Tvorba, červenec-září 1970 (XXXV/26-39)
1970-09-16 / No. 37
Tlačí nás čas? Obsah projevu, s nímž na shromáždění posluchačů a učitelů Vysoké školy politické vystoupil nedávno tajemník ÜV KSČ dr. Jan Fojtík, by měli studovat nejen pracovníci ideologického úseku, nýbrž všichni komunisté. Soudruh Fojtík mj. upozornil, že naše práce trpěla a v jisté míře dosud trpí přemírou improviza cí. Tento charakteristický rys jde především na účet předlednového vedení; od něj pak zbývalo pouze několik krůčků k oportunismu, příznačnému pro Dubčekovu skupinu. Improvizace projevující se v přijímání nedomyšlených usnesení a plánů, od nichž jejich tvůrci vzápětí sami ustupovali, byla totiž spojovacím článkem praktické činnosti obou vedoucích garnitur, její základ nespočíval jen v nízké teoretické úrovni nebo ve vlastnostech určitých funkcionářů; negativní úlohu sehrávala i krátkodechá řídící práce, která připouštěla rozšiřování neúměrné mezery mezi vyhlašovanými záměry a faktickými činy. Odtud — jak uvádí soudruh Fojtík — »pochází mnoho rutiny, nervozity, subjektivismu, zásahů, jejichž důsledky se nepředpoklá daly.« Nyní jde o to, abychom se z dřívějších chyb skutečně poučili. Musíme si například položit otázky, z nichž mnohé jsou obsaženy i ve zmíněném projevu: »Fungovala a funguje naše socialistická soustava tak, jak je zapotřebí? Využíváme předností našeho socialistického zřízení? Upevňujeme v potřebné míře jeho základy? Mobilizujeme dostatečně tvořivé síly lidu k další výstavbě společnosti? Je tato výstavba orientována k budoucnosti, která se musí prosadit, postupujeme tak, že vytváříme předpoklady vědeckotechnického pokroku, aby byly uplatněny vynalézavost a rozum našeho pracujícího člověka, zhodnoceny naše vnitřní zdroje? Vychováváme nynější generaci pro hlavní úkoly zítřka? Je naše socialistická demokracie správně chápána, nachází formy, v kterých se může plně uplatnit, čelíme dost dů razně byrokratismu«? Byla by chyba, kdybychom si tyto otázky nepřipustili a považovali je v za pseudoproblémy jen proto, že se nedávné minulosti staly předmětem politikářských spekulací pravicových sil. Soudruh Fojtík však upozornil, že všechny problémy a nedostatky nemůžeme vyřešit najednou. Cas nás skutečně tlačí; tím spíš si musíme uvědomit, že zbytečný spěch a nervozita by nevedly nikam jinam, než k novým improvizacím. Už to tak ovšem ve světě chodí, že určití lidé bývají netrpěliví; ve svém zápalu často nepostřehnou, že důsledky jejich jednání se někdy rozcházejí i s těmi nejčestnějšími úmysly. Myšlenky, které v této souvislosti pronesl soudruh Fojtík, není nutné opakovat. Je však důležité, aby vstoupily do našeho vědomí a abychom z nich vyvodili, každý na svém pra covním úseku, reálné závěry, -pk- Konec idolu Nazývali ho »James Bond ukládání kapitálu do investic« a vytvářeli, kolem něho typicky americkou legendu o »chudém hochu, který se vlastní pílí a chytrostí stal milionářem«. Bernie Cornfeld, zakladatel IOS — Zámořské investorské služby — Napoleon finančnictví! Milión naivních střádala z celého světa, opojených představou, že se jako Bernie stanou milionáři, mu svěřilo své úspory. A Bernie si žil. Film Idol lidového kapitalismu, který dal o sobě natočit, ho ukazuje v jeho ženevské vile, kterou kdysi dal Napoleon postavit pro svou první ženu Josejinu, uprostřed empírového nábytku a krásných žen, v jeho luxusním rolls-royci a ještě luxusnějším soukromém tryskovém letadle. A »idol« si kupoval nejen letadla a auta, ale i politiky: aby měl v západním Německu, kde jeho IOS podpořilo svými penězi 300 000 rádobymiltonářú^ důstojného reprezentanta, získal jako svého západoněmeckého generálního guvernéra bývalého vicekancléře dr. Ericha Mendeho, hlavu pravicové opozice uvnitř Svobodné demokratické strany. Cornfeldova IOS měla být vizitkou »lidového kapitalismu«, dokladem možností, jež se podle jeho ideologů otvírají každému. Měla — ale není: letos na jaře se celé umně vykonstruované a na písku budované Cornfeldovo finanční impérium zhroutilo jako domek z karet a statisíce lehkověrných, kteří Berniemu naletěli, budou rády, budou-li chudší jen o iluze. Bernie dohrál svou hru a s ním i dr. Mende: noví správcové konkursní podstaty IOS odmítli fejtch další služby. Krach přímo čítankový s klasickou moralitou ošidnosti kapitalistických finančních spekulací. Konec »finančního Napoleona« otevřel oči dalším miliónům minispekulantů po celém světě. Iv Svědek a bojovník Pod tímto názvem vydává nakladatelství Svoboda pozoruhodnou publikaci k 50. výročí vzniku Rudého prá-. va. Kolektiv vedený Vojtěchem Dolejším tu na více než 400 stranách shromáždil reprezentativní výběr článků, statí, fotografií, karikatur, četné faksimile a doprovodil jednotlivá údobí vývoje Rudého práva hutnými komentáři, které čtenáři ukazují i dobové souvislosti. Kniha se tak stala svědectvím o Rudém právu — bojovníku za lepší pracujícího lidu této země. budoucnost \ a Historie Rudého práva je nedílnou organickou součástí dějin komunistické strany. Na jeho stránkách a osudech se jako v zrcadle odráží velikost a komplikovanost pěti desetiletí zápasů strany. V tomto směru dává kniha plastický obraz úlohy a podílu Rudého práva v osudech a bojích strany a našeho lidu. Před čtenářem tu defilují jména, která se často již stala legendou, najde tu však i nevšední a někdy překvapivá vylíčení událostí, jež již zapadly v toku dní a roků. Pro většinu čtenářů bude například patrně dnes již překvapujícím zjištění, že ještě v roce 1947 vedlo Drtinovo ministerstvo spravedlnosti proti Rudému právu řadu tiskových žalob. Jsou tu přetištěny i některé dnes již málo známé fejetony, např. Olbrachtův 0 Haškovu Švejkovi, Zdeňka Nejedlého »Praha a Smetana«, či ironické a vtipné drobnosti Václava Křena. Nechybí samozřejmě ani závažné politické stati, které v rozhodujících momentech byly směrnicí pro činnost strany, články Kl. Gottwalda, Jana Švermy, dr. B. Šmerala a druhých. Je zde zveřejněn i významný rozhovor Rudého práva se soudruhem Gustávem Husákem »Proč byl leden nutný«, který uzavírá textovou část publikace. a Kniha je a mohla být jen výběrem, proto vždy vystavena kritice, že to či ono bylo opomenuto. Autoři publikace si byli těchto úskalí vědomi, a tak tu vzniklo dílo dobře informující a i orientující, a proto 1 potřebné. (FK) Praha — mrtvé město? »Česká krajina dává svým měřítkem pocit bezpečnosti pro lidského tvora,« řekl na jedné nedávné tiskové konferenci ing. arch. Jiří Gočár, místopředseda Federálního výboru pro technický a investiční rozvoj. Jenomže byla řeč i o tom, že jedna věc je pocit a věc druhá skutečnost. Našemu hlavnímu městu hrozí zkáza, jež může být neodvratná. Nebezpečí neobyvatelnosti ovšem sužuje dnes už prakticky všechna světová velkoměsta. Všechny faktory, jež dávají perspektivu na vylidnění měst, nelze dost dobře vypočíst, ale faktem zůstává, že lidé mají nejen vyrábět a budovat, ale také žít. Jednou z příčin, která může z Prahy udělat neobyvatelné město, je růst motorismu — bez zázemí pro tento růst. Ročně přibývá asi 12 tisíc dětí a 15 tisíc automobilů. Na konci roku 1975 se má na vnitřním trhu prodat obyvatelstvu asi 175 tisíc automobilů; z