Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1964 (XIV/27-52)
1964-09-16 / No. 38
16. ZARI 1964 • ROČNÍK XIV • CISLO [UČITELSKÉ NOVI NY povstalecký medailón BYLO TO právě před rokem. S GENERÁLMAJOREM KRICFALUŠl jsme přišli jako turisté bojovou cestou partyzánského oddílu Borkahuk, v němž byl během Slovenského ndrodního povstání politickým komisařem. Besedovali jsme s lidmi na místě výsadku, v obci Cernině v okrese Humenné, navštívili jsme v Bělé nad Cirochou Mtchala<Dzurevoje, jenž převáděl oddíl za dramatických okolností přes rozvodněnou řeku. Zastavili jsme se ve Valaškovicích, kde se oddíl nakrátko usadil, a pak jsme přešli do Poruby pod Vihorlatem, která se stala po vybudování štábu v sedle pod Peňažníkem partyzánském .zázemím“. Porubu Němci vypálili, několik občanů a partyzánů záhy nulo, ale ód chystaného protiútoku na Užhorod bylo upuštěno. PO DEVATENÁCTI LETECH jsme si tu klidně popíjeli tokajské, obdivovali se obrovskému novému sadu a několikahektarové vinicí, kde zrály samé nejušlechtilejší odrůdy, naslouchali jsme cvrkotu cikád v horké srpnové noci nad rovinou mezi Sobranci a Míchalovci, nad rovinou, která se změnila a mění k nepoznání. BYLI JSME u krejčího Ihnata, který pospravoval partyzánům kdejaké kalhoty a kazajky a jehož dcera „učí teraz v Budkovciach, kde je] manžel je zamestnaný pri ropovode“, se starým Kováčem jsme poseděli ve světničce, v které se scházíval ilegální národní výbor, a sami jsme se neubránili pohnutí, když starý se slzami v očích vypravoval, jak „na zahradě v jame našli najmladšieho syna Jána, bo sého, s ranou v hlave ... viete, bol to môj najhodnejší..." Ne proto však píši. „SÜDRUH KOMISÁR, choďte tiež na chvíľku k nám“, přiběhla k Ihnatům s pozváním asi třicetiletá hezká žena neodolatelného úsměvu, tmavých vlasů a energických rysů, mie č* ui tak, jak chodí ženy ve městech, Nebylo času, ale zašit jsme. PŘÍPITEK NA ZDRAVÍ a na štastnou shledanou. Po létech, po tolika změnách. „Tak som si priala niekedy sa s vámi zhľadat. Na všetkých spomínám. Na vás, ako ste sám zastavili nemecký transportér, na Kubariča, ako zajal troch jašistov, na Savka, Serďuka, Mohoritu... A/ som sa do vás všetkých zamilovala. Potajomky som vám orechy nosila ...“ MÁRII ROŽKANINOVÉ bylo tehdy rovných 11 let. Děvčátko jako proutek, zvídavých velkých očí. Partyzáni se stali a nepřestali být hrdiny jejích snů. A když nemohla jinak, aspoň potají „orechy nosila“. NEMÝLÍTE SE. Jméno Rožkanin je vám známo. Patrně z knihy generála Svobody „Z Buzuluku do Prahy“. Na Dukle našli Rožkaninovu ruku, pochovali, na pomník dali nápis. Zatím bezrukého Rožkanína měli v práci sovětští lékaři. Po návratu domů stál nad svým vlastním hrobem. Dalo to „jušku“, než přesvědčil odpovědné činitele, že je ten, za koho se vydává, a nápis musel dolů. To se, prosím, týká Máriina strýčka, rodáka z Ladmírova při samé sovětské hranici. Táta se jmenuje Juraj, pracuje v n.p. Vihorlat, továrna na hospodářské stroje v Michalovcích. Za války byl s Michalem Kričjalušt v odddíle Borkaňuk. „Joj, Míchajlo, to bolo, to bolo ...“ „A CO VY TERAZ?“ ptá se Michal. „JÁ SOM UČITEĽKA,“ odpovídá, jako by se to rozumělo samo sebou, někdejší malá „partyzánka". DOBRÝ ROD, statečný a pevný, jsou Rožkaninové. Vojáci a taky — učitelé. Což je v naprostém pořádku, nebot boj svým způsobem neskončil, trvá. Ve třídě soudružky Rožkaninové júmyslně jí ponechávám její dívčí jméno) budou jistě všichni žáci dobře vědět, kde je jejich místo, co dělat, jak žít. Sama prožila — a nezapomíná. JE Z PARTYZÁNSKÉ PORUBY. Z obce, kde krátce působil i Ján Nálepka, Hrdina Sovětského svazu. FRANTIŠEK TOVÁREK Z OHLASU ČTENÁŘŮ NA CELOSTÁTNÍ KONFERENCI učitel a žák Miloš Hoznauer ve svém článku „Študáci a kantoři“, otištěném v 32. čísle Literárních novin, rozebírá soudobý poměr učitele a žáka. Na příkla dech ze školního Života dokazuje, že dnešní škola je na hony vzdálena Komenského odkazu „Schola ludus“, že učitelé mají omezený intelekt, který jim brání rozeznávat hranice mezi zdravým humorem a destruktivní recesi, že škola je místem, kde se zplošťuji a