NE OSOBY, ALE OSOBNOSTI.. Míla Pachnerová: Tyto dny jsem přečetla znameni­tou a v západním tisku již na mno­ha místech komentovanou knihu Claire Sterlingové: THE MASARYK CASE, a znovu jsem si mohla ověřit - Sterlingová to podobnými slovy ří­ká na několika místech - jak důle­žité pro každý národ je, když v pravou chvíli nalezne statečné vůd­ce. A jaké neštěstí, nenalezne-li je! Je to neblahá historie, která se pří­slovečně opakuje. Neobdivovala jsem nikdy nějak mimořádnou ideu, která vedla k za­ložení samostatného státu Izrael. Vždycky jsem měla pocit, že není nijak záslužné, obrátit se zády k národům, které jim nakonec přece jen po generace byly domovem, škrtem pera zpřerhat svazky k té chtě nechtě nakonec přece jen rod­né půdě! Pak přišel Hitler a desítky let po­tom slavná “šestidenní bitva”, a pak se začaly v Německu znova objevo­vat hákové kříže, podpalovat syna­gogy, hanobit židovské hřbitovy a co toto píšu, byly náložemi třaska­­vin zničeny dvě synagogy v Ro­­chestru tfe státě New York. A tu si říkám, že židé mají tři­krát pravdu, když napříště odmíta­jí žít jen jako trpění příživníci (a daňoví poplatníci) na periferii hos­titelských národů. Cítí-li někdo, že je především Žid a teprve potom snad také Francouz, Angličan ane­bo Čech, právem odešel jist^ už dávno do země, jejíž název “zaslí­bená” zní čím dál méně škodolibě a posměšně. Samozřejmě že statisí­ce vzdělaných Angličanů, Švédů ne­bo Němců cítí zcela opačně: jsou především syny svého národa; ná­roda, jehož školy navštěvovali, kde odjakživa jejich rody žily, kde mají své přátele a často i hroby nebo ale­spoň vzpomínky na členy své rodi­ny, kteří za tyto země položili ži­voty ve válce. Jaksi na okraji pově­domí jsou, zcela náhodou, také ži­dovského vyznání. Pro Středoevro­pana asi toto druhé bude vždycky pochopitelnější a nějak sympatičtěj­ší. Nicméně jsem se tyto dny hluboce zamyslela nad životní cestou ženy, která by měla být zářným příkla­dem pro státníky malých, ohrože­ných zemí. A to je mi důvodem k napsání této úvahy. Tak jako se několik řeckých měst ve starověku přelo o to, které z nich bylo Homérovým rodištěm, dvě americká města jsou dnes hr­da na to, že tam po několik let žila a studovala jedna z nejvýznamněj­ších žen své generace, a rozhodně státník číslo jedna letošního roku, izraelská ministerská předsedkyně, paní Golda Meirová. Ruska rodem, vychováním však americká učitelka z Milwaukee, ná­leží také trochu nám zde v Colora­du. V Denveru totiž ztrávila část svých středoškolských studií a ráda na tu dobu vzpomíná. Dnes to je dvaasedmdesátiletá roz­šafná paní s šedivými vlasy stoče­nými do nejčastěji snad dnes na světě fotografovaného drdolu, v ne­foremném svetru, který si možná sama upletla, a v oněch pohodlných babičkovských střevících, o kte­rých jsme doma říkávali, že jsou tak ‘‘do špatného počasí”. Označení vě­ru symbolické nejen pro zemi, kte­rou paní Meirová zastupuje; stře­více v nichž se lze brodit blátem, a když je třeba, pak i krví, patří dnes do zavazadla každého diplomata; nejen na Středním Východě. A proto není náhodou, že právě o této ženě k vám dnes hovoříme. V pohnutých dobách nepotřebuje národ osoby, nýbrž osobnosti, ne pouhé hlavy, ale mozky, a konec konců ne jenom ony “zbraně du­cha”, ve které věřili naši otcové a ani my věřit nepřestáváme, nýbrž - doznal to sám Masaryk - někdy, bohužel, je třeba i té oceli! Příkladem podobné politické ne­­smlouvavosti je i Golda Meirová, o to zajímavější, že je činná v ob­lasti vysoké mezinárodní politiky, kde se běžně ženy nevyskytují. Dále pak, že to není nějaká mla­dice, nýbrž doslova babička, která se však pomalu