Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1969 (XIX/29-52)

1969-10-09 / No. 39

DLÍCE 69. V ranních hodinách 21. září se sefilo velké množství dětí rfizného věku, které I přes nepřízeň počasí vytvořily na asfaltové ulici překrásný barevný koberec kreseb. Za značkou „Stop“ pracovali ti nejmenfif na posta­vách z pohádek, hned za nimi překvapili klau­ni, které není možno vidět ani v cirkuse, ky­bernetické myši, svatba v babiččině rámu a nejstarší vytvořili kompaktní celek nepozem- Stanů. Za zády děti cvakaly spoufitě fotoapará­tů a vrčely kamery domorodců, z oken okolních domů a chodníků povzbuzovali účastníky rodi­če, místní občané i značný počet hostů. To všechno ke Dní tisku, rozhlasu a televize uspo­řádala ZDS v Mladých Bukách z iniciativy vý< tvarníka této školy a pod patronací MNV, jme­novitě s. předsedy V. Macháčka. jt NOVÝ CELOZÁVODNl VÝBOR SÍRANY NA MI­NISTERSTVU. Dne 2. října 1969 se konala ce­­lozávodní schůze komunistů na ministerstvu školství. Na základě rozsáhlého rozboru Čin­nosti od ledna 1968 do září 1969 posoudila organizace vlastní práci i práci obou celo­­závodních výborů, které stály v této době v čele organizace. Za účasti podstatné většiny členů přijala schůze usnesení, jimiž zrušila iednak nesprávná stanoviska z tohoto období, přijatá jménem všech členů, která jsou ne­slučitelná s politikou strany, a zvolila nový celnzávodní výbor, do jehož čela byl zvolen soudruh Miroslav Karas. Usnesení této schůze uložilo komunistům, aby se aktivně angažovali za dosažení cílů dnešní politiky strany a dis­ciplinovaně plnili pracovní a stranické po­vinnosti. DĚTI DĚTEM — je název akce na pomoc rozprodej! losů loterie SOS vesničky. Sdružení přátel SOS dětské vesničky se obrací na vše­chny učitele na školách s prosbou, aby loterii věnovali patřičnou pomoc a získali děti pro roz­prodej losů. Jedna dětská vesnička bude stát asi 13 miliónů korun a je nutno pro ni získat prostředky. K tomu má pomoci i loterie. Učitelé, kteří se budou starat o prodej losů na ško­lách, budou odměněni, a to 0,25 Kčs za každý prodaný los. Objednávat losy je možno na adre­se Prodejní středisko losů loterie SOS dětské vesničky, Vizovice, poštovní schránka 32. ZÁLESÁK je název zajímavého časopisu pro děti a mládež, který však ještě příliš nepro­nikl do veřejnosti. PNS jej expeduje pouze do některých prodejen. Redakce proto poslala na ěkoly, zjména venkovské, informativní leták s několika výtisky časopisu s prosbou, aby se vedení školy pokusilo vhodnou formou žáky s časopisem seznámit. SEDMDESÁTI LET se v září dožil v Přesta­­vlkách u Čerčan zasloužilý učitel a kulturní pracovník ředitel Václav Braný. Jako učitel pů­sobil dlouhá léta ia Slovensku a od roku 1938 v Přestavlkách. Jeho činnost se neomezovala je­nom na práci ve škole, ale mnoho času vě­noval a stále věnuje práci mezi lidmi na ves­nici, ať už jako kronikář nebo jako knihovník. GRATULUJEME pražskému Klubu školství a kultury k jeho desátým narozeninám. Není-li deset let v životě lidském ještě žádný věk, pak o klubu se to říci nedá. Bohatá činnost vynesla za ta léta nejen dobré hospodářské výsledky, ale i popularitu klubu jak mezi domácími, tak mezi zahraničními návštěvníky. Jen na letošní rok má klub plánováno 690 pořadů, z nichž 389 uskutečnil už v prvním pololetí. MATERSKOU ŠKOLU PRO CIKÁNSKÉ DĚTI otevřeli letos v září v Chebu. Současná kapa­cita je patnáct dětí. Oproti normálním školám budou zde děti dostávat zdarma ústavní oble­čení. DOMOV Českých UČITELEK postavilo učitel­ské bytové družstvo v Praze 4 v roce 1924. Bylo v něm ubytováno na šedesát