Tvorba, leden-březen 1970 (XXXV/1-12)
1970-01-14 / No. 2
14. ledna 1970 cena 2 Kčs týdeník pro politiku, vedu a kulturu DNES 24 STRAN. Z OBSAHU: V. Rašín: Orientace a inspirace ■ V. Diviš: O lednovém plénu a hokynářské politice ■ T. Svatopluk: Hořlavina pravdy ■ J. Cvekl: S čím se rozejít a v čem pokračovat ■ V příloze Tvorby: F. Šmahel o Janu Žižkovi z Trocnova * FRANTIŠEK O U Ř E D N í K Zrcadlo čtvrtstoletí Hloubku a rychlost změn, kterými zvláště ve vědě a technice přetéká poslední čtvrtstoletí, lze sotva s něčím srovnat v lidské historii. A přece se nezdá, že by se lidstvo zalykalo nadšením nad pokrokem vědy a techniky. Spíše starostlivě vzhlíží, zda z nových objevů nekyne nové, ještě vážnější nebezpečí, než jaké v roce 1945 předznamenal hirošimský atomový hřib. Již dnes je jasné, že dvacátému století nedá jméno atomová energie, kosmonautika, kybernetika či biologie, jako si století devatenácté hrdě vepsalo ve svůj štít páru a elektřinu. Vzdor nesmírnému pokroku ve vědě a technice ponese naše století chybně název — století socialismu, neboř' právě revoluce a socialismus se staly v našem čase nadějí lidstva. Ne již jen ve smyslu ideálu sociální a politické spravedlnosti a svobody, ale dnes již i jako naděje na uchování prosté existence lidského pokolení. Socialismus je z hlediska základního zájmu lidské společnosti nejvýznamnějším pokrokem a přínosem našeho věku. Čtvrtstoletí, na jehož konci jsme v roce 1970 právě stanuli, tvoří v této bilanci kapitolu mimořádně závažnou. Odtud bude také vážen československý vklad do dějin a pokroku lidstva v našem dvacátém století. Je až s podivem, že v národě, který má tak hluboce zakořeněn smysl pro dějiny a úměrnost dějinného hodnocení, mohly v nedávné době dojít sluchu hodnocení, která uplynulé čtvrtstoletí Československa označovala za dobu nějakého »nového temna«. Odhalení chyb a omylů, které provázely cestu naší společnosti k socialismu, bylo jistě skličující a znepokojující. Ale odkud se vzaly hlasy, které z odhalených chyb a přehmatů vyvodily závěr o nesprávnosti celého tohoto dějinného pohybu, a i které dokonce chtěly vracet naši společnost rok 1948 a dokonce do předmnichovsky-h poměrů? Samozřejmě, ještě mezi námi žijí politické fosilie, které Rakousko sice nebouraly, ale potom brzy přiběhly s nářkem, že se nemělo vlastně vůbec bourat. Ještě u nás trůní za barikádami půllitrů pivní bardi, kterým se s přibývajícími čárkami na tácku mění první republika v ráj na zemi. Ještě nevymreli kapitalisté velcí i docela malí, kteří nikdy neodpustí revoluci, že jim vzala majetky, a tím i privilegia, a kteří proto do morku kosti nenávidí společnost, která dopustila takovou »svatokrádež«. Stále se rodí šosáci, kteří vždy jdou s módou, a proto také někdy s revolucí, ale kteří nikdy nejdou se skutečným pokrokem a vždy zbíhají v těžkých chvílích. A tuto muzeální společnost neustále doplňují všichni ti zneuznaní, kteří vlastní neschopnost svalují vždy na dobu a poměry. To bylo ono podhoubí, z něhož se rodila a v němž parazitovala ona nenávistná negace výsledků a díla revoluce a socialismu. Proč se však dostalo sluchu této nenávisti a bezuzdé demagogii? To je otázka, která nás musí zajímat při ohlédnutí na uplynulých dvacet pět let vývoje naší společnosti. Mnohé lze ilustrovat na klikatém vývoji, kterým se v posledním období ubíralo naše dějepisectví, ale nejen ono. Obdobnou dráhu opisovala i naše publicistika, literatura a umění vůbec a nakonec 1 jimi ovlivňované veřejné mínění. Po roce 1948 se naše historiografie i umění staly apotheosou vítězné revoluce; ta se postupně měnila v prostou apologetiku, v níž časem nezbylo místo •; j tiku, neúspěch, chybu či drobnou lidskou svízel. Pak přišlo vystřízlivění. K pramenům, znělo jedním hlasem v našem dějepisectví, k člověku a jedinečnosti jeho osudů stalo se heslem literatury a umění. A vše to bylo transponováno i pro potřebu publicistiky, propagandy atd. A hle, obraz společnosti a revoluce se začal měnit. Mizí velké rozměry, epochální kontury a obraz se mění v nepřehlednou, často nezvládnutou a nespojenou tříšť faktů a osudů. Ztratil se, či správněji, Pokračování na sír. 4 Vladimír Vaňous PRVNÍ LEDNOVÉ RÁNO Na bílé trojce projíždíš mezi kaštany Rolničky rozhazují tvé jméno prachovou sanicí nataženou pod okny Otvírám dveře Žádný nechce promeškat vítání světla z tvé lampy Lidé přitom myslí na velké tavby času těší se jak zítra odpíchnou další Vše co jim těžkne na hrudi dokáži nést naproti jaru Za tebe mé dnešní první lednové ráno rodičce stokrát poděkuji 1 lékaři který tě z nemocí zachraňoval Teď jenom šetřit zelený mladý strom s dešti se vlévat hlínou do kořene Snímek VLASTIMILA IPSERA