stává historickou osobností už za živa, v oné poslední třetině životního úseku, který ov­šem už tradičně dává světu nejlep­ší státníky. Její osobnost tím vyvrací názory mladších generací, že lidé přes pa­desát mají raději rybařit nebo hrát golf, péci buchty či hlídat vnouča­ta, a světovou politiku laskavě pře­nechat těm mladším! Masaryk, Churchill i Meirová uka­zují, jaký to je omyl! Občas totiž jakoby vyšlehl vzác­ný plamen z kotle, ve kterém ďá­bel kvedlá polévku světových udá­lostí, - a pak se zrodí zázrak! Kul­turní dějiny znají ženy, které okouz­lovaly současníky ještě ve vysokém věku, na příklad francouzskou milo­­stnici Ninon de Lenclos, ještě v osmdesáti triumfující nad mladič­kými soupeřkami; dnes jsme svěd­ky návratu americké sex-bomby Mae West k filmovým rolím, v ja­kých ve dvacátých letech oslňovala dnešní dědečky. Loňská série amerických poštovních známek se honosila re­produkcemi naivních kreseb babič­ky Mosesové, která teprve na sta­rá kolena začala plácat barvičky na plátno, spíš vnoučatům pro po­těchu, nežli zjistila, že se přes noc stala slavnou! Nedávno zemřela ji­ná stará paní, Američanka, která ze sportu řídívala až do smrti le­tadlo přes Oceán. To vše ukazuje, jak někdy pří­roda, ve svých šťastnějších tvůr­čích okamžicích, dovede - v zápla­vě sériového zboží - najednou lid­stvo překvapit neopakovatelným unikátem, jedincem zcela mimořád­ným. Žena, o níž dnes hovoříme, je však o něco víc. Některé z těch, o nichž jsme se právě zmínili, ji určitě předčily půvabem, u žádné však fascinující osobnost nebyla spojena s intelektuální výzbrojí ta­kového kalibru. Stará paní z Tel Avivu je totiž osobnost! Babička ně­kolika vnoučat, která neuznává pu- Pokračování na str. 2 Pražský rozhlas, který před ne­dávném dostal nového - dle mínění expertů liberálnějšího ústředního ředitele - se ve svých “rozhlasov­­kách” nadále normalizuje směrem, nastoupeným zanedlouho po obsa­zení země bratrskými jednotkami v srpnu 68. Ke komentářům odhalu­jícím pravé kořeny semitismu a spojení evropského židovstva s is­­raelskými militaristy, k otřesným odhalením o pravé podstatě nebla­hé role presidenta Masaryka při konzolidaci buržoasní republiky se v min. týdnu (pozn. 27. 10., 18, 80) připojil i ředitel smíchovského gymnasia, jepž si velice pochvalo­val zářijovou směrnici ústředního výboru jako dokument, který doko­řán otevřel bránu aktivitě veškeré mládeže. “Konečně se nám podařilo zúčto­vat s neblahými vlivy roku 68”, liboval si soudruh ředitel, “kdy mlá­dež byla zahrnuta všemi těmi ne­­stvúrnými deformacemi a stala se úplně pasivní”. Z projevu samého jasně vyplýva­lo, že soudruh ředitel se dostal do čela gymnasia “nejen” díky své od­borné kvalifikaci pedagoga. Měl os­tatně pravdu. To, že se na jaře 68 po dvaceti dlouhých létech otevře­ly ostnaté zátarasy mezi vedoucími politiky státu a mládeží, je dnes nut­no označit za deformaci. Právě tak kvalifikujme skutečnost, že si mlá­dež mohla dovolit kdykoli a kde­koli kohokoli obtěžovat svými do­těrnými otázkami a že se také sku­tečně velice rychle naučila dokona­le využívat tohoto deformovaného privilegia. Vzpomeňme si jen na všechny ty neblaze proslulé meetin­gy, na kterých tak zvaní reformisté kázali tisícům mladých své obludné deformované názory. Přece jsme ne­zapomněli na všechno to odporné štvaní v masově komunikačních prostředcích, halící se do plastiku otevřenosti, důvěry, přiznání a ji­ných odporných demagogických he­sel. A s pasivitou to bylo zrovna tak. Když se nad tím pořádně zamyslí­me, tak to vlastně byly typické příznaky pasivity, rozkolísanosti a ideové rozvrácenosti, že mládež v březnu 68 