pražských učitelek, teď už ovšem mnoho let (od r. 1950) podobně jako jiné budovy neslouži plně svému účelu. Dstřední výbor našeho odborového svazu se proto rozhodl jednat s národním výborem fcl. m. Prahy o jeho převzetí. Snímek J. Mirskóho UČITELSKÉ NOVINY nositel vyznamenáni Za zásluhy o výstavbu* vydává ministerstvo Školství a Odborový svaz pracovníků školství a vědy České socialistické republiky ve Státním pedagogickém naklada­telství. šéfredaktor: PhDr. ZDENĚK KONEČNÝ Adresa: Praha 1, Na příkopě 12, tel. 224 950, 224 958—9. Vychází každý Čtvrtek, cena Jed­notlivého čísla 80 haléřů. Roční předplatné 4t,60 Kčs. Tiskne MlR, novinářské závody, n. p„ závod 4, Václavské nám. 38. Praha 1. Rozšiřuje Poštovní novinové služba. Objednáv­ky přijímá každý poStovní úřad a doručova­tel — Nevyžádané rukopisy se nevracejí. kdy mají jít děti po nemoci do školy Nemoc je v rodině vždy závaž­ná událost, zvláště když onemocní dítě. Dnes, kdy je většina matek zaměstnána a dítě chodí do školy nebo mateřské školy, znamená to sehnat někoho na ošetřování nebo si musí některý z rodičů vzít vol­no ze zaměstnáni. Pokud je dítě umístěno v nemocnici, tyto staros­ti aspoň pro akutní období nemo­cí odpadají, obavy rodičů nejsou však o nic menší. Záleží pochopi­telně na druhu nemoci, věku dítě­te i vztazích dítěte k okolí. Každé dítě reaguje na nemoc jinak a ve školním věku musíme počítat 1 s možností simulace, kdy dítě někdy úmyslně, někdy podvědomě udává větší obtíže a bolestí, než skuteč­ně má, ale ľ disimulace, kdy dítě udává menší obtíže, než skutečně mé. Disimulace je poměrně častá v době dospívání, kdy se některé dětí za nemoc stydí. S tím vším musí jak rodiče, tak t lékař při posuzování nemoci počítat a na tom všem závisí také nutná doba k úplnému vyléčení. Vrátí-ll se dospělý člověk po těž­kém onemocnění do zaměstnání, je ho možno v mnoha případech za­řadit na méně náročné pracoviště a umožnit mu tak lepší rekonva­lescencí. Vedoucí pracovišť berou obvykle na doporučení lékaře ohled. U školních dětí Je tomu obvykle bohužel opačně. Ditě se po nemoci vrátí oslabené do školy, na své „pracoviště“, a musí v do­hledné době zameškané učivo do­honit, protože se pochopitelně celý život nemůže omlouvat například na to, že když se probírala ná­sobilka šesti, nebylo právě ve ško­le. Dochází k poměrně velkým ná­rokům nejen na duševní schop­ností dítěte, ale 1 na činnost nut­nou k obnovení fyzických sil, pro­tože místo pohybu venku dítě opi­suje zameškanou látku, je prav­da, že se dítě může také během nemoci učit, ale ne každý rodič je pedagog nebo aspoň má pedago­gické vlohy, a většina dětí při pro­bírání nové látky potřebuje peda^ gogické vedení. Poněkud „lé<pe“ jsou na tom děti, které jsou v ne­mocničním nebo ústavním ošetřo­vání tam, kde je ústavní škola a kde se pedagogové individuálně dětem věnují. Zde může dojít k paradoxní situaci, jak vím ze zku­šeností s ústavní školou v písec­ké nemocnici, že totiž přicházejí malí pacienti díky péči tří učite­lek často lépe připraveni, než když chodí do školy. I když může lékař navrhnout dítěti při návratu do školy po ne­moci některé úlevy (např. v tě­lesné výchově), není to dost mož­né ve všem, protože mezera v sou­vislých znalostech by se jen pro­hlubovala. Je nutno spolehnout se na to, že učitelé zvláště při zkou­šení postupují úměrně možnostem žáků. Myslím, že převážná většina učitelů taková je. Pokud jde o předepsanou dobu, po které se dítě může vrátit po izolaci pro infekční nemoc do ko­lektivu, jsou to u spalniček a pří­ušnic dva týdny od začátku one­mocněni, u spály tři týdny po pro­puštěni