vulgarizuj! ušlechtilé čile komunistické výchovy a kde se podávají mládeži hotové, omašličkované fráze. Podle autora se učitel v očích žáků jeví jako zkostnatělý, nervózni, uspěchaný a zbabělý tvor bez kouska porozuměni pro přirozenou mentalitu dítěte. Trochu tvrdé nařčení, bohužel ne ojedinělé. Rozhodně vede k zamyšlení. Miloš Hoznauer se ve svém spravedlivém hněvu dopustil jedné nepřesnosti: příliš generalizuje. Pod dojmem jeho závěrů může veřejnost soudit, že dnešní socialistická škola je „zařízení na ubíjeni mládeže“, jak se k tomuto článku vyjádřil ministr školství dr. Cestmir Císař ve svém projevu na celostátní učitelské konferenci. Přesto však nelze jednoznačně tvrdit, že postřehy soudruha Hoznaeura jsou zcela nesprávné, falešné, zkreslující skutečnost. Označit dnešního učitele en gros za suchara, zbabělce, omezence nebo dokonce zhýralce je přinejmenším nespravedlivé. Přirovnávat jej ke komickým figurkám z humoristické knihy Jaroslava Žáka je "pochybené. Bezmyšlenkovité zapomínáni buřinek a roztržité hledáni nasazených brýlí je pro dnešního učitele luxus. Ani „tabáková válka“ ner.i jediným problémem. Příčiny neúspěšného pronikání „do hlubin študákovy duše“ tkví jinde. Autor se o nich zmiňuje na konci článku. Otočnými otázkami však míří do země nikoho. Neobviňuje, pouze se ptá, kdo je odpovědný za všechny neuvážené změny, za tolikrát předělávané učebnice, tolikeré osnovy, za administrativní balast, kterým se musí učitel doslova prokousat, za nařizování stupídností v plánování, za všechny ty násilnosti, které spoutávaji tvořivé, iniciativní úsilí. Tyto neblaze proslulé okolnosti dožívají. Ano, tato „zamořená léta“ vtiskla smutnou pečeť do učitelovy osobnosti. Doba přežvykováni hesel zničila smysl pro správitou míru věcí. Navykli jsme si každou tendenci k ozdravění školy chápat dogmaticky. Bez kritického přístupu ke všem proudům v pedagogice, ke všem pokusům o zkvalitněni práce učitele se leckdy dobrá myšlenka absolutizovala a povýšila na neotřesnou správnost. Po zavrženém typu smíšené hodiny nastoupily problémové hodiny, hodiny s magnetofony, diaprojektory, gramofony, magnetickými tabulemi apod. Ponechali jsme žáka kdesi na periférii zájmu a domnívali jsme se, že vyučovací proces prošpikovaný filmem nebo magnetofonovým záznamem přinese plodné výsledky. Všechny tyto „zázraky“ se mohou stát v rukou nezkušeného učitele ztraceným časem a vítanou příležitostí k rekreačnímu oddechu' žáků. Rovněž připravené problémové otázky k učivu, nejsou-li s to přimět žáka k správnému logickému myšlenkovému pochodu, jsou počinem zhola nesmyslným. Lipecké hnutí je dobrým podnětem k tvořivé práci učitele, ale v mnoha okresech se stalo bud módou, nebo diktátem. Stejný osud postihl dobrou my-šlenku odborných učeben Odborná učebna pro jazyk český se dvěma tabulemi pro skloňováni podstatných jmen a jedním portrétem K. H. Borovského určitě neurychlí literární vědychtivost žáků. Odbory školství vedou v některých okresech dokonce evidenci učitelů, kteří používají těchto nových forem práce! Nové formy práce jsou samospasitelným heslem. Jsou efektní. V honbě za vnějším efektem se opomíjí psychologická stránka žákovy osobnosti, věkové a individuální rozdíly, sociologické podmínky jeho růstu. Navrch přišitý výchovný cíl nepřesvědčuje, spíš budí nedůvěru, žák ho pociťuje jako frázi. Povrchnost ve výchově, didaktická formálnost, nevědecké experimentováni vytvořilo propast mezi učitelem a žákem, mezi školou a životem. Projevilo se to nejen příklonem mládeže k únikové romantice, ale i opačným směrem. Vychovali jsme celou generaci formalists Už va škole pochopila, že hlášení o splnění úkolu je důležitější — než úkol sám. Skoro se zdá, že ve školství platí pravidlo jednotného receptu. Jednou za čas se změní lék a po dobu, než jej vystřídá Jiný, je povinností každého učitele aplikovat výchovný medikament podle přiloženého návodu. Výsledek je ten, že nový neduh stíhá starý. Tento receptový způsob výchovy je možno odstranit jen hlubokým pohledem do pedagogické teorie, zvědečtěnim pedagogiky. Před tímto likole'm stojí celá fronta