toho vyplývá, že v Československu bude 10 obyvatel na jedno auto. Připočtěme k tomu katastrofální stav pražské dopravy, rozestavěnost atd., uvědomme si. že vozy mají nejen jezdit, ale i někde parkovat, a ještě si navrch spočítejme, kolik výfukových plynů jde do ovzduší. V tomto ohledu je velmi sympatický fakt, že ČSSR má zásluhu na tom, že se otázky životního prostředí dostávají na pořad dne v mezinárodních souvislostech. Uskutečnil se u nás kongres Mezinárodní unie architektů, který vyvolal i zájem UNESCO. Z naší iniciativy otázky životního prostředí pronikly také do Evropské hospodářské komise. OSN pořádá ve Stockholmu v roce 1972 světovou konferenci o těchto problémech. Snad na značí i cesty, jak poopravit poněkud chmurnou předpověď ing. arch. J. Gočára: »V rozporu s Libuší prorokuji, že na konci této pětiletky nebude možné žít v Praze dále.« J. L. Vesmír kouzla zbavený Lety do vesmíru už dávno přestaly být romantikou a staly se pracovní rutinou lidí,’ kteří v kosmických lodích létají. Nad jednotlivými družicemi, které jsou vypouštěny každodenně, se už vůbec nikdo nepozastavuje. I vstup další země do kosmického klubu se už přijímá se samozřejmostí. Jen kolem čínské družice bylo trochu více rozruchu. Panuje totiž přesvědčení, že vyrobit raketu, která by vynesla družici do kosmu, je stále ještě drahá a složitá záležitost, než aby se do ní mohly pustit malé nebo rozvojové státy; že je to pořád ještě po většině věc Sovětů a Američanů. Možná proto čtenáře překvapí, že do vesmíru brzy vzlétne i družice indická. Ano, i tento rozvojový stát, který se potýká stále ještě neúspěšně s populační explozí a hladomorem, kde se nadále používají dřevěné pluhy a většina obyvatelstva je negramotná, se rozhodl kráčet po stopách kosmických velmocí a zúčastnit se přímo této historické etapy ve vývoji lidstva. 7ak nedávno prohlásil v Dillí dr. Sarabhai, vyšle Indie svou první družici na oběžnou dráhu kolem Země v roce 1974. Má vážit 30 kilogramů a dosáhne výšky 400 km nad planetou. Ke startu bude použito čtyřstupňové rakety indické výroby, jejíž 3. a 4. stupeň už prošel statickými motorovými zkouškami. Indie už vlastní dva typy raketových střel vlastní výroby, které vyzkoušela před dvěma lety. V tomto desetiletí vyvrcholí indický kosmický program vypuštěním 1200 kg těžké komunikační družice PAYLOAD, která má umožnit perfektní poslech rozhlasu a především televize v dalších 450 000 městečkách a vesnicích. (Připomeňme si, že přibližně stejnou váhu měly i první americké kosmické lodě typu Mercury.) Indický kosmodrom je budován na ostrově Sirikharikota asi 80 km severně od Madrasu. Kontrolní stanice vznikají na ostrovech Andaman a Nicobar v Bengálském zálivu a v Himalájích ve státě Uttarpradeš. Kromě toho se budou indičtí vědci asi 200 meteorologickými raketami podílet v příštích letech na výzkumu horních vrstev atmosféry ve spoluprácí se SSSR, USA, Francií a Japonskem. Rakety indické výroby mají startovat ze základny Thumba ve státě Kérala, odkud už byla odpálena v minulém roce Američany dodaná raketa Centaure. Pan Sarabhai však navíc přiznal, že v tomto desetiletí bude také Indie připravena k okamžité výrobě atomové pumy, »kdykoli bude zapotřebí . . « Na starou notu Zbytečná pohotovost Dny rumunského filmu -sk-Na nenávistné kampani, kterou v posledních týdnech rozpoutala bonnská reakce proti sovětsko-západoněmecké smlouvě z 12. srpna 1970, se zvlášť aktivně podílí i revanšistický Sudetoněmecký landsmanšaft. Tiskový orgán této přesídlenecké organizace přinesl ve svém posledním čísle obsáhlý článek