z nemocnice, u Infekčního zánětu jater je to však nejméně šest týdnů od začátku onemocně­ní. Po planých neštovicích musí být kůže bez stroupků. U běžných nekomplikovaných zánětů horních cest dýchacích a angin nelze cho­dit do školy asi pět až sedm dnů po vymizení horeček, po jednodu­chých břišních operacích jako je operace kýly nebo nekomplikova­ného zánětu slepého střeva, asi za týden po propuštění z nemocni­ce se zákazem cvičení asi po tři týdny. Podobně je tomu po vynětí krčních mandlí. Všechny tyto termíny jsou po­chopitelně ponze minimální a ori­entační a záleží hlavně na celko­vém zdravotním stavu, který mů­že odpovědně posoudit pouze oše­třující lékař, který také nejlépe po­radí, kdy má dítě být znovu zařa­zeno do vyučování a jaký má být způsob rekonvalescence. MUDr. Karel Milan Staffa, školní lékař, Písek před šedesáti lety V Jevíšovících a vůbec v celém znojemském okrese si letos v září připomenou šedesátileté výročí první české měšťanské školy na Znojem­sku, jejíž založení předcházelo dlou­­mé jednání spočívající především v hrubém odporu německého velkostat­ku. Když však místní spořitelní a záloženský spolek věnoval jako jubi­lejní dar Částku na postavení budo­vy pro školu a také pro jejf vybave­ni, mohla obec bez obavy podat žá­dost k zemskému výboru a zemské školní radě o povolení. Počalo se ta­ké ihned stavět, ale zemský výbor, v té době pověstný dlouhou řadou protiškolských a protikulturních či­nů, žádost o zřízení nedoporučil a zemská školní rada se také zacho­vala odmítavě. Po dlouhém usilování obětavého a zasloužilého jevišovské­­ho starosty Karla Špalka se podaři­lo, že zemský výbor o záležitosti ško­ly jednal znovu a rozhodl se pro její zřízení. Velkou zásluhu na tom, že nám byla návštěva měšťanské školy umož­něna, měl mladý uvědomělý učitel, velký sokol a národovec Bohumír Entler, rodák z Litoře u Moravských Budějovic. Poněvadž tenkrát návštěva měšťanské školy nebyla povinná • byla výsadou tzv. bohatších vrstev, obcházel učitel Entler rodiče nada­nějších dětí a přemlouval je, aby da­li své děti zapsat do měšťanské ško­ly. Bohužel právě u „bohatších“ byl odmítnut s tím, že jim stačí obecná škola a musí tedy stačit i jejich dě­tem. Návštěva měšťanské Školy by­la totiž spojena i s dosti výsokýml finančními náklady, neboť zápisné či­nilo 2 koruny uherské měny, školné asi 10—12 korun ročně. Knihy a vše­chny školní pomůcky si museli žáci hradit sami. Vzpomínám si, s jakou radostí a zároveň s jakými obavami jsme ono­ho prvního dne vykročili z domu, slavnostně oblečeni k zahájení za­čátku školního roku. Před vchodem do tříd, umístěných v přístavku obec­né školy, čekali tehdejší ředitel ško­ly Stanislav Marák s odbornými uči­teli Františkem Šturmou a Stanisla­vem Ošťádalem. Všichni tři učitelé byli přísní, avšak velmi obětaví, a snažili se i v tak těžkých podmín­kách, jaké při zahájení vyučování v nově zřízené škole měli, aby nás náležitě připravili pro další cestu ži­votem. Myslím, že se jim to až na některé výjimky podařilo, a to ne­jen u nás, ale i u ostatních něko­lika set žáků, ktere v dalších letech vyučovali. Vzpomínám s úctou a vděčností všech těch prvních učitelů, kteří již nejsou mezi námi. Vzpomínám všech těch dobrých a milých spolužáků roztroušených v různých koutech na­i ší republiky i mimo ni. Vzpomínám těch, kteří opustili naše řady. Vzpomínám rád na Jevišovice, kde jsem strávil ve škole nepatrný zlo­mek svého života. Přesto se tam ob­čas velmi rád vracím a obdivuji se změnám, ke kterým došlo během še­desáti let zásluhou několika tamních rodáků a těch, kterým Jevišovice