Výtvarná Práce, 1970 (XVIII/1-26)

1970-08-04 / No. 16

70/16 výtvarná práce Čtrnáctideník pro výtvarnou kulturu, organ svazu ceskych výtvarných umelcu PRAHA 4. SRPNA 1970 CENA 1 KCS Připomenutí Sedm v říjnu „VSichni opravdoví malíři, každý umě­lec, musí stavět na mravních jistotách své současnosti — a žijeme dnes, v říj­­nu 1939, v době, kdy zbývá vlastně je­diná nepochybná jistota — víra v člo­věka." p. Kropáček „Umění, má-li dále žiti a jiti kupře­du, musí se vrátit tam, kam se vracelo vždy v dobách nejtětštch a ve svých největších geniálních tvůrcích P. Kropáček Důvody utváření skupin umělců, kromě oněch ryze generačních, kdy kalendářní vrstevníci touží vyslovit své nové názory, i ukázat své -objevy a přínosy v kulturním ži­i votě, měly u nás v Čechách význam navíc v soustředění sil, vzájemné spoluprácí i vnitřní diskusi a vzájemné kritice, aby ze společné názorové základny demonstrovali umělci své pojetí skutečnosti. A to mnohdy v prostředí modernímu umění nepřátelském. Neposledním důvodem byla i nutnost vždy znova získávat svobodu uměleckého projevu jako nejnutnější podmínky umělecké tvorby. Vrachne-li se retrospektivním pohledem k umění čtyřicátých let v připomenutí Skupiny Sedmi v říjnu, objeví se nám ona vícevýzna­­mová činnost skupin ještě zřetelněji. Aniž by­chom aktualizovali historii a dnešní problema­tiku vnucovali uzavřenému času. Proměna vztahu ke skutečnosti, jak ji uskutečňovali umělci Sedmi v říjnu, probíhala v několika ro­vinách. Začínala u vědomí času. Čas války, tragické dny, dny běsu a hrůzy zdůrazňovaly vědomí existence jednotlivce — ono kde jsem já, a čím jsem, jak je vymezen můj život, můj životní úděl aniž bych mohl cokoliv změ­nit. Odtud pramenila snaha — a to je důležité pro umělce Sedmi — uvést obecně společnou problematiku těch let způsobem co nejobec­nějšího dosahu. Obrátili se, a nejen oni v generaci, k téma­tice člověka. Nový zde byl způsob, přístup k tématu. Nikoliv už jen námět, ale tématika člověka a všechno, co s ní významově souvisí. Uvedení člověka v nejrůznějších vztazích, člo­věka v nejrůznějšlm životním kontextu jeho života vnějšího t vnitřního. Tuto tématiku nám přiblíží lépe formulace negativní, než podoba definice: člověk není figurína; ani herec s námětem člověka, ani automat, ani zátiší. Čas války zrychlil napotom vědomí vlastní­ho času, urychlil směr i volbu orientace jak duchovní, tak ryze formální. Spoluvytvářejí hu­manistickou podobu českého uměn! spolu se svými generačními vrstevníky. především s básníky. Této části generace, k níž patří umělci Sedmi v říjnu, jde o to, aby se „ob­novila jednota lidské osobnosti, rozdělené pásmy odborných zájmů", jde jí o překonání afomismu moderního umění, jež podléhá zá­konu specializace jako celý náš život. Podrob­nější srovnání s mladým básnictvím té doby by ukázalo, co spojitostí se pojednou objevuje tam i zde, kdy byli zajedno básníci, malíři, so­chaři, teoretikové ve snaze vyrovnat se s no- ' vou skutečností. Ve Skupině Sedmi v říjnu, ve výstavách (1939, 1940. 1941) „vyznávají víru v člověka“ (P. Kropáček), „v celého člověka“, setkávají se obrazy Hejnovy, Jiroudkovy, Lies­­lerovy, Paderlikovy s kresbami Plátkovými a Seydlovými a sochami Michálkovými. Úzkostné cítění skutečnosti, neustále pří­tomná otázka pokračování života či bezživotí vyústilo v požadavek vyslovení člověka celého, člověka celistvého, syntézy jeho člověčenství, a to nejen v pracích výtvarných umělců, ale i básníků. Tam i zde se ... „vynořuje potřeba zpracovati výtěžky formálních experimentů a revolucí, jež nebyly dosud využity a vytěženy. Vývoj .. není v rozbíjení starých tvarů, nýbrž v propracování a přinášení nového básnické­ho étosu. Znakem tohoto nového étosu je váš­nivá obhajoba suverenity vnitřního života a požadavek, aby celý člověk, a nikoli jen je­ho zlomek byl přítomen v tvorbě." V takto budované koncepci uměleckého díla se objevuje zvětšený prostor moderního umění, jeho různorodost, nesmírná variabilita uměl­cova projevu, co nejjemnější odstíněnost osob­níi-odrobný rozbor výtvarné formulace, k níž dospěli umělci Sedmi v říjnu v oněch letech, by ukázal, jak odpovídá tendencím tematiky od zvoleného výtvarného rodokmenu, volbu vlivů po konkrétní tvar, koherentní prostor za zachování výrazného osobního odlišení svého umění. Bvlo bv protimluvem toho, co jsme řekli, kdyby se v obrazech, sochách, studiích, skicách, v tvorbě umělců Sedmi v říjnu, jak si ji vy­bavujeme v retrospektivním pohledu, neobje­vily nové prvky obecnější tématikv. Nejen té, která bvia okamžitou reakcí na dobu války. A to je. domnívám se. aktuální moment této retrospektivní připomínkv v okamžiku, kdy nová figurativnost klepe na dveře. J. L. NERAD Nad skončeným kongresem o dějinách skla Pátý kongres mezinárodní asociace pro dějiny skla skončil. Půldruhé stovky za­hraničních účastníků se rozloučilo s Čes­koslovenskem a 80 československých účastníků se vrátilo ke své normální prá­ci, nebo rozjelo na dovolenou. A ti, kteří kongres a výstavy s ním spojené připravo­vali, budou nyní bilancovat. Svou vlastní práci i celkové výsledky. Když jsme si s dr. VI. Denksteinem v (Dokončení na str. 3) Dopis o experimentu a kanálech Vážení, předem přijměte srdečný po­zdrav a stálou vzpomínku spolu s přáním mnoha zdaru v redakční práci. —■ Považu­ji za nutné oznámit z Prahy, města pada­jících omítek, že Benátky za poslední dva roky neuvěřitelně zpustly, a dny jejich ži­vota budou jen s velkým vypětím — a zřej. mě marně — prodlužovat moudré hlavy z UNESCA, Světové kapacity památkové pé­če a světové peníze. Hle, tak umírá město — už tu není skoro žádný pravý úhel, peč­livě nalíčenou pleť domů sežrala plíseň, ve sloupových nádvořích, obrácených do laguny, bují tisíce metastáz, které šusti­vým pohybem roznášejí drápky krys sem tam. Krysy i kočky v dohodnuté symbió­ze — jedny i druhé jsou už jen docela má­lo šelmami, už jsou jen bacilonosiči. Holu­bi neúnavně kálejí na obnažené maso do­mů, ale co naplat, guáno nenahradí ara­besku pozdně gotického kamenného kraj­koví. Tak umírá kulisa města v úzkosti — ještě drží pohromadě, sešroubovaná želez­nými skobami, ještě na oko nedává nic znát — usmívejme se, vždyť to nebolí, je­nom představení je u konce, lenom se s potleskem propadáme do bahnitého moře. A tak tam páchnou stovky ušlechtilých a usedavě sličných architektur, město při­krývá boláky květy oleandrů, a ztrá­cí tvář, ale ještě žije jako by se ne­chumelilo a nebe je stále příkladně mod­ré. Slunce, déšť, víko, mořská sůl, moto­­skafy, smog a cizinecký ruch konají své dílo. Městem jde smrtka, ale turistům to nevadí — stále tu ještě mají své campari, své ozdobné rakve gondol a gondoliéry s medovýma očima, kteří po italskú za­zpívají, bude-11 jim po americkú zaplace­no. Stále tu mají svého BEAUTIFUL sváté­ho Marka a hejna flákačů, kteří ve všech jazycích nabízejí dámám své služby, a stá le tu ještě najdou poněkud přestrojené Carpacciovy kurtizány, které si nakonec vždycky dají říct. Carpe diem, filosofe. Krev pomalu odkapává. , Trochu morbidní kulisa pro Bienále. Až příliš symbolická. Pětatřicet Bienále, co jich zatím bylo, provedlo důkaz pravdy o tom, že věk do­spělosti nevylučuje presenilní demence. Jestliže Benátky umírají, je Bienále už po smrti a může potěšit jen nekrofily. Pořa­datelé této vžité a přežité mezinárodní přehlídky, postrašení poněkud italskou hrou na kontestaci, která se tu tempera­mentně a plně rozvinula před dvěma lety, rozhlásili, že tentokrát udělají něco zcela nového, naprosto experimentálního. Umě­­nímilovný lid, přilákán deklaracemi té­měř revolučními, mohl očekávat, že třeba laguny budou zbarveny fantastickými ply­noucími ornamenty, že letadla budou psát po nebesích bílou grafiku, že v prostorách parku, kde se Bienále ko.iá, bude zahale­no několik nebo všechny stromy a bude vyoráno několik brázd. Nic takového se nestalo: jakkoliv se to ve výtvarných ča­sopisech hemží termíny land—art, arte povera a Col—art, v Benátkách bylo opět vystaveno to, co se tam — s větším či menším zpožděním za aktualitou — vysta­­vovává Bylo to tedy zase obvyklé biená­le komisařů jednotlivých národních pavi­lónů s tradiční úrovní, kterou už možno skoro poslepu zopakovat: dobrý tým vždycky ostře protifrankistických Španělů, jeden z nejsympatičtějších na Bienále, úhlední Belgičané, solidní Holanďané, ki­netická Venezuela, higieničtí a poněkud nudní Švýcaři, Japonci se světovým důra­zem a s americko-orientální elegancí, Ra­­kušani s výtvarným gulášet a s hojností vína při vernisáži, velmocensky se tvářící západní Němci. Izrael vařím z druhé ruky, Řekové aneb cokoliv chcete Uruguay up to date, Jugoslávci a Poláci s úrovní dob- I Dokončeni na str. 8/ ]an Fišar, z výstavy Současné české sklo o Mánesu Grigorij Musatov, Piráti, 1921

Next