mluvčího landsmanšaftu dr. Waltera Bechera. Autor se v něm snaží vzbudit dojem, že sovětsko-západoněmecká smlouva byla uzavřena na úkor takzvaných práv sudetských Němců. Současně naznačuje, že uzavření smlouvy povede k dalšímu zvýšení činnosti reakčních sil, které se s tímto dokumentem, v němž prý jsou »hrubým a brutálním způsobem oklešťována práva německého národa«, nikdy nesmíří. Příznačné je, že současně s Becherovým pomlouvačným pamfletem Sudetendeutsche Zeitung uveřejnila i prohlášení předsednictva Sudetoněmeckého landsmanšaftu, které varuje bonnskou vládu před uznáním neplatnosti Mnichovské dohody z roku z 1938 od samého počátku a se všemi toho vyplývajícími důsledky. Podobná zmínka se ostatně vyskytuje i v materiálu dr. Bechera. Takové požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu jsou namířeny proti duchu sovětsko-západoněmecké smlouvy ze dne 12. srpna letošního roku a tím i proti zlepšení politické atmosféry na evropském kontinentě. To zřejmě revanšistům vůbec nevadí. -hkr-Ještě téhož dne, kdy přinesl Československý rozhlas poznámku k výročí znárodnění filmu, reagoval na ni ve vysílání Svobodné Evropy jakýsi Vlastimil Stárek. Zbytečně, neboť pouze potvrdil, co konstatovalo naše vysílání: že totiž nikdo zvenčí nám v našich interních problémech nijak nemôže pomoci a ze všehó nejméně ovšem »přátelé« ze Svobodné Evropy. V jejich vysílači, který se dušuje svou objektivitou a informovaností, vždy znovu samozřejmě zjistíte, že nad problémy tvůrčími dominuje — politikum. Přirozeně že nám nepřátelské a matoucí. Pro Svobodnou Evropu teď totiž není důležitý ten, kdo v českém filmu něco umí, nýbrž ten, kdo je přinejmenším emigrant, případně zrovna nepracuje doma. Vedle dokumentartsty Táborského, který skutečně emigroval, je šmahem prohlášen za emigranta například i Forman, ačkoliv se právě nedávno vrátil domů z Hollywoodu jeho kameraman Ondříček, s nímž tam pracoval na jednom z filmů, a dokonce i profesor Weiss. Pokud si ho ovšem příslušný redaktor neplete zase s jiným Weissem, který s filmem nemá nic společného. Ještě kurióznější je, když lidé, kteří poslední český film měli možnost vidět minimálně před dvěma roky, začnou hodnotit. Tu je oběti barrandovských čistek například režisér Bočan, ačkoliv pracuje samozřejmě dál, i když třeba jeho televizní zpracování známé Foglarovy knížky pro děti Záhada hlavolamu nepatří zrovna k jeho úspěchům. Mezi »oběťmi« se ocitla dokonce i Vihanová a nikoho nezajímá, že její celovečerní debut průkazně nedosahuje potřebných kvalit. Potom už nemůže překvapit ani tvrzení, že Zemanův skutečně slabý film Na kometě — nikdo se ovšem nestará, že autor jej točil vážně nemocen — byl prý odmítnut na mezinárodním benátském festivalu, ačkoliv je do Benátek přihlášen na festival filmů pro děti a mládež. Jestliže by se tedy měl někdo nad něčím zamýšlet — my to asi nebudem. -a-Po Bulharech, jimž jsme věnovali pozornost v uplynulých dnech u příležitosti jejich státního svátku, přihlásila se teď o pozornost diváků další socialistická kinematografie. Třemi filmy, které byly postupně uvedeny v uplynulých dnech v Praze v Kině 64 U hradeb za účasti velvyslanectví Rumunské socialistické republiky. Také rumunský film je vlastně velmi mladý. Ačkoliv za dvacet let existence socialistického filmového průmyslu vznikla řada zajímavých děl, našemu divákovi spíš utkvěla v paměti snaha Rumunů o výpravnou dobrodružnou podívanou, uskutečňovanou i v koprodukci se západními zeměmi. Tyto vysloveně divácké filmy zřejmě mají vyvolat větší zájem návštěvníků kin o domácí výrobu. Ze