při­rostly k srdci. A. J. RYCHLÍK ta čeština Plně se ztotožňuji s článkem kol. Hrubce z učňovského střediska n. p. ŠKODA v Plzni v Učitelských novi­nách Č. 37/69 „Drahá Češtinářská sla­bota“. Kvůli češtině ztráta 10 000 Kčs — (to počítám pro případ, že by chlapec opakoval a šel vydělávat o rok později, což je ovšem posled­ní měřítko propadnutí). Kol. Hrubec končí tím, že by se měli nad případem zamyslet odpo­vědní pracovníci ministerstva škol­ství. Ano! I sem patří kus odpověd­nosti za výuku tohoto předmětu na učňovských školách. On totiž učeň Š. není v tomto státě jediný. Jen kdyby se sečetly ty pětky všech pro­padlých a Jen z tohoto předmětu za letošní školní rok. Obdobné zkušenosti jsou s matematikou, fyzikon, ne lep­ší to bývalo v ruštině. Ale na obha­jobu učitelky: plnila jen „povinnost“ danou jí osnovami. To „i x y“ i to (a — b)2 — pro naše učně zdánli­vě zbytečné, plní své úkoly: rozvíje­jí inteligenci, vedou k myšlení vů­bec. Vždyť přece zase nemůžeme chtít na učních — budoucích kvali­fikovaných kádrech dělnické třídy — jen ty ruce, které by bezmyšlenko­vitě dělaly jenom jedno a totéž. I když vím, že by to někteiým —jsou přece placeni za to, aby oni „mysle­li“ — a druzí dělali — vyhovovalo. Náš deník musí myslet, musí umět myslet, Já vidím problém právě v té di­ferenciaci. A ta by se měla proje­vit i v osnovách. Od dob, kdy jsme chtěli, aby nám všichni lidé matu­rovali, jsme již jaksepatří vystřízli­věli. Bylo by to nejen ideální, ale dnes přímo potřebné, le tu však tvrdá realita: ovlivnit duševní život, činnost mozku a srdce, krátce lidskou duši. Všechno mi to vrtá hlavou již dlouho. Učím obory 04 a 05 (elektro a strojaře). Inteligenční koeficient po devítiletce od 1,2 po 4, učni s vyznamenáním až sotva procházející. A přesto kolik je tu i mezi těmito „fajn kluky“ — rov­ných, slušných, zvídavých — ovšem až na to, že jim ta „čeština“ nejde. A taky v životě nepůjde. K tomuto názoru mě vede dlouholetá zkuše­nost. Mnoho lidí vidí v češtině jen to i, y. či sloh anebo že ten a ten spisovatel se narodil, napsal a umřel, s tím, co nařizuje osnova a co uči­tel musí plnit. Že však v tomto předmětu je tolik krásných možnos­tí něčeho vyššího, že tu jde o po­znání kultury, to nám z něho stálo uniká. Který .předmět než tento má víc formovat charakter člověka v tak kritických letech 16—17 let (nemlu­vím již o 18. roku, nejkritičtějším, kdy učni češtinu již nemají). Kdo tu působí: společnost (a jak), orga­nizace mládeže? Ovšem io už je za­se jiná věc. Proto se plně stavím navíc ! za požadavek s. Skoupila z VÚOŠ Českém jazyku č. 4/67): diferen­(v covat. A proto čím rychleji ministerstvo pomůže, tím dříve přestane být čes­ký jazyk nejen nejprotivnějším před­mětem, ale ze stovek učňů Š. se pak stanou lidé potřební a užiteční. VLADIMÍR ŘÍHA, Liberec. „Tatí, zdá se mi, že dnes zůstanu po škole.“ Kreslil T. KRAJČÍR IZRAELSKÁ AGRESE A CO DÁL? Izraelská agrese z června 1867, vyvolaná Impe­rialismem a sionismem, skončila rozhodným vítěz­stvím izraelských jednotek. Izrael se zmocnil úze­mí, které je větší než celý vlastní stát. Ale cílů, které si tato agrese kladla, dosaženo nebylo. Nepodařilo se zlikvidovat pokrokové reži­my ani v Sýrii, ani v SAR. Ve Sjednocené arab­ské republice naopak zatkli mnoho důstojníků ob­viněných ze zrady. Bylí postaveni před soud a od­souzeni. Když bylo v srpnu téhož roku odhaleno spiknuti proti Náslrovt, pozice egyptské reakce se zvlášť oslabily. Své funkce v armádě byl zbaven jeden z vůdců spiknuli - maršál Áinir, stejně jako další spiklenci. Řada dalších důstojníků byla z ar­mády