prováděla zaslepenou agi­taci pro volbu “svého presidenta.” Typickým příznakem byl pasivní po­stoj mládeže v srpnu, přemalovává­­ní a rozbíjení směrovek bylo zcela příznačné pro ideové odcizení a zpa­­sivnění mladých. Pomysleme jen na celé to přechodné období konce ro­ku 68 a začátku roku 69 se všemi těmi pasivními hladovkami, mani­festacemi a demonstracemi. Jak zou­falá a centrálně neřízená pasivita. Leč čs. mládežnická federace se už s touto formou deformace bude umět vypořádat. Teď, když byl roz­puštěn ideově pochybený Junák a jiné antisocialisticky zaměřené or­ganizace, bude ústřední výbor moci soustředěně řídit pozitivní aktiviza­­ci mládeže. Mladí socialisté “in spe” budou moci schůzovat a poslouchat několikahodinové projevy činitelů různých stupňů stranické a spole­čenské důležitosti. Nejen, že se k jejich slovům budou smět přihlásit a dát si nějaký ten budovatelský závazek, nýbrž dokonce - jako za starých dobrých gottwaldovských časů - budou moci postavit nějaký ten projekt nebo nějakou tu trať mládeže. Pozitivní aktivitě se meze nekladou a jiná není prostě mysli­telná. Jaká deformace, jaké překruco­vání skutečnosti. A jak asi musí být těm, kteří v srpnu 68 stáli se zdviženou pěstí v cestě sovětským tankům. Doufejme, že této a po­dobných poznámek budou ušetřeni. Stejně už asi dávno přestali číst noviny, o které se ještě před dvěma roky drali. Pražský rozhlas jim to­ho také moc říci nemůže. Jestliže jejich budoucnost přímo závisí na posudcích fukcionářů zrestaurova­ného a plně rehabilitovaného ČSM, pak se asi za všechny ty usměrně­né široké možnosti nebývalé aktivi­ty zdvořile poděkují. Československé mládeži, vystave­né na milost a nemilost českému ministru školství Hrbkovi a všem jeho malým i čům, zbývá jediné velkým nadháně­­- být pasivní. Lze jedině čekat a doufat, že tato pasivita vynucena bezvadně klapa­jícím aparátem ministerstva vnitra, bude přes veškerou nestvůrnost československé současnosti opravdu jen dočasným řešením. Ivan Cuhra - Dánsko VYVLASTŇOVANÍ POJMŮ ČSNS - HAMILTON pořádá svou Mikulášskou zábavu 5. prosince 1970 v 8:00 hod. večer v hale Knights of Columbus, 222 Queenston Rd. E., Hamilton, Ont. Mi­kuláš s andělem a čertem se též zúčastní. Na shledanou v Hamiltonu. Výbor Hamiltonské odbočky SKON VELKÉHO FRANCOUZE Valerie Bílá Nekrology se povšechně řídí pra­vidlem “De mortuis nil nisi bene” - “O mrtvých jen vše dobré.” Nedr­­žím-li se plně tohoto pravidla, dom­nívám se, že zesnulý by si toho byl patrně ani nepřál, tak velká byla jeho pýcha. Jest příznačné, že pre­sident Pompidou po zaslechnutí zprávy o smrti Charles de Gaulla prohlásil. “Francie je nyní vdovou.” Skutečně De Gaulle pohlížel na Francii ne jako na svou celou rodi­nu, nýbrž spíše jako na manželku a to družku velmi pokornou a k němu vždy vzhlížející s nesmírným obdivem. Celá kariéra de Gaullo­­va vskutku byla zaměřena v první řadě na vzrůst jeho osobní slávy. Že jeho vlast nezbytně musela par­ticipovat v jeho velikosti bylo vý­sledkem vzájemnosti dané příkazy dějin. Velikost de Gaullova byla podmíněna velikostí Francie a opač­ně. Zásluhy de Gaullovy o skutečné bytí i nebytí Francie jsou nespor­né, pomýšlíme-li na jeho statečný postoj a energii diktující výsledek druhé světové války a zamezení ob­čanské války, když nezbytnou chi­rurgickou operací rozřešil hrozivou situaci alžírskou. Poslední desetiletí, údobí jeho vlády nad Francií, když se po roce 1959 chopil otěží země, zmítající se překotnými změnami ve vedení, kdy jedna vláda sledovala v naprostém neúspěchu vládu druhou, dále pak zbývajících let jeho odpočinku, dá­vá jasně svědectví o jeho rostoucím