slavnostně uvedené kolekce se svou napínavostí tomuto pojetí poněkud blíží snad jen příběh z posledních dnů války, nazvaný Hrad odsouzených. Film byl uveden 1 na letošním festivalu v Karlových Varech a pro nás Je zvláště zajímavé, že skutečná událost, která je jeho před Iohou, se odehrála v jednom městě na Dunaji při osvobozování Slovenska za účasti jednotek Rumunské lidové armády. Druhým uvedeným filmem byla psychologická sonda do života dnešní rumunské mládeže pod názvem Vřelost. Sympatickým rysem tohoto filmu je snaha vybřednout z dočasných zmatků, ubránit se rezignaci a usilovat o realizaci snů mládl. Pohádka o věčném mládí, třetí film z trojice, je dílem jíž i mezinárodně proslulé režisérky Elisabety Bostanové. V tomto případě se autorka nechala Inspirovat asi nejhezčí rumunskou lidovou bájí. Film je určen nejmenším divákům. Stejně jako i oba filmy předchozí, stane se vhodným obohacením filmových programů naších kin. -i Staneme se roboty ... Aldous Huxley v knize »Konec civilizace« vykreslil možnosti umělé determinace lidských jedinců podobným způsobem, jako je dnes možné korigovat činnost srdce zavedením stimulátoru do těla. Netušil, jak brzy se jeho slova mohou dočkat realizace. Doktor Delgado z Yalské university už konal podobné pokusy na opicích. Pomocí podkožního stimulátoru, který má zavedeny elektrody do mozku a malé radiostanice upevněné na lebce, dokázal ztlumit agresivní reakce u makaka natolik, že mu mohl v případě založení stimulátoru vložit klidně prsty do tlamy. Za stejných podmínek lze holýma rukama přemoci í šimpanze atd. »Zjistili jsme,« říká doktor Delgado, »že když opakujeme pokus v dostatečné míře, intenzita první mozkové vlny se sníží a vlna např. agresivity postupně mizí. Chování zvířete se mění, projevy odpovídající vlně určité (elektricky se projevující) činnosti mizí. Jinak řečeno, podařilo se nám přeměnit u zvířete spontánní činnost mozku . . . Aniž jsme toto stimulování praktikovali na člověka, byli jsme např. s to definovat pásma mozku, která vyvolávají záchvat padoucnice. V blízké budoucnosti budeme moci metody stimulace používat k léčení. U člověka tak můžeme reaktivovat nějakou existující funkci, která je určována naší minulostí. . .« čit Ano, tímto způsobem tedy lze lénemoci, likvidovat agresívnost jednotlivců či skupin, nebo ji naopak podpořit. Jak by se vám líbili ivojáciroboti, zbavení pudu sebezáchovy? Lidé, kterým by bylo možno naočkovat třeba nové přesvědčení, agresivní choutky podle libosti . . . Doktor Delgado tvrdí, že jeho metody nikdo nezneužije. Ale co kdyby? -sk-ľ 2 tvorba Moje první RP Vždycky si nezapamatujeme, kdy jsme se s někým nebo s něčím setkali poprvé. I mně mnohá z těch prvních setkání vymizela z pamětí. Velmi dobře si však pamatuji, kdy jsem poprvé v životě dostal do rukou Rudé právo. Psal se rok 1938 a ležel jsem v nemocnici v Brně-Králově poli. Bylo mi čtrnáct a přibližně stejně starých pacientů nás v jednom pokoji leželo asi tucet. Upoutáni na lůžko, nohy či ruce a někteří i záda v sádře, trávili jsme své dny v ne-, mocničním pokoji každý nejméně půldruhého roku. Marodění bylo přirozeně neveselé, mladistvé radosti se odehrávaly za zdmi nemocnice, ale nám to tehdy ani nepřišlo. Kluci, většinou z venkova, si našli svůj modus vivendi i tady.V zimě nás alespoň na dvě hodiny vyváželi i s postelemi na krytou nemocniční verandu a v létě jsme tu pak byli stále, ve dne i v noci. A to byl ráj. Na verandě pod námi ležela děvčata, s nimiž jsme se dorozumívali pomocí zrcátek prostrčených zábradlím. Měli jsme i vlastní potrubní poštu. Papír se sdělením jsme uvázali na provázek a spouštěli jej do prvního patra. Děvčata přečetla vzkaz, napsala odpověď, lístek uvázala na provázek a my jej zase vytáhli nahoru. Inu, cvičili ‘jsme se v psaní a slohu. Nejvíc jsme však obdivovali práci zahradníků v rozlehlé nemocniční zahradě, kterou jsme z výše druhého poschodí sledovali vleže od jara do podzimu. Zdála se nám, patrně z nedostatků jiných dojmů a vjemů, nesmírně zajímavá a mnohotvárná. Tehdy jsem si umiňoval, že až se dostanu z nemocnice, nebudu už chodit do gymnasia, ale stanu se zahradníkem. Panoráma Brna nám přibližoval dalekohled, ale nejraději jsme jej zaměřovali na blízkou kolonii Sanghaj, jejíž jméno znělo pro nás tajemně, a občasný křik nebo melodie hraná na harmoniku, které jsme zdálky spíše tušili, než slyšeli, tuto tajemnost ještě zvyšovala. A také jsme stále sledovali blízké vojenské cvičiště, odkud se sem tam ozývala střelba z pušek či staccato kulometů. Moc jsme toho sice neviděli, ale co oči nevidí, to si klukovská fantazie domyslí snadno a lehce. Abychom za dvě léta nezapomněli to, čím nám až dosud stačila škola obtížit naše klukovské hlavy, měli jsme i svou nemocniční třídu. Vyučování trvalo vždy asi dvě hodiny denně a my se na ňě kupodivu těšili. I vysvědčení jsme dostávali. Neopravňovalo sice k postupu, ale bylo zárukou, že jsme po odchodu »do civilu« mohli ve svém vzdělávání zdárně a bez výkyvů pokračovat. Tady jsem se poprvé dověděl, co je Pythagorova věta, a že v pravoúhlém trojúhelníku se čtverec nad přeponou rovná součtu čtverců nad oběma odvěsnami, si pamatuji dodnes, ačkoliv na geometrii jsem později zárttá vřel. Pan učitel — podsaditý, chodil v pumpkách a měl na ježka ostříhané vlasy — narýsoval tento příklad na pojízdnou tabuli a před ní jsme se pak všichni, my na postelích a pan učitel vstoje, dali vyfotografovat. Dostal jsem za úkol napsat několik řádek o naší nemocniční třídě, a pak to i s oním obrázkem vyšlo v nějakém mládežnickém časopise, který, pokud si vzpomínám, měl v titulku slovo Mladý... Byl to můj první příspěvek, psaný pro noviny. A právě tento pan učitel mě poprvé seznámil s Rudým právem. Den, kdy se to stalo, mám dodnes přesně před očima. Bylo to 22. září 1938. Události, které se tehdy odehrávaly za zdmi nemocnice, k nám doléhaly jen velmi spoře. A teď jsem měl v rukou Rudé právo a na vyzvání z něj hlasitě předčítal článek s titulem »Litvíne v vyzývá vlády k obraně míru a ČSR«. Pan učitel pak ještě dlo tho vyprávěl, vysvětloval a vléval nemocným klukům do žil odvahu a optimismus. Po jeho odchodu jsme ještě dlouho a vzrušeně hovořili a mnozí z nás měli toho dne zvýšenou teplotu. Za dva dny jsem znovu předčítal z Rudého práva článek se strohým nadpisem: MOBILIZACE. Pan učitel byl svátečně naladěn, usměvavý a při odchodu nám řekl: Ahoj, kluci! Narukoval a nikdy jsem ho už neviděl. Teprve po válce jsem se dověděl, že ho nacisté popravili, jmenoval se Kratochvil. Můj s učitel, který mne poprvé seznámil s Rudým právem. JAN JANO TVORBA — týdeník pro politiku, vědu a kulturu. Šéfredaktor dr. Jiří Hájek. Zástupce šéfredaktora Vladimír Rašín. Grafická úprava Miloš Vrbata. Adresa redakce: Praha 1, Na poříčí 30, telefon 24 75 51—3; Bratislava, Smeralova 10, telefon 316 57, 330 00; Ostrava, Puchmajerova 1. Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. Vydává Rudé právo. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena 2 Kčs. Objednávky a předplatné vyřizují pošty i doručovatelé, do zahraničí PNS, odd. vývozu tisku, Praha 16. září 1970.1, Jindřišská 14. Předplatné na čtvrt roku 26 Kčs.