propuštěna. Také ve vládě se uskutečnily změny: někteří ministři byli vyměněni a nahrazeni pokrokovějšími. Postavení pracujících se dočasně zhoršilo, ale vzrostlo odhodláni nepodlehnout tlaku imperialismu, pokračovat v budováni demokratic­ké společnosti v SAR. Důležité bylo, že zastavením plavby Suezským průplavem byla SAR zbavena přijmů za průjezd lodi, ale tlak na arabskou so­lidaritu vedl k tomu, že jf poskytly značnou fi­nanční pomoc státy bohaté na přijmy z těžby naf­ty - Saudská Arábte, Kuvajt a Libye. Ani v Sýrii se nepodařilo svrhnout režim, třeba­že jeho stabilita je menší než Násirova režimu v SAR. je zajímavé, že právě ze Sýrie se mnohdy ozývají extrémní hlasy, které nerespektují objek­tivní situaci ani konstruktivní návrhy presidenta Násira. Naopak na Středním východě významně posílily pokrokové arabské režimy vytvořením nové vlády v Súdánu. Podstatně se ztížila i pozice krále Hu­sajna, který dosud vystupoval jasně na straně im­perialistů, zatímco nyni je v mnohém nucen res­pektovat požadavky palestinských Arabů. Izrael se choval velmi nedemokraticky i vůči těm Arabům, která ponechal na svém území. Ara­bové byli po celou dobu trváni Izraele v postavení nerovnoprávných obyvatel. Chce-li například Arab v Izraeli opustit místo svého pobytu, musi požá­dat policii předem o povolení. Když mu jej policie odmítne poskytnout, není odvoláni. V žádosti musi udat cíl své cesty, místa, která chce navštívit, 1 kde se chce třeba jen zastavit, je li přistižen mimo svou trasu nebo bez propustky, je zatčen a uvězněn. Arabské obyvatele soudí většinou vo­jenský soud a tresty jsou velmi vysoké Arabům může být kdykoliv zahrána půda pod záminkou bezpečnosti státu, nebo 1 proto, že se našel někdo, kdo ji může lépe využit. Přitom je vylnuěeno, aby Arabové dostali v banne půjčku ke zlepšení svého hospodářství. Diskriminace existuje i v oblasti školství, nemluvě již vůbec o možnosti vykonávat urěté Innkca ve veřejné správě. Těchto polestinských Arabů bylo „jen“ 300 000. Ovšem jde o dalši statisíce uprchlíků, a i vůči nim je postoj Izraele naprosto jednoznačný. V září I960 prohlásil ministerský předseda levi Eškol: „Celému světu i Arabům musí být naprosto jasné, že jedno řešeni je absolutně nepřijatelné: je zcela nemožné přijmout arabské uprchlíky. Očekávejte ode mne tvrdá slova v otázce uprchlíků, protože přijmout zpět do země 100 000 uprchlíků by pro nás znamenalo totéž, jako kdyby na nás spadla atomová bomba.“ Ještě jasněji a brutálněji odpo věděl na otázky listu Sunday Times ministr obrany Moše Dajan: „Milión židů vyhnal z Izraele Araby a af to odpovídá morálce či nikoli, cent tam pro ně už nikdy místo.“ Izrael tedy nemůže přijmout palestinské uprch­líky. Ale současně podniká nákladné akce pro při­stěhovalectví do Izraele a slibuje přistěhovalcům značné výhody. Izraelská vláda neustále hovDřl 0 svém úsilí vybudovat v Izraeli spravedlivý řád. Ale je možné vybddovat takový řád v zemi, kde vedle sebe žijí dvě národnostní skupiny a jedna z nich násilím ovládá druhou? Izraelský historik Jakub Talmon napsal ministru intorinací Galilimu otevřený dopis, v němž uvádí, že při svých před­náškách se setkal s nepřátelským postojem vůči izraelské politice, a ptá se: „Pane Gatili, jak se mám bránit proti argumentu, že požadavek mimo­řádných práv pro jeden národ na úkor druhého má přichut rasismu a drzosti?“ Jak se může pan Talmon bránit, když rasismem zavání řada opatře­ní izraelské vlády? Když izraelská vláda vybičo­vala šovinismus uvnitř země natolik, že mnohdy již ani nemá dost sil, aby vystoupila s rozumnými návrhy? Po agresivní válce se počet palestinských Arabů žijících oa územich okupovaných Izraelem zvýšil na vlče než půdrubého miliónu. Izrael se pokou­šel v okupovaném územ! podobně |ako po roce 1348 arabské obyvatelstvo zastrašit a přinutit je k odchodu. Avšak bída a utrpení arabských uprch­líků i brutálni postup okupantů vyvolal odpor svě­tové veřejnosti. Izrael musel dokonce souhlasit 1 s návratem některých uprchlíků. Ovšem dodnes trvá na územi okupovaném Izraelem násilná eva kuace, zatýkáni, vězněni, řada vesnic (např. u La­­trúnu asi 30 km od Tel Avivu) byla srovnána se zemí. Redaktorka listu L‘Humanité M Mondové píše o rozhovoru s izraelským vojákem: „Musím se zúčastňovat domovních prohlídek. To je strašné. Uprostřed noci vtrhneme do domů. Lidé jsou vy­děšeni, napůl oblečeni, ženy pláčí, děti máji strach. Všichni muži a chlapci starší 14 let si musí leh­nout na břicho a založit ruce na šíji. Pak po nich dupou, kopou je, tlučou pažbami pušek . . . jest­liže někdo neotevře do 30 vteřin dveře, musíme dveře vyrazit. Domovní prohlídky se konají každou noc. I když se nic nenajde, mají psychologický úči­nek. Noční hlídka mé příkaz střílet t.ez výstrahy. Příkaz zní: „Střílej tak, abys zabil“.“ V Izraeli slil organizované akce proti pokroko­vým lidem, především proti komuuistůni. Tento propagandistický tlak měl za následek i pokus o zavraždění tajemníka KS Izraele Metra Vilnera- Byla organizována kampaň proti devadesáti Židům a Arabům, kteří podepsali výzvu vládě, , aby skon­covala s porušováním lidských práv v Izraeli a v okupovaných územích". Výzva žádá vládu, aby se postavila proti diskriminaci a útlaku. Listy od­mítly uveřejnit tuto výzvu i jako placený inzerát. Mnozí ze signatářů tohoto prohlášení byli propuš­těni ze zaměstnání (sochař Jizhak Danziger z tela­­vivské techniky). Situace na Středním východě je neustále velmi napjatá a nesouhlas Izraele s rezoluci Rady bez­pečnosti z 22. listopadu 1868 napětí jen dále zvy­šuje. Použijeme ještě jednou citátu představitele KS Izraele Meira Vilnera na zasedáni ÜV této strany: „Izrael nebyl ještě nikdy v takové krizi, tak plně závislý na politice USA, tak otevřeně ne­přátelský k arabskému národně osvobozeneckému hnutí a tak jednoznačně protisovětsky orientován jako nyní.“ Izraelská politika ukazuje, že by si Izrael chtěl okupované území ponechat, ale obává se svého již beztak otřeseného postavení ve světě. Kromě toho inciativa Sovětského svazu a Francie, která vedla kc schůzce zástupců čtyř velmoci a usiluje o mírové řešení sparných problémů, neumožňuje Izraeli pokračovat v agresívni politice. Proto se Izrael i imperialistické kruhy snaží navodit situaci, za niž by mohly dohodu odmítnout, i když jsou si vědomy rostoucíbo odporu Arabů ve všech zemích Středního východn i severní Afriky. Československá zahraniční politika vychází při posuzováni problému Izraele z těchto zásad: ■ Uznat právo Izraele na existenci jako samostat­ného státu a odmítnout všechny pokusy extrémistů o jeho likvidaci. B Vyřešit otázku palestinských uprchlíků tak, že jim bude umožněno vrátit se do |ejirb domovů nebo poskytnuto odškodné. B Zajistit svobodnou plavbu jak Suezským prů­plavem, tak Tiránskou úžinou. Aby ovšem jakákoli jednání mohla vůbec začít, musi Izrael opustit okupované území a vrátit je jeho majitelům - lidu Sýrie, Jordánská a Sjedno­cené arabské republiky. Splnění těchto zásad po­važujeme stejně jako ostatní socialislické země za základní předpoklad mírového vývoje na Střed­ním východě. Z dokumentu Evžena Paloncyho Příčiny napětí na Středním východě, otištěného v Tvorbě č. 3. '

Next