nepříznivém vlivu na mezinárodní situaci. Veliký Charles, jehož politika by byla zajisté přiměřená aspiracím panovníků minulého století, se ne­sla zcela v mezích smýšlení muže zamilovaného do nadměrného obra­zu svého vlastního já. Političtí ana­lytikové se zajisté budou rozchá­zet v hodnocení de Gaullovy politi­ky, vždytLprůběhem let jsme slyše­li hlasy, které opěvovaly de Gaulla jako proroka budujícího na událo­stech, jež musejí nastat v bližší či vzdálenější budoucnosti. Mnohým se líbila jeho přizpůso­bivost, ba i podpora ruské rozpína­vosti a jeho z toho vyplývající pod­­lízavost sovětské politice, i když je­ho diplomatická zbraň se obrátila vůči jemu samému ve formě stud. nepokojů řízených ideologií, jíž če­­liti se mu v jeho celkové strategii nehodilo. Dalším imponovala jeho vzdorovitost zamezující přijetí An­glie do evropského společenství. Nevadila jim ani podkopná činnost hrozící ošlabení NATO, později pak jeho zaujatost vůči státu Israel dik­tovaná starostí o ztrátu přátelství s arabskými státy, poskytujícími Francii nejen přístup k oleji, ale i prostor pro atomové pokusy, v nichž de Gaulle viděl záruku pro soběstačnost Francie a její vlastní atomovou schopnost. Závěrem nemůžeme opomenout poměr de Gaulla nejen k naší rodné zemi, nýbrž i k naší druhé domovi­ně, Kanadě. Hrdina druhé světové války, záchrance Francie, jenž se právem podílel na porážce hitle­­rismu, v posledním desetiletí vý­hodně zapomněl na nějaké vysoké ideály svobod lidské společnosti a státní nezávislosti druhých jedno­tek mimo okruh jeho domény - Francie. Osud Československa pro něho nic neznamenal, zastávat se slabých a poražených nebylo v je­ho ideovém programu. -1 Na druhé straně zakončil svou ka­riéru ukázkou tak nadměrného ve­likášství, že i jeho velcí obdivova­telé zakolísali v jeho již zvyklostní glorifikaci. Jeho slova: “Vive le Quebec libre”, jež zazněla na mon­­treálské EXPO, otřásla přátelstvím kanadských autorit k Francii a ne­sporně dala vzpruhu separatistic­kým ambicím quebeckých povstal­ců tak tragicky vrcholících v minu­lých týdnech. Je mi líto, že tento nekrolog kon­čí tak truchlivou notou, a že moje truchlivost vyznívá za skon velikána až do dalších osudů našich obou domovin tak dotčených celou čin­ností zemřelého. Dne 10. listopadu 1970. STO LET OD NAROZENÍ LENINA - BILANCE - 100 MILIONŮ ZAVRAŽDĚNÝCH. Citujeme z dopisu “Vážená redakce, obracím se na Vás s prosbou o oznámení, že můj manžel doktor medicíny Josef Zaná­­hlík, narozený v Táboře, zemřel dne 22. III. 1970 na klinice v Grazu. (Štýrském Hradci.) Od roku 1953 do roku 1965 byl vězněn z politických důvodů spolu se mnou, ale já se vrátila našim třem dětem po 11 le­tech; v roce 1964. O rok později se vrátil můj manžel, za rok nato se nám narodil chlapec Pavel, naše jediná radost. V r. 1967 jsem si při pádu zlomila páteř a od té do­by jsem ochrnutá na nohy, jsem odkázána na vozík. 21. srpen 1968 jsme my tři opustili Českosloven­sko a usadili se zde v Rakousku, v kde manžel dostal místo jako lékař Marienkrankenhaus - Vorau. Nyní nás náhle opustil. Je to tak velká rána, že ji těžko mohu snést. Prosím Vás o pomoc, snad by se. ve světě našel někdo, kdo by nám umožnil život zde. Nechtěla bych se vracet s chlapcem zpět, manže­lovo přání bylo, aby se mohl svobod­ně rozvíjet. Nechtěla bych Vás ob­těžovat nějakými výlevy, jen Vás srdečně prosím, udělejte vše, co bu­de ve Vašich silách. Za Vaši pomoc děkuji. Pavel a Marie Zanáhlíkovi, 8250-VORAU, Stift, 2. Stmk. Rakousko. Prosíme všechny čtenáře, aby podle svých možností pomohli po­stižené a dary posílali přímo na její adresu. Vyd. a red. NAŠE HLASY

Next