vychovatelů, kterým záleží na dobrém jménu učitele, kteří ani pod tlakem různých tendencí neztráceli nic ze své lidské osobnosti a kteří se vymykají typu učitele, popisovanému v článku Miloše Hoznauer». Bolesti, jimiž pedagogika trpí, jsou všeobecně známy. Současná pedagogická literatura se zabývá jejich likvidací. Otevřeně o nich hovořil ministr školství na letošní celostátní učitelské konferenci. Je jen zapotřebí, aby všichni učitelé a školští pracovníci ze sebe opravdu setřásli prach dogmatického chápáni a cestou hlubokého vědeckého poznání vytvořili předpoklady pro úspěšnou výchovu komunistického člověka. ALBÍNA MĚCHUROVA, učitelka devítiletky v Táboře jak dál a lépe Tato myšlenka nám napadala při projednávání námětů a závěrů z nedávné celostátní konference učitelů. Máme zato, že opravdu je v silách výchovných kolektivů na školách, aby každý dílčím a vlastním způsobem pomohl na svět novým a výraznějším výsledkům ve výchově naší mládeže. Myslíme si, že jsme zapomněli ovlivňovat zdánlivé maličkosti, že pro přílišný spěch zapomínáme, že ve výchově nejvíce škodí navyklé administrativní zásahy. Pro vlastní výchovnou práci ve školách pociťujeme málo času, podstatu působení a záměrů málo promýšlíme a jsme u příčin formálního a povrchního pojetí výchovy. Prostě jsme si už tak zvykli na škodlivou praxi akcí, beze vztahu k vhodnosti, úměrnosti a návaznosti. I té pedagogické a často i ideové způsobilosti výchovných pracovníků by někdy neškodilo více. A o těchto otázkách se konference ústy delegátů rozhovořila jistě pa právu. Hodně jsme hovořili o novém pojetí učebně vzdělávacího procesu, kde hlavním měřítkem jsou dosahované výchovné výsledky. Potvrzuje se i naše zkušenost, že hlavní cestou k tomuto cíli je aktivní a živé vnímání učňů a žáků. V minulých letech zmizela nebo aspoň poklesla náročnost v hodnocení žákovských vědomostí, spokojovali jsme se někdy s mechanickým edříkáváním fakt. Myslíme si, že se v řadě zásadních výchovných zájmů u výchovných pracovníků projevuje rozpačitost, nejistota, někdy i malá dbalost. Málo času se věnuje osobnímu ideovému a pedagogickému sebevzdělávání. Proto snad někdy i ta povrchnost výchovného úsilí některých pracovníků. U nás v učilištích a učňovských školách máme ve smyslu obou hlavních referátů opravdu co ,,prošlapá* vat“. Zejména pracoviště odborného výcviku jsou často macešská pro vytváření profesionálních dovedností. Zatím nás naše pracoviště mají spíš za přítěž, pokud si je příležitostně neudobříme potřebnou pracovní výpomocí. Jde hlavně o materiální, technickou vybavenost, která zatím neodpovídá nárokům učebních osnov základního učebního oboru a jeho nástaveb. Nebude také nezbytné, aby docházelo k investičnímu, materiálnímu zvýhodňování těchto pracovišť, aby se zájem o plnění cílů odborné připravenosti učňů staly skutečně veřejným zájmem i v závodech? Velmi jsme se těšili ze závěru, že plná preference patří učňovskému školství. Zatím však několikaleté oprávněné a pro výuku potřebné nároky učňovského školství (např. u nás dílny) jsou jen dobrým předsevzetím. Víme, že nemůžeme chtít všechno najednou a že je třeba dostat požadavky do souladu s ekonomickými možnostmi. Leccos se však dá udělat hned bez nákladu a bez investic a — to je úsilí o zefektivnění vyučovacího procesu. Na konferenci se k tomu ozvalo mnoho podnětů a zkušeností, jichž bude možno využít. Proto i my jsme u nás na začátku roku hodně hovořili o modernizaci vyučování, o uplatňování mezipředmětových vztahů, o výchovné funkci předmětů a jiných, zatím ne vždy uspokojivě řešených otázkách. Budeme se k výsledkům konference neustále vracet, zejména k závěrům pro práci učňovského školství. Ale bez větší odpovědnosti a uvážlivého pedagogického přístupu výchovných pracovníků se práce nezlepší, závěry z jednání do života škol samy neproniknou. Proto si každý z nás musí včas najít svůj vlastní podíl v tomto celospolečenském úsilí o výchovu mládeže. KAREL KAFKA. zemědělské odborné učiliště v Žďáru n. S. V TOMTO ČÍSLE OTISKUJEME DÉTSKfi KRESBY Z DEVlTIlETKY V PRAZE 7. V HRADCI KRÁLOVÉ A V DUBE U CESKE